Dějiny podle Hlaváčka

Dějiny Šárky, Podbaby, Dejvic

V rámci Šáreckého kulturního jara v květnu l955 přednesl Šárecký občan Ant. Hlaváček.

Na jaře r. l955 pořádala osvětová beseda v Podbabě a Šárce  kulturní jaro a v jeho rámci byly i dvě malé přednášky o tom, co složení půdy a horniny v Šáreckém údolí říká archeologům, co zde bylo před mnoha miliony lety. Byly to přednášky o neživé přírodě, o horninách starohorních a prvohorních, o útvaru křídovém, o buližnických pruzích v Divoké Šárce, o vrstvách ordovických, o šárecké břidlici, o vrstvě korycanské a bělohorské atd.

Tyto čistě vědecké přednášky byly velice četně navštíveny a všem posluchačům se líbily. V této úvaze bude řečeno, co naši vědci zjistili z vykopávek v Šárce, Podbabě a okolí, kteří národové zde před mnoha  a mnoha tisíci lety bydlili, tedy bude pojednáno o době předhistorické a potom o době, o které je psáno již v naší historii a to od roku l090 až do roku l914, tedy do počátku světové války.

Prameny k tomuto pojednání jsou vzaty ze Sborníků příspěvků k dějinám hlavního města Prahy, ze statí Dr. Kettnera o geologickém vývoji Šárky, z článku Rudolfa Turka Šárka v pravěku, Dr. Schánila o archeologických sbírkách J. A. Jíry na Hanspaulce a z naučného slovníku.

1.  V době kamenné před 30.000 lety

V době bronzové před 4.000 lety

V době železné před 3.000 lety

2.  Dějiny Dejvic, Šárky a Podbaby až do 30leté války

3.  Pověst o založení kostela svatého Matěje

4.  Vinice v Šárce a v údolí před 30 letou válkou

5.  Zlé příhody na Šárecku

6.  Dějiny Dejvic, Šárky a Podbaby od 30leté války

7.  Církevní správa od r. 1620 a založení fary

8.  Místní školství

9.  O nejstarších událostech v Podbabě a Šárce

10. Obecní správa

Vykopávkami předhistorických památek se zabýval nejdříve kněz Václav Krolmus a to podél železniční trati v Bubenči a v Šáreckém údolí u Jenerálky. Pracoval na nich od r. l846 až do své smrti r. l861. V pozdějších letech se o vykopávky velice zasloužil Josef Antonín Jíra, který prováděl práce hlavně u Mautnerovy Továrny, u vlečné dráhy směřující do Reisrovy sladovny, u nového hřbitova u Sv. Matěje, na návrších šáreckých a ve Veleslavíně. Bohaté sbírky z jeho vykopávek jsou uloženy v barokním zámečku na Hanspaulce, z nich četli a dosud čtou naši vědci dávnou a dávnou historii různých obyvatel našeho kraje. Význam Jírových sbírek tkví v tom, že až na malé výjimky jsou v tomto muzeu vykopávky z našeho nejbližšího okolí. Nejcennějšími jsou nálezy z mladší doby kamenné ze Šárky, Podbaby, Veleslavína, Vokovic, Dejvic a Bubenče.

Zvláště významnou je skupina šárecké malované keramiky, která má světovou  proslulost. Z období předchozího jsou cenné nálezy ze sídlišť a pohřebišť typu jordansmuhlského, durynského, nordického a předúněntického. Jiným významným oddílem je skupina památek z období germánské kolonizace Čech mezi IV. a VI. stoletím po Kristu.

J. A. Jíra zemřel roku l930 a odpočívá na novém Šáreckém hřbitově, hned u vchodu nalevo v druhé řadě, kde má výstižný pomník.

1. Od doby kamenné do stěhování národů

Pravěký vývoj evropského lidstva se rozpadá na 3 rozsáhlé časové oddíly, dobu kamennou, bronzovou a železnou, podle toho, jak člověk postupně ovládal hmotu. Z počátku znal výrobu jen z kamene a kostí a  po tisíciletí trvajícím vývoji se seznámil s užíváním kovů: zlata, mědi,  bronzu a posléze železa.

Již ve starší době kamenné, tedy před více jak 30 000 léty, bylo na Jenerálce významné tábořiště tehdejšího člověka, jedno z nejdůležitějších v Čechách. Obyvatelé byli potulní lovci, putující krajinou za zvěří. Lid měl potřebné nástroje: čepele nožů, škrabadla, vrtáčky, jehly atd. vyrobené z pazourků. Podnebí bylo tehdy v našich krajích velice studené a současně s tehdejším  člověkem žili tu mamuti, jeskynní medvědi, sobi a divocí koně. Ještě za plného trvání starší doby kamenné vymizelo lovecké obyvatelstvo a země zůstala dlouhou dobu neosídlena, neboť prodělávala pozvolný převrat přírodních poměrů. Velké záplavy řek  odpadly a rovněž i Vltava se vryla do tvrdých skal. Diluviální zvířena úplně vymizela. V pražském okolí je známo pouze  jedno místo, kde byly zjištěny stopy činnosti diluviálního člověka. Je to cihelna na Jenerálce.

