Vyprávění p.Josefa Pavly 2

08.09.2011 21:15

Pokračování vyprávění pana Josefa Pavly o Podbabě, Šárce a Lysolajích


Zaznamenal: Vladimír Brož
prosinec 1995

 Za Rakouska-uherska byla doprava do Prahy možná pouze po železnici. Zastávka Podbaba byla, těsně za viaduktem.
Kolejiště kolem nádraží bylo za 1. války bohužel velice často používáno malými chlapci jako hřiště. Často naskakovali na pomalu jedoucí nákladní vlaky. Z vagónů pak k potřebě maminek vyhazovali uhlí. Maminky pak vyhozené uhlí sbíraly a doma s ním topily. Ale neštěstí nedalo dlouho na sebe čekat. Jednou se stalo, že Toník Plicka špatně naskočil na vagón a spadl na kolej. Vlak mu uřízl nad kotníkem nohu. Když chlapec vyrostl, začal pracovat jako obecní metař v Šárce.
Nádražní budova byla poměrně veliká s otevřenou čekárnou a prodejem jízdenek. Tato trať byla odjakživa velice důležitá v mezinárodním měřítku. Je to hlavní tah na severní Čechy a pak dále na Berlín. Po rozvoji autobusové dopravy byla zastávka zrušena.

 Velké problémy občanům Podbaby, Šárky a Lysolaj působily každoroční jarní povodně. Voda někdy dokonce dosahovala až k dnešní stanici autobusu Na Břetislavce. Bratří Rudolf, Václav a Josef Červenkové, kteří měli pronajatý přívoz u viaduktu do Podhoří, byli natolik obětaví a zkušení převozníci, že převáželi lodičkami občany od zmíněné stanice na nádraží.
U Oule byla obecní studna, jež byla zdrojem pitné vody pro lidi U zdymadla, Čachrářky a u nádraží. Jednou povodeň zanesla tyfus do této studně. Mnoho lidí vzápětí onemocnělo a bohužel, také několik lidí zemřelo.
Rovněž velice často býval rozvodněn Šárecký potok. Zatopeny byly louky proti Kaplance, Na Mlýnku a Podhájem. V Podháji dosahovala jednou voda až do některých bytů na statku pana Ištvána.
V zimě Vltava obyčejně zamrzala k velké radosti sportovců. Lidé pak mohli bruslit a hrát hokej v oblasti od zdymadla k soutoku ramen Vltavy.

 Naproti škole zřídil Sokol pomník  mistra Jana Husa. Byl udržován ve výborném stavu. Každý rok na 6. července byla slavnost. Průvod s hudbou šel od Břetislavky. U pomníku byl proslov Sokola, zahrála se hymna a chorál Kdož jste boží bojovníci, a nakonec byl položen věnec.

 Ve 30. letech za Šatovkou zřídil pan Kubr soukromé koupaliště. Toto koupaliště dodnes slouží k veliké radosti nás všech. Jeho provozovatelem jsou dnes Pražské lázně.

 Zajímavý osud má vila Zuzanka. Za první republiky patřila obchodníkovi se železem panu Rottovi. Za války byla vila vyvlastněna a přidělena generálu gestapa jako letní sídlo. Po válce byla vila krátký čas používána americkým velvyslancem a poté sloužila s celým areálem jako mateřská školka. Těšila se veliké oblibě občanů jak Šárky a okolí, tak i celé Prahy 6. Dnes je opět soukromým majetkem.

 Činnost divadelního spolku Roman Tůma, byla v 50. a 60. letech obohacena přílivem nových členů, jako Miloš Vaněček, Dr. Zdeněk Štencl, Ivana Heidová, paní Honusová, bratří Milan a Petr Jandové s otcem Josefem Jandou. S tímto obsazením absolvoval Roman Tůma divadelní týdenní školení v Hronově. Soubor uspořádal rovněž několik výletů např. dvoudenní výlet do Mariánských lázní, zde navštívil nádherné přírodní divadlo, další krásný výlet byl na Křivoklát a Karlů Týn, pěší výlety byly na Okoř a do Lán.