V mladší době kamenné asi před 2500 až 3000 lety před Kristem byly osady v místech dnešního Bubenče, Dejvic, Podbaby a v Šárce. Hlavně nad Džbánem bylo  významné hradisko, kde se soustřeďoval živý obchodní ruch. Lid dovedl brousit a hladit nástroje potřebné k domácím pracím a k primitivnímu obdělávání polí, měl již znalost hrnčířství. Nádoby byly kulovité nebo polokulovité a  jemnější byly pokryty po téměř celé ploše vyrytým ornamentem  závitnice (voluty). Obydlí bývala částečně zapuštěna do země a steny proutím vypletené byly omazány hlínou. Těla mrtvých byla svázána a v skroucené poloze položena do hrobu, a to proto, aby duch, který tělo opustil, znovu se nevracel a neznepokojoval v podobě přízraků. Nebožtíkovi byly dány do hrobu ozdoby a nástroje. Podle vykopávek lze soudit, ze již v této době byla osada na rozhraní Bubenče a Šárky při nynějším průplavu a tato osada se v mladší době rozšířila k Bubenečskému nádrazí, hřbitovu Ve Struhách a cihelně Julisce. Tomu nasvědčuje nález kulturních jam v těch místech a v nich shledané nádoby, střepy nádob, kamenné nástroje, zlomky mlatů a kladiv, úštipky pazourků aj.

Dobu od 2 500 do 200 let před Kristem nazýváme dobou přechodní, je to doba, kdy začal pronikat do výroby nástrojů bronz. V této době přišel do našich krajů nový lovecký lid ze severozápadu, západu a i z Ukrajiny. Přinesli ssebou znalost vyrábět keramiku šňůrkovou. V hrobech se našli poháry zdobené otiskem, pletené šňůry, náhrdelníky a náramky, které byly zhotoveny ze psích, vlčích a jeleních zubů.

Dobu kolem roku 2000 před Kristem nazýváme dobou bronzovou. V době od l9. do 16. století vytváří se u nás tzv. kultura Únětická, která dostala název podle  rozsáhlého pohřebiště odkrytého nedaleko Únětic a Roztok. V této době vyrostly zvláště ve východních částech šárecké oblasti významné osady a jejich hřbitovy ve Struhách a v Podbabě. Veliké nálezy v hrobech a ve skladištích svědčí o čilém obchodním ruchu v této době.

Ve střední době bronzové, asi v l5. století před naším letopočtem pronikaly do Čech z Bavor a z Podunají nové kmeny. Jejich lid pochovával své mrtvé v rozsáhlých mohylách navršených z kamene a hlíny. Stopy po mohylách byly nalezeny v okolí Prahy a Roztok. Současně ze severozápadu a severovýchodu pronikl k nám lid, který své mrtvé spaloval na hranici a přepálené kosti ukládal v žárových hrobech do popelnic. Kulturu tohoto lidu nazýváme kulturou lužickou.

Asi ve l2. století, v době, kterou čeští archeologové nazývají knovízskou, vznikly a trvaly na území Bubenečském a Dejvickém tři osady. Jedna byla v místech nynějšího výstaviště v královské oboře, druhá v místech hřbitova ve Struhách a od něho na stranu západní k silnici Podbabské a třetí u hřbitova na jihovýchodní straně od kostela sv. Matěje na Šárce. První dvě mají mnoho kulturních hrobů obsahujících krom popela, střepů i celých nádob kostěné, kamenné a bronzové artefakty (umělé napodobeniny, v nichž při skrčených kostrách byly hliněné i bronzové milodary). Třetí osada na Šárce liší se od obou ostatních rázem kultury výslovně ještě lužické. V osadě na Šárce byly v té době dílny na výrobu bronzových předmětů a bylo při vykopávkách zjištěno i několik skladů předmětů. Byly zde nalezeny pozůstatky z pecí na tavení bronzu. V jámách u jižní zdi hřbitova našly se nože, sekerky, srpy, zlomek meče, jehlice, spony, knoflíky. Archeologové tvrdí, že v té době bylo v naší krajině dvojí obyvatelstvo. Domorodý lid pochovával své mrtvé v zemi, přistěhovalé obyvatelstvo mrtvoly spalovalo a popel z nich ukládalo v nádobách.

l0. století byl příchod železa z Orientu. Způsobil pronikavé změny, všechny nástroje se dělají ze železa. Doba tato nazývá se dobou železnou. Naše kultura knovízská podléhá nové vlně, která se  podle nálezů z pohřebiště u Bylan na Českobrodsku nazývá bylanskou. Keramika je charakteristicky tuhovaná. Ve 4. století proniká do Čech ze západu, z území na sever od Alp mezi Rýnem a Mohanem nová kultura a nový lid gallští Bojové, kteří u  nás sídlili 3 století. Jejich kultura nazývá se laténská, podle naleziště La Téne na jezeře neuchatelském. Mrtví bojovníci měli v hrobech železné meče na železném závěsu, konopí, oštep, dřevený štít železem okovaný. Ženy měly bronzové šperky, masivní náramky, na kotnících nohou nánožní kruhy. V náramcích byly korále a pestrobarevné sklo. Z těchto dob je asi původ 4 pecí na tavení železné rudy, jež byly objeveny poblíž hřbitova Ve Struhách. V cihelně Julisce přišlo se na vrstvu z doby bylanské. Ténská pohřebiště velkých rozměrů našly se v cihelnách Juliska a u Majorky. Zde byl nalezen dvojitý hrob, spodní kostra byla ténská, kdežto vrchní kostra měla při sobě milodary rázu římského.

prvém století před Kristem obsadily germánské kmeny Sevů, Markomanů a Kvádů za vedení krále Marobuda českou zem a vytlačily Boje z našeho území a tím se staly v jižních Čechách sousedy panství římského, jejichž kultura pronikla k nám z římských pohraničních panství. Ženy Markomanů měli též bronzové spony, kostěné jehlice do vlasů, náramky, hřebeny, což svědčí, že nebylo psychologického rozdílu mezi ženami různých národů té doby. Markomané opustili Čechy ve čtvrtém století při všeobecném stěhování národů. Z doby Markomanů bylo nalezeno v Podbabě vykopávkami proslulé pohřebiště.

Ve IV. století přišli do našich zemí Slované, bylo jich řada menších kmenů, z nichž nejsilnější byl kmen Čechů. Nad Džbánem vzniklo velkolepé opevnění a významné hradisko, v něm se soustřeďoval čilý obchodní zivot. Teprve založení pražského hradiště v druhé polovině devátého století, které během X. věku vyrostlo na důležité obchodní a politické ústředí, zatlačilo šárecké hradiště do  pozadí a jak hradisko, tak i okolní osady ztratily na významu. Šárka se vylidňovala a žila  jen malými osadami a samotami ve svém okolí.

V době stěhování národů po rozpadu hůnské říše procházely naší zemí germánské válečné družiny a z té doby je též původ pohřebiště v jižním traktu Meilbeckovy cihelny v Šárce. Profesor Niederle shledává v hrobech pozůstatky markomanů (Germánů od Rýna), naproti tomu Konservátor Šnajdr prohlašuje věci nalezené v hrobech za památky po Langobardech (Germáni z Podunají).

K předhistorickým památkám počítají se i místní jména starobylého původu. Jméno Bubeneč vzniklo teprve v l6. století, staročeský název byl Ovnec, novočesky Ovenec. Ovnec čili Beránek bylo jméno zakladatele dvora v době slovanské kolonisace Pražského okolí na území dnešního Bubenče. Rovněž tak Dejvice je název novější, který vinou zněmčilých úředníků ztratily původní název Dehnice, jehož starší tvar byl Degnice. Osada při kostele sv. Matěje  přijala jméno Šárky až ve l4. století, dříve se jmenovala Újezdec v Šárce, Újezd ve staročeském právu  znamená úděl, který nový majitel pozemku objížděl, aby poznal jeho  hranice. Ježto Újezd v Šárce byl proti jiným Újezdům malý, nazýval se Újezdec.

Ke jménu Šárka váže se pověst o dívčí lsti, které padl za oběť Ctirad v době, kdy české Amazonky ubíjely muže. Kronikář Dalimil  klade příhodu v les stranou za Břevnovem. Když Ctirad byl zbavován  života, uslyšeli lidé chechtati se čerty nad krutým dílem dívky Šárky, a proto je údolí nazýváno jejím jménem. Pověst je smyšlenka z l2. století, ale naši vědci považují za základ názvu přídavné jméno šarý, novočesky šerý, takže by Šárka byla šerým, čili setmělým dolem. Pojmenování se týkalo jistě zprvu hořejší části údolí Divoké Šárky, ale postupem času, rozšířilo se jméno Šárka na celé údolí.

2. Dějiny Dejvic až do války třicetileté

Nejstarší písemná správa o Dehnicích, tak se totiž dříve jmenovaly Dejvice, je z doby panování českého krále Vratislava, který panoval od roku l086 – l092. V listině se praví, že král Vratislav daroval pozemků na dva pluhy se soustružníky Bohdanem a Přemilem kostelu sv. Petra  na Vyšehradě. Rčení „pozemků na dva pluhy “ může býti míněno 400 strychů půdy orné i neorné. Dehničtí hospodáři jsou nazýváni soustružníky, protože platili své vrchnosti výrobky hotovými na soustruhu. Byl to jejich vedlejší způsob živnosti a výdělku, když nenaléhala polní práce.

Druhá zpráva o Dehnicích v listě ze dne 24. května 1320 jest již počátkem jejich souvislých dějin. Do tohoto roku byla celá ves královským statkem přikázaným nejvyššímu purkrabství Pražskému za díl dotace. Celá ves sestávala ze dvora o jednom popluží, jehož pozemky byly svobodny od zeměpanských platů a břemen, dále 4 selské usedlosti, jejichž držitelé měli povinnost pracovati na dvoře třikrát týdně, potom panský dvorec, ve kterém pro sebe, na odměnu své služby hospodařil nápravník, čili panoš purkrabský. Kromě toho byly ve vsi dvorečky, náležící jakémusi Gothardovi, který dával roční plat nejvyššímu panu purkrabí. Ze zápisů z l5. století seznáváme, že v té době byly ze jmenovaných  statků prodávány pražským mešťanům pozemky na zakládání vinic na Šárce a v oblasti nynější Hanspaulky.