 Župa sokolská podbělohorská, každým rokem pořádala pěší výlet na Okoř. Zde byla pořádána soutěž sokolských hudebních souborů. Jeden výlet Sokola z Podbaby těsně před druhou válkou byl uspořádán u příležitosti otevření české hospody panem Volmutem ze Šárky (bydlel v Emilce) do obce Sytná u Liběchova. Teto výlet organizoval pan Alois Pavla otec pan Josefa Pavly. Tato obec měla velikou německou menšinu a byla zde německá hospoda. Ze zášti, že se otevírá česká hospoda německý majitel dosavadní restaurace odešel z obce a jeho manželka při slavnosti hospodu podpálila petrolejem a odešla . V 1. poschodí zanechala svojí nemocnou matku. Účastníci slavnosti  začali okamžitě hasit a zachránili starou paní s dobytkem. Spěchající hasiči měli na cestě těžkou havárii, při níž byli zraněni dokonce dva požárníci. Při vyšetřování požáru četníky vyšlo najevo, že majitel týden před požárem uzavřel vysoku pojistku proti požáru. Tím vyšel najevo nekalý úmysl provokace.
Sokol měl cvičitelský sbor, který se skládal z bratrů Lutterérů a Julia Vrábla. Pan Václav Srb nosil při slavnostech sokolský prapor. Tito bratři cvičili mládež, dorost a členstvo. Ženy měly vlastní cvičitelský sbor sester Růženy Pojmanové, Anny Sládkové, Hany Salamankové.

 V Podbabě byla též lékárna vedená Mgr. Hanušem. Tento pán byl také vzdělavatelem v Sokole. Jeho dcera byla rovněž magistrou a hodně se věnovala divadelní a sokolské činnosti.

 Ve vile Ctiborce bydlely sestry herečky Ela a Nina Laušmanovy. Ela byla kráskou Prahy a byla zpěvačkou Městského divadla Na Vinohradech. Později byla dokonce členkou velké operety v Dlouhé třídě za ředitelování pana Huga Krause. Nina byla filmovou herečkou. Její velká role byla hraběnka ve hře Jindra hraběnka Ostrovinová, kterou režíroval slavný filmový režisér pan  Slavinský. Jejím manželem byl pan Rudiš. Obě jejich děti pokračovaly v herecké činnosti v Libereckém divadle. Vilu obdržela paní Ela Laušmanová darem pro svého syna (od židovského továrníka, kde pracoval pan Alois Pavla jako poručník). Její teta byla zpěvačkou v Národním divadle. Bydlela v Lysolajích. Ve Vile Ctiborce  byla za 1. republiky Československá zpravodajská služba, vedená panem Emanuelem Moravcem. Za protektorátu byl tento plukovník fašistickým ministrem školství a osvěty.
Vila byla velice komfortně a moderně vybavená. V horní části zahrady je borový háj a veliký bazén. Voda byla čerpána pumpou ze studně u silnice. Bazén měl i přilehlou šatnu. Tato malá budova je dodnes viditelná ze silnice.

 Marie Luňáčková, dcera Aloise Luňáčka režiséra Ratolesti, byla nejenom dobrou zpěvačkou a herečkou. Zpívala jak v divadlech, tak v kostele sv. Matěje a v Arcibiskupském semináři. Později pracovala jako sekretářka v Arcibiskupské diecézi. Zde působil vynikající český vlastenec kardinál Beran. Za nacistické okupace byl perzekuován. Po válce odešel do Vatikánu k papeži. Zde do konce svého života zastával významnou funkci.

 Šárka měla veliké štěstí, že starostou Prahy 19 se stal Jan Čech. Významným tajemníkem byl pan Dobromil Kolátor a Pan Josef Pavla jako člen národního zastupitelstva. Všichni tito pánové byli národní socialisté.

 Odbočka červeného kříže byla vedena Antonínem Hlaváčkem a později paní učitelkou mateřské školy Marií Zarembovou. Této dámě byla na Hanspaulce po válce vyvlastněna jako Němce vila, ovšem neprávem. Červený kříž pořádal přednášky Na Kaplance Dr. Maněvského, zdravotního rady Dr. Ladislava Peška a Dr. Miroslava Červenky. Tento pán byl prvním námořním lékařem československé lodi Lidice. Uspořádal několik zajímavých vyprávění o svých exotických cestách. Loď Lidice byla jednou dokonce zadržována francouzskými úřady několik týdnů pro dopravu vojenského materiálu. Byl to rovněž blízký přítel pana Josefa Pavly, v závěru své kariéry byl ředitelem fakultní polikliniky na Karlově náměstí.

 V 50. letech vznikla odbočka Svazu Československo Sovětského přátelství. Její činnost byla velice úspěšná. Předsedou byl pan Jaroslav Brož starší. Byl na návštěvě SSSR a po návratu měl přednášku o navštívených místech. Členem výboru byl i pan Alois Šebela, Marie Králová, Antonín Král starší, Jaroslav Macák. Posledním předsedou byl pan doc. Ing. Eugen Viktora CSc. Byl to vynikající vědec a člověk. Rovněž byl dlouholetým přítelem a spolupracovníkem pana Josefa Pavly a jeho rodiny.