Pro zajímavost uvedu v krátkosti nejdůležitejší vinice, jak vznikaly, jak se jmenovaly, neboť podle nich se i nyní, kdy vinice zanikly, jmenují stále dotyčné oblasti. Jsou to: Vinice Beránka – je památkou po dávném  držiteli Pavlu Beránkovi, mešťanu menšího města, který žil v létech kolem roku 650. Byla na vozní cestě od Dejvic k Nebušicím. Mezi Beránkovou a bývalými průhony byla vinice „komornická“. Náležela ke komornickému dvoru v Dehnicích v létech 643 – 790. Třetí vinice je perníkářka. Má jméno po perníkáři Václavu Doležalovi – měšťanu Starého města. Čtvrtá vinice je Bečvářka. Byla na ceste vedoucí od usedlosti Beránky na sever ke kamenitému vršku, z něhož je viděti na Jenerálku, kostelík sv. Jana v trničkách a bývalý Dubový mlýn. Vršek a stráň snižující se od něho k Šáreckému potoku měly ve starší době jméno Vranská nebo Krkavčí hora, kdežto později se ujal zvyk nazývati je Černým vrchem. Na jižní straně Krkavčí hory byla  vinice  Bečvářka nazvaná po dvorním bečváři Pavlu Cromanovi. Pátá vinice byla Zvonická, mající jméno po zvoníku na hradě Pražském Martinu Černém. Šestá vinice byla na severovýchod od vršku Krkavčí hory mezi Perníkářkou a Zlatnicí na oblém vrchu, kterému ve staré době říkali Homole. Jeho vrchol je nejvyšším místem oblasti Dejvické (323m). Vinice se jmenovala Pahoubka, název je od majitele apellačního rady Sigmunda Pauhofa. Sedmá vinice „Vostrovská“ má jméno od majitele Václava Vostrovského, Byla naproti Perníkářce, kde je kaple sv. Michala. Osmá vinice byla proti Komornické vinici na straně východní, nazývala se Volframka po majiteli Volframovi. S devátou vinicí Ostrovskou sousedila Bartoňka, její majitel byl kovář Bartoň. Desátá vinice – pod Bartoňkou u nynejší Hadovky byla vinice Jegrovská, majitelkou byla Anna Jegrová. Jedenáctá vinice byla u Jegrové a nazývala se Kanclířka, zvaná po nejvyšším kancléři Zdeňkovi z Lobkovic. Později se jmenovala Linkovka po majiteli Linkovi. Dvanáctá vinice Votíkovská byla u rybníčku, název má po svém zakladateli Votíkovi. Třináctá vinice Finská byla u Hadovky, měla název po majitelovi Finkovi z Finkenštejna.  Pro zkrácení výpočtu sdělím nyní pouze názvy vinic, které se nazývaly podle svých majitelů: jsou to Karasovská, Burkovská, Serpontka, Sušická, Turková, Hercovka, Topolka, Kozlovka, Koutská, Gehlovská, Mylnerovka, Míčanka, Diskaciátka, Kuthenka,  Tylišovská, Krocínovská, Geňsovská, Duchoslavka, Srbovská, Gyruska, Kohoutka, Branická, Kozešnice, Hrůzovská na svahu červeného vrchu. Jak známo, jsou témeř všechna tato jména zachována na Hanspaulce jako jména ulic, kde se tyto vinice nalézaly. Zmíním se zvláště o vinici Gyruska. Tato byla nejstarší částkou usedlosti Zlatnice, jejíž hospodářské stavení s hostincem bylo označeno německými studenty „burcáky“, kteří zde měli často své výstřední zábavy, jakož Špikaz. Pro zajímavost ješte uvedu jeden případ koupě, abyste poznali, jak se tenkráte pozemky vrchnosti platily. Bratři Černí koupili od probošství pozemky na šárecku dva lány asi l28 strychů. Roční plat z nich činil 5 kop, 12 grošů míšeňských a 8 slepic nebo místo slepic 32 grošů. To znamená, že jedna slepice byla za 4 groše. Dále bylo přikoupeno 12 strychů viniční  míry. Z nich se platilo za 60 strychů 12 kop míšeňských panu proboštovi kostela pražského, 30 strychů bylo nepoplatných. Obvyklý úrok byl 12 grošů ze strychu.

V dějinách dejvických nejsou zmínky o rytířích a konšelích. Lišily se od obecní správy sousedních vsí, ve kterých nad pořádkem bděl rychtář s konšely. V době předhusitské bděli nad pořádkem v Dehnicích 2 proboštovi vrchnostenčtí služebníci. V druhé polovině l5. století se ztenčil počet usedlostí, zbyly pouze čtyři dvorce, a proto nebylo třeba zřizovati rychtáře.

Dějiny Šárky až do války třicetileté

Z počátku l4. století ves Šárka, tehdáž ještě Újezdec zvaná, dělila se podle vrchnostenské příslušnosti na dvě poloviny. Jedna náležela kapitole kostela sv. Víta, druhá polovice byla statkem proboštů téhož kostela. Statky kapitolní třídily se v prebendy (důchod) a obedience (poslušnost). Prebendy připadly ke správě a požitku jednotlivým panovníkům, obedience byly společným zbožím všech kapitulárů. Jeden díl Šárky byl obediencí a zůstal jí až do roku l335, kdy probošt Držislav získal jej ke svému jmění za statek v Tuchlovicích. Tak se stalo, že celá ves vešla pod moc jednoho pána, totiž probošta  kapitoly Svatovítské.

Ves Šárka skládala se z poplužního dvora o půldruhém popluží polí, jež z největšího dílu prostíral se v dolejších částech území od nynější Strakovky až k průplavu, dále sedlského dvorce, potom poplužního dvora o jednom popluží polí, chatrčí několika podsedků kostela sv. Matěje. O poloze budov právě jmenovaných, kromě kostela není možno podati zprávu zcela spolehlivou. Větší poplužní dvůr byl pravděpodobně v místech dvorce Šáreckého č.p. 24 t.j. Hendlův statek. Menší poplužní dvůr sousedil s ním na západní straně, sedlský dvorec pak na straně jižní. V době, kdy ves podle vrchnosti dělila se na dvě poloviny, k většímu čili proboštskému dílu náležel větší poplužní dvůr s lukami na pravém břehu potoka Šáreckého, lesy na stráních k potoku se uchylujících a vrchem Babou. K proboštskému dílu patřil též sedlský dvorec. Příslušenstvím druhého dílu byl menší poplužní dvůr s poli ve vyšších polohách území a loukou v údolí pod kostelem a domky podsedků, kteří polí neměli. Když i tento díl stal se majetkem proboštským, některý z proboštů proměnil jej ve statek manský a to hejničtí a propůjčil jej zdarma za povinnost, aby nájemce hájil lesy v Šárce.