 Činnost Romana Tůmy se neopírala jenom o občany ze Šárky. Působili zde například občané z Břevnova Miloš Vaněček, z Hanspaulky Dr. Štencl, z Dejvic Miloš Hibš, paní Honusová. Režijně vypomáhala paní Somolová, která dnes působí jako režisérka v Českém rozhlasu. Tento členský přírůstek významně pomáhal ke konci činnosti souboru překonat krizi v souboru.
Činnost souboru skončila na začátku 70. let v důsledku vysokého nájmu za užívaní původně soukromé Kaplanky cca 20. tis Kčs ročně a částečně také pro nezájem spoluobčanů. Sál na Kaplance byl za protektorátu poskytován pro kulturní účely panem Kubelikem zadarmo.
Při divadelním představení za protektorátu v Jubilejním domě v Zelené ulici, dnes Dejvické divadlo, hrál soubor hru Z českých mlýnů. Jeden z herců, Míla Vidim pronesl větu „až nebudeš moci, sokola zavolej“. Policejní komisař si předvolal předsedu souboru a udělil mu pokutu 500 Kč. Obyčejně podobné incidenty končily na komisařství gestapa.

 V Šárce v restauraci Na Šatovce, v Podbabě a u nádraží byly po válce zřízeny kluby důchodců. Předsedou klubu v Šárce byl Josef Pavla, byl zároveň předsedou svazu důchodců Prahy 6. Národní výbor jmenoval v Praze 6 aktivisty všech devíti klubů. Tyto kluby se staraly o kulturní a sociální činnost. Měly k dispozici moderní vybavení televizory, rozhlasové přijímače, rovněž měly knihovny a odebíraly denní tisk s časopisy. K tomuto vybavení odbor sociálního zabezpečení, vedený paní Růženou Beránkovou, věnoval veliké úsilí pro bohatou činnost klubů důchodců. Paní Beránková byla dcerou prvního starosty Dejvic pana Václava Zavadila. Její bratr Karel zavadil byl dokonce primátorem Prahy. Přidělil dvě pracovnice paní Jarmilu Styblíkovou a Zdenu Bílkovou pro zprávu vybavení. Tyto dámy měly veliké pochopení pro potřeby místních důchodců. Výbor důchodců Prahy 6 se skládal z ochotných členů a sice: Josef Lasman, Gustav Machač, V. Vecko, Antonie Uhlířová, Václav Lukeš. Tento výbor navázal spolupráci s klubem důchodců z Kladna a z Brna a pořádal vzájemné návštěvy. Každý rok byly Na Šatovce pořádány velké letní dvoudenní slavnosti za účasti pražských, kladenských a brněnských důchodců. Této slavnosti se účastnilo něco kolem 2000 lidí, často i více. U této příležitosti pražské podniky darovaly některé své výrobky do tomboly. Každý důchodce vyhrál nějakou cenu. Obyčejně byl zajištěn bohatý program. Zpívali zde nejlepší zpěváci a herci Karlínského hudebního divadla, díky jeho řediteli panu Jindřichu Jandovi, jako sólistka Pavla Břínková, Vratislav Kadlec, Zdeňek Matouš, pan Žídek mladší, Věra Kalivodová, Věra Macků, Gala Macků, Oldřich Král, Leo Kartofen, Karel Struska, Míla Janovský atd. Dvakrát do roka v zimě se konaly slavnosti ve velkém sále hotelu International. Hudbu obyčejně zajišťoval sedmdesátičlený sbor Hradní stráže vedený dirigentem plukovníkem Stanislavem Horákem, Tamburašský sbor Jaro vedený Františkem Kotýnkem a hudební soubor invalidů Prahy 6 pod vedením pana Dr. Krejčího. Slavností se zúčastnil několikrát primátor Prahy a předsedové Prahy 6. Na žádné slavnosti nechyběly manželky  bývalých prezidentů paní Zápotocká a paní Svobodová. Rovněž nechyběl Dr. Plojhar.
Pro důchodce byly také pořádány autobusové zájezdy. Autobusy zdarma zapůjčovaly podniky Prahy 6.

 Zřízení autobusové dopravy po válce do Šárky a Lysolaj se povedlo fíglem. Jednalo se o dopravě na kaplance za veliké účasti občanů a zástupců národního výboru Prahy 6. Při úvodní řeči pan Josef Pavla sdělil občanům, že právě přítomná předsedkyně nár. výboru Dr. Božena Papírníková slíbila zajistit autobusovou dopravu, přestože to nebyla pravda. Lidé samozřejmě projevili velikou radost. V této situaci nezbylo předsedkyni než ubezpečit občany o brzkém zřízení dopravy. Okamžitě pověřila přítomného náměstka pana Rudolfa France, aby záležitost dopravy do Šárky a Lysolaj okamžitě zařídil.


Příběhy ze Šáreckého údolí.

 Členové Romana Tůmy šli pozvat diváky při masopustní slavnosti na svá představení. Byly zapůjčeny nádherné masky z Divadelního závodu firmy Svátek z Perštýna. Mezi nimi byla maska medvěda. A jak to o masopustu bývá, maškary šly po Šáreckém údolí dům od domu. Všude rozdávaly pozvánky a za odměnu dostaly skleničku. Medvěd, od přírody nezvyklý na alkohol, vypil příliš mnoho. Do toho přišlo nucení jít na stranu. Bohužel najednou už bylo pozdě a vše bylo v kostýmu. Na závěr když průvod přišel na  Kaplanku a medvěd svlékl kostým, tak to byl žalostný pohled. Nádherná maska z pravé medvědí kůže byla znehodnocena. Kostým členové divadla čistili celý týden, ale marně. Při poslední urgenci z půjčovny se odhodlali ze zoufalství použít voňavky, ale už to nebylo nic platné. Při vrácení je upozornil majitel, že kostým se musí zaplatit.

 Jednou v Podbabě ve dvacátých letech v divadle Ratolest hráli ochotníci operetu Bajadéra. Na toto představení si pozvali známou zpěvačku Mařenku Ciglerovou. Tato dáma byla známa jak svým pěveckým uměním, tak i svou zbytnělou postavou. Šatny divadla byly pod jevištěm. Byla zde šatna pro dámy a pro pány. Vedle Stála veliká káď s vodou a velká hromada vápna z bezpečnostních důvodů proti požáru. Zvědaví malí kluci (zejména na hlavní představitelku) se chtěli dívat na převlékající se dámy malým okýnkem do šatny nad kádí s vodou. Přes káď si položili prkno a jeden po druhém se dívali do šatny. Když se díval poslední chlapec, tak se prkno svezlo a on spadl do vody. Ostatní kluci okamžitě utekli. Způsobený hluk samozřejmě vylekal dámy a ty začaly křičet. Pan Adolf Pojman měl na starosti jeviště a hned přiběhl s koštětem. Rošťáka začal nahánět. Ten při útěku ještě stačil spadnout do vápna. Protože měl na sobě sváteční námořnické šaty, doma se rychle svlékl a šaty ukryl pod postel. Když rodiče přišli z divadla řekl otec matce „ten kluk má horečku, ne aby šel do školy“. Ráno matka uklízí a vytírá podlahu. Najednou smetákem vytáhne chlapcovy šaty, které byly zcela zničeny. Následoval výprask a zjištění pachatele malého Pepíka Pavly.

 Další historka z Ratolesti, která se stala před představením. Pan Josef Kmoch měl na starosti osvětlení divadla. Když odcházel před představením na večeři řekl chlapci Josefu Pavlovi, aby nešahal a reostat na stmívání. Ovšem zvědavost byla silnější než chlapcova vůle. Pohnul se všemi pákami rychle nahoru. Následoval bengál jisker. Nejenom, že celé jeviště bylo bez světla, ale také celá Podbaba. Oprava elektroinstalace probíhala celý následující týden.

 Po skončení dechového koncertu v neděli na Kaplance se diváci občerstvovali v zahradě restaurace. Pan Pechar  najednou vylezl na jeden z kaštanů a začal zpívat Rynardýno měl milenku. To ovšem pochopitelně dopálilo majitele restaurace pana Kubelika, jenž se měl k jeho sundání ze stromu a velice tím bavil přítomnou společnost.


 Na závěr nesmíme zapomenut na výzvu pan Pavly k občanům Šárky, aby se více zajímali o životní podmínky svých spoluobčanů, rovněž, aby se zasloužili o rozvoj chybějících služeb a vyjadřovali své připomínky k připravovaným projektům v Nebušicích v Šárce a Podbabě, jako je např. život ohrožující stoka D. Velké nebezpečí vyvstává s přílišnou centralizací.
Do následujících let přeje všem lidem mnoho štěstí a spokojený život v Šáreckém údolí.