V knihách, které byly vedeny z počátku l5. století uvádí se, že příslušenstvím proboštského statku Šáreckého byly také vinice. Zakladatelem jejím byl probošt Jiřík z Janovic (r.  l399 – l420). Za něho počalo se pěstování na půdě Šárecké i soukromníky, jimž probošt půdu  pronajal. Uvedu znění podobných smluv: My Jiřík z Janovic, probošt kostela Pražského, vyznáváme tímto listem obecně před každým, kdo jej čísti bude nebo obsah jeho čísti slyšet bude, že jsme dali a mocí tohoto listu dáváme počestnému Marguartovi, malíři u předmestí Malé strany města pražského, jemu i jeho ženě, dětem i jeho budoucím, horu pustů na Šárce v našem panství. Vinice na Šárce měly dobrou polohu a dobře prospívaly. Část jejich je posud znatelná úpravou půdy stupňovými terasami nad nynejší cihelnou u Majorky. R. l420 páni Pražané odňali proboštovi  větší poplužní dvůr na Šárce a zrušili jeho vrchnost nad tamním nápravníkem i nad majitelem poddanského dvorce.

Vznik Podbaby a dějiny její do roku l595

Starobylou hranicí Šáreckého statku na straně severozápadní a severní byl Šárecký potok od Záporeckého (Kalinova) mlýna až ke vtoku do Vltavy. Na levém břehu potoka od Záporeckého mlýna až ke stoku s potokem Lysolajským patřily veškeré pozemky vsi Lysolaje. Od spojených potoků až ke vtoku do Vltavy patřily pozemky do Sedlce. O tom, zda potok náleží k Šárce či je příslušenstvím obce Lysolajské bylo po roce l521 často rokováno. Z výpovědí nejstarších sedláků Lysolajských, kteří roku l536 svědčili u komorního soudu, dovídáme se, že vrchnost Lysolajská, totiž nejvyšší purkrabové Pražští a obec tamní dělali si právo k potoku Šáreckému. „Co se potoku dotýče“, pravili svědci, „ty slušejí k ouřadu panu purkrabí nejvyššímu, neb jest jejich rychtář vždy bránil i holomci.“ Naproti tomu probošt Arnošt ze Šlejnic zastával mínění, že potok teče v gruntu Šáreckém. Důvod bral z listu krále Jiřího, v němž mezi příslušnostmi proboštského statku Šárky uvádějí se louky s potoky a ze zápisů desk zemských, podle něhož zástavní držitel řečeného statku Stanislav Kadeřávek prodal Václavu ze Změnčic louku pod kostelem sv. Matěje a potok podle louky.

Najvyšší purkrabí pražský – Pražský Jan mladší z Lobkovic (l555-l570) spoléhaje na své právo k potoku, dovolil vystavěti v Podbabě mlýn v místech nynějšího domu čp. 40, tedy za Břetislavkou směrem k Vltavě. Brzo potom buď od téhož nebo od jeho nástupce v úřadě pana Viléma z Rožmberka (r. l570 – l592) bylo dáno svolení k založení Podbabské krčmy a dvou chalup na břehu potoka mezi mlýnem a krčmou. Nejstarší známý drzitel mlýna byl Vít Flavon z Rotnfeldu, místopředseda dvorský a majitel poplužního dvora v Bubenči. Později prodal mlýn mlynáři Petru Černému za 300 kop grošů míšeňských. Ve smlouvě bylo uloženo novému mlynáři, aby uznával probošta za dědičného pána  svého a platil mu ročně 4 kopy grošů míšeňských a 60 vajec.

Krčma v Podbabě byla v místech nynějšího Podbabského nádraží v severním jeho konci. První zmínka o ní se vyskytuje v r. l585, kdy probošt Píšek vydal kus stráně „vedle samé krčmy“ na vzdělání vinice. Tehdá byl krčmářem Jan Švenda.

Havlovská chalupa v Podbabě byla v místech nynějšího domu čp. 36. Druhá chalupa byla Gregorovská a sice v místech nynejšího domu čp. 39. Později dochází zmínka o nové chalupě pod mlýnem Podbabským. Říkalo se jí Srbovská. V ní žil v r. l587 Tomáš Grof jinak Srb. V letech l595 až l600 je zmínka ještě o jiné chalupě, která byla za  mlýnem. Tato chalupa však brzo zašla a zůstaly v Podbabě jen tři chalupy.

3. Pověst o založení kostela sv. Matěje

O starém kostelíku Šáreckém, který trval až do r. l770, měl Václav Hájek z Libočan domněnku, že kostelík byl založen od knížete Boleslava II. Podklad k této domněnce shledáváme již ve zprávě letopisce Kosmy. Jak lze dočísti ve výsadním listě kostela sv. Jiří na hradě Pražském, kníže Boleslav založil 20 chrámů. Avšak Hájek motivuje svůj výrok umělou pověstí, k níž podklad přijal z básně Dalimilovy o Ctiradu a Šárce. Ctirad a jeho druhové byli prý pochováni v místech potomního kostelíka sv. Matěje, kdež hroby jejich střežil medvěd. Ježto krajina slynula hojností plaché zvěře, Boleslav II. léta 971 chtěl svým služebníkům kratochvíli učiniti, jel na lov do jednoho lesa, kterýž Šárka slove a tu roztáhše tenata, volavce zavedli, aby zvěř hnali a kníže zůstal na jednom vrchu sám toliko s jedním služebníkem. I ukázal se jemu velmi velký medvěd, an jde k němu. I řekl jemu služebník: O, milý kníže, běž pryč, aby toto líté zvíře tebe nezadávilo! A kníže znamenav se znamením svatého kříze, stál tu nepohnutelně, maje tu naději, že pro znamení svatého kříže nic jemu  to zvíře nebude moci uškoditi. A tak přišel medvěd ten až blízko k němu, strach ovšem, který byl na srdci knížete, proměnil tvář jeho. I ukázal se jest jemu v tu chvíli člověk, stoje před ním, jako svaté postavy, maje huel dlouhou, i udeřil jest ono zvíře, kteréž ihned pryč se obrátilo a odešlo. I řekl kníže: Měj děk, dobrý muži, z toho, že jsi mně této šeredné šelmy zbavil. I řekl muž: Tato šelma pekelná, kteráž tobě ukázala se, chtěla tebe odsud odehnati, neb ona tuto při těchto hrobích, na nichž stojíš, svou zvláštní rozkoš má. Otázal se kníže“ Čí jsou tito hrobové? I řekl muž: Těch, jenž jsou kouzelný nápoj pili. I řekl jemu kníže: Prosím tebe, kdo jsou to byli? Odpověděl mu: Služebníci Ctiradovi, syna Prošova, jež jest dívčí ruka zmordovala, a tomu jest dnes, jak se to stalo, 230 let. I řekl kníže: Kterak ty to víš? Však osoba tvého věku ukazuje, žes ty toho času na světě nebyl. I odvětil muž: Všecky věci, které se na světě dály toho času i před tím, i nyní se dějí, mne známé jsou. Řekl jemu kníže: „Prosím tebe, kdo jsi ty a který jest  tvé jméno? Muž odpověděl, řka: Služebník jsem a apoštol Ježíše Krista jménem Matěj. A s tím hned od něho odstoupil a v nějaké se světlo proměniv, zmizel. Kníže obrátil se k svému služebníku, řekl: Viděl – li jsi toho muže? Služebník odpověděl: Viděl jsem, ale vzdálil jsem se od něho, neb jsem pro veliký blesk tváři jeho naň spatřiti nemohl. Když se pak kníže domů navrátil, vidění to, které se jemu ukázalo, biskupu svému pořádně vypravil. I řekl biskup: Synu můj, vzdej chválu Pánu Bohu a na tom místě rozkaž postaviti motlitebnici ve jménu apoštola jeho sv. Matěje a on tvůj také zvláštní před panem Bohem přímluvce bude. Tu kníže hned bez meškání povolav dělníků, sám dům boží založil, postavil i dokonal. A biskup Vojtěch k poctivosti Pánu Bohu o sv. Matějovi tu na Šárce ten kostel posvětil. Původní kostelík měl tvar rotundy, které se stavěly v l0. až l2. století.

Jako nelze dospěti v jistotě o tom, kdy založen byl kostel na Šárce, tak není k dispozici i zápis o zřízení duchovní správy při něm, jež pak trvala až do počátku války husitské. Z farářů šáreckých je znám nejprve Martin Humpolec, syn Prokopa z Hoštic. V letech l404 – l406 on zastával úřad veřejného notáře v Praze. Duchovní správy vzdal se v roce l410. Po něm ustanoven byl nový farář Petr z Kostelce, později zvaný Bzdinka. Za něho převrat náboženský učinil konec duchovní správě.

Pokud statek Šárecký byl v zástavě, obyvatelé vsi Dehnic a Šárky strany pod obojí pochovávali své zemřelé na hřbitově u sv. Matěje a pečovali o zachování tamního chrámu. Ale když probošt Šlejnic vyplativ statek dal v chrámě konati služby boží kněžím katolickým, obyvatelé víry pod obojí odvrátili se od kostela sv. Matěje a vyhledali si jiné záduší. Jest to patrno z rozhodnutí obce Dehnické, aby platy z vinic, obdělaných na pozemcích obecních byly věnovány kostelu sv. Gotharda v Bubenči.

Příležitostí ke slavné bohoslužbě na Šárce býval den sv. Matěje. Svědčí o tom dopis probošta Pontána, jenž dne l9. února l595 meškaje v Mělníku, vypravil  list ke kapitolnímu děkanovi  Martinu Pfeifrovi tohoto znění: Rozpomínám se, že v budoucí pátek připadá slavnost sv. Matěje, k jehož poctivosti je založen kostelík na Šárce. I poněvadž tam každého roku v ten den bývá kázání a zpíváná mše, prosím, abyste ráčil obojí ten úkon poručit panu Petrovi vikáři a naříditi dvěma chorálistům, by ke mši tam zpívali. Týž probošt chtěje povzbuditi věřící k pouti Svatomatějské, vyžádal účastníkům, kteří by splnili výminky od církve stanovené, plnomocné odstupky. Takovou milost propůjčil jim papež Kliment VIII. listem ze dne l4. srpna l598 na dobu l0 let. Pouťmi Pražanů přibylo dobrodinců a jejich dary posloužily jak k výzdobě chrámu, tak opravám stavebním.

4. Vinice na Šárce před třicetiletou válkou

Témeř celý prostor od Šáreckého kostelíka až k Vítěznému náměstí, celá vilová čtvrť „Baba“ a svahy svažující se k Šáreckému potoku byly tenkráte vinicemi. Nejpůvabnější částkou tak zvaných „hor Šáreckých“ jest „Baba“, místy skalnatý, prudce zdvižený břeh Vltavský do úžlabí, kterým stékala voda z rybníčků Hornošáreckých od řeky podle Paťanky, až k ústí potoka Šáreckého. Na Babě je posud bývalý lis a letohrádek Serváce Engla z Englsflusu (zemřel  roku 1674), z něhož otvírá se rozkošný výhled do Vltavské kotliny od Libně k Podbabě. Půda bývalých vinic až na svahy do Šáreckého údolí jest nyní zastavena vilami a ulice jsou  pojmenovány jmény vinic, které měly obyčejně jméno po svém majiteli. Jsou to: Dyrinkovská, Diskaciátka, která se skládala ze čtyř menších vinic a to Kuthanky, Lobkovické, Šteflovské a Fetrovské. Dále to byla vinice Chodovská, Toulovská, Slavíkovská, Šafránka, Špitálka, Klimentka, Knátovská, Gehlovská, Kotlářka, Kocínka, Krocínka, Fišerka (Kodymka), Neherovská, Agrikolka, Markvartka, Šanvaldka, Weisovská, Fišlovka, Fidlerka, Šťáhlvaka, Kvintuška, Knotovská, Santinka, Niderlandrova, Šlejnická, Švábovská, Bakalářka, Kuncovka, Rožmberská, která byla v místech nynější farní budovy na Šárce a která byla majetkem známého pana Petra Voka z Rožmberka. Jedna z nejstarších vinic byla na jižním svahu hory Baby a zvala se Paťanka. Je o ní zmínka v Urbářích (knihy, ve kterých se zapisoval šlechtický a duchovenský majetek v rukou selských) v r. l420. Poblíže Paťanky byly vinice Votická, Brusecká, Makourka, u nádraží Podbabského Čechorodka, Gregora Podbabského, Kunsovka, Posthumka, Mechurka, Konigovská, Trnovská, Bakalářovská. Posledně jmenované byly v místech nynější vilové čtvrti Baba. Cestou z Horní Šárky do údolí potoka Šáreckého, vedoucí hájem a směřující k domu číslo popisné 45 měla ve starší době jméno cesty Lysolajské nebo Horomeřické. V l7. století jí nazývali též silnicí Velvarskou. Z ní nedaleko Háje prudce do údolí odbočuje cesta, které se dříve říkalo úvoz. Po pravé straně cesty Lysolajské proti úvozu prostírala se vinice Hoškovská. V místech čp. 45, nyní se mu často říká hájovna proti Zuzance byla vinice Duhoňská. Vedle ní byla Čížkovská, naproti Heřmanovu dvoru, nyní Podhájí, byla vinice Černohorská. Na svahu kostelního vrchu byla Nozírovská, Červenkovská, Janinovská. U Hendlova statku byla vinice Šmídovská. V místech nynejšího nového hřbitova Šáreckého byla vinice Koutecká. U počátku příkré cesty do Šárky lidově zvané Bašťák byla vinice Natanaelka, Dyrinkovská II. U cesty vedoucí z Dehnic k mlýnu Záporeckému byla Špalkovská a Baptistka. Nedaleko mlýna po východní straně byla Pajerka.

Vinice v údolí Šáreckém na Lysolajsku

Katastrální území obce Dehnic po levém břehu potoka Šáreckého bylo až do r.l849 půdou Lysolajskou. Přípravný krok k tomu, aby od Lysolaj bylo odtrženo, stal se při zakládání katastru za císaře Josefa II., kdy do soupisu pozemků Dejvických a Šáreckých r. l787 pojali jižní část teritoria Lysolajského v míře 94 jiter. Byly to vesměs viničné pozemky se staveními na nich zabudovanými, která se sbližovala s osadou Šáreckou. Též při úpravě stabilního katastru v letech l817-l824 byla tato jižní část území Lysolajského zastavena při katastrální obci spojených obcí Dejvic a Šárky a později, když bylo vydáno tak zvané provisorní zřízení obecní, připadala ta část k politické obci Dejvicím.

Z počátku l5. století byly v Lysolajích 3 dvory, které patřily duchovenstvu. Ve dvorech hospodařili sedláci, kteří je měli v pronájmu. Roku l420 při náboženském rozbouření byli duchovní páni svého majetku v Lysolajích zbaveni. Již počátkem l6. století začali obyvatelé upravovati jižní svahy šárecké na vinice. Uvedu názvy vinic, vycházíme od hranic Nebušic na Záporeckém mlýnu a postupujeme na stranu severovýchodní ke hranicím Podbaby. Nad Záporeckým mlýnem byly vinice Stehlíkovská, Vařilovská, Skřivanka, Bránická, Švamberská. U čp. 86 (U Procházků) byla vinice Vokorinka, Nad cestou od Mlýnku čp. 85 k mlýnu Záporeckému (Kolátorovi) byla vinice Posthumka. V místech Heřmanova dvora byla Koutská cili Podhájská. Vedle ní byla Škodovská. V místech nynejší zahrady Zuzanka byla Šenvaldka, potom Krausovská, Černohorská, Edlmanka. V místech čp. 82 Rakařky, nynějšího koupalište byla vinice Konigovská. V západní polovine Šatovky byla Kocínka, ve východní polovine Písecká. Dále byla Sanytrovka, Žezulka, Lejpoltka, Mlynářka, Pulkrábka. V místech nynejší Okolky byla Koberka, potom byla Petrášková, Tomášková, Stříbrská a Habartka. (Kdyby si někdo z občanů přál bližší podrobnosti o těchto vinicích, kdy byly  a kým byly založeny, kdo  byli  pozdější majitelé, mohou podati podrobnejší zprávu).

5. Zlé příhody na Šárecku

Údolí Šáreckého potoka bývalo zalíbeným stanovištěm záškodných lidí, někdy i politických protivníků, strojících se na osoby, jež přicházely cestou buď po břehu Vltavském nebo napříč údolím vedle nynější Jenerálky. K vyčíhání pocestných sloužily dvě hory, Šárecká Baba a Baba Sedlecká a vrchy nad údolím. I nelze si mysleti k obraně proti násilníkům horšího místa, z něhož i útěk byl velice těžký, než silnice nynější Podbabou. Ani rozmnožení vinic v krajině neprospělo veřejné bezpečnosti, neboť její škůdcové nacházeli útočište u Lotrovské chasy viničné. Tak nabyla Podbaba a Šárka až do l7. století pro loupežné přepady a vraždy zlé pověsti.

Ať řeč o tom doložíme příklady, píše Jakub z Vřesovic panu Oldřichu z Rožmberka, když r. l448 jel do Prahy pod bezpečným listem pana Jiříka z Poděbrad, že protivníci jeho „U Šárky strahovali sem i tam, na mne majíc 40 koní. A vidouc, že jsem se přesílil jízdnými, i nesměli na mne, neboť jsem měl na l00 koní.“

Roku l490 Rakovničtí polapili lotra příjmením Zemana, jenž dán byv na mučení, vyznal mimo jiné vraždy i to, že se svým tovaryšem Salavou „zamordovali ženu na Šárce u struhy a vzali jí pět kop a sukni, Salava, že jí hrdlo mečem sťal. V roce l531 bylo před komorním soudem jednáno o žalobě, kterou vedl Jiřík Kunce proti Jiříku Žejdlicovi ze Šenfeldu, že jej u Baby zranil, zbodl a zasekl mimo všecken pořad práva a při tom vzal mu šavli, váček a co v tom váčku měl a považuje ho za mrtvého odjel.

Veliké pohnutí mysli způsobil příběh vyloupení tvrze Roztocké na podzim roku l590. Pachatelé zločinu, jichž bylo 24, sešli se prve pod Babou a tam přísahou se zavázali, aby jeden na druhého nepravili. Smluveno, aby pána svázali a peníze brali. Odnesli truhlu obsahující 50.000.

O řádení škůdníků v Šáreckém údolí svedčí zpráva Melichara Červenky r. l6l8 “ V pondělí po třech králích byl jsem u Jakuba Vocáska na Trunku s Kašparem Žákem v přítomnosti jiných poctivých lidí. V tom přišel tam Jiřík Rybařík, o němž Kašpar mluvil a v tom ho k sobě k stolu zavolal a jeho se doptával, taky-li co o tom ví,  kdo jest jeho Kašpara, když do Šárek šel, mordoval, čemuž on přiznal, že Václavíček a Matejíček a Řezníček že jsou jej mordovali a jemu hned o tom povídali, že ho posekali, že těžko živ zůstane. Mezi tím se ho Kašpar Žák ptal, když jest u Václava na posledním penízi před rychtářem ven z okna vyskočil a on řekl, že dobře pamatuje a že skrze dvě podlahy nahoru ven vyskočil a sotva utekl.

Když roku l595 pustili útrpné právo na Štepána Vatu, pověděl on na sebe a druhy: „Zabili jsme nějakého člověka pod Babou u božích muk a vzali od něho kopu míšeňskou, druhého vejš ku Praze u druhých božích muk. Podobně vyznal Jakub ze Zhoře, že byl v loupežné družině, která zabíjela lidi v Šárce za Prahou.

Dějiny Dejvické v letech l620 – l910

Během let až do bitvy na Bílé Hoře ves Dejvice proměnila se v osadu o třech poplužních dvorech. Dva dvory, přední a střední, hledě od Hradčan byly na panství probošta Svatovítského a v r. l620 náležely Michalu Vitmanovi, radnímu Nového města Pražského. K přednímu dvoru příslušela krčma a kovárna. Třetí čili zadní dvůr náležel panstvím a držením k nejvyššímu komornictví jako nadační statek.

Než minulo 30 let od bitvy Bělohorské splynuly přední a střední dvůr v jedno, takže v letech l651 – l790 byly v Dejvicích jen dva dvory, jeden proboštský s krčmou a kovárnou, druhý komornický. Kromě toho na Dejvickém území bylo několik viničních stavení, jež svou polohou byly samotami. Při takové rozptýlenosti lidských příbytků byl společný život přirozeně nepatrný.

Na Šárce u kostelíka sv. Matěje zašly tři bývalé dvory a na jejich místě vznikla krčma s polním hospodářstvím, které prodlením času vzrostlo v dvoreckou ekonomii. Tak jako na Dejvicku bylo i na Šárecku několik viničních stavení na krajině roztroušených. Na sklonku l7. století se zdvihl ze sutin Záporecký mlýn, neboli na Posledním penízi neboli Kalinův. O něco později byl zřízen ze základů nový mlýn Šárecký, jemuz říkali Malý. Vlnu společenského ruchu uspíšil v Šárce probošt František Kazimír Strachovský ze Strachovic, který založil r. 1771 faru. Když před tím nedlouho byl sečítán v Čechách lid, byly sečítány však jen osoby mužského pohlaví. Sčítáno bylo po domech, jimž tehda dostalo se pevného označení popisnými čísly. Bylo napočteno na Dejvicku l7 domů, na Šárecku 21 domů, v Podbabě 10 domů, v Šáreckém údolí po levé straně potoka, to jest na Lysolajské straně l6 domů, tudíž  na území nynější katastrální obce Dehnicích 64 domů.

Podbaba měla ráz sousedské vísky. Tam jedině seděli proboští poddaní, dva chalupníci, tam byla zájezdní krčma a mlýn. K Podbabě náležela viničná stavení na Makource a Ryvolce.

Po vzpouře českých stavů odňali r. l6l9 proboštu panství nad Šárkou a Podbabou a prodali je měšťanu Menšího města Kryštofu Kobrovi. Po bitvě Bělohorské r. l620 byl prodej prohlášen neplatným a Šárka a Podbaba stala se opět majetkem  proboštským. V Šáreckém údolí bylo v té době 9 viničních stavení, 2 chalupy a mlýn Nový zvaný Mlýnek. S katastrální obcí Dejvicemi srostla Dolní šárka v r. l784.

Od poloviny l8. století nastalo nové zalidňování okolí Pražského. Na území Dejvickošáreckém byli to chalupníci v Podbabě, mající po kusech země při královské silnici proti Vltavě a okolo svých chalup. V Dejvicích a na Šárce sice probošti pronajímali pozemky mnohým žadatelům, ale dělali to dost neradi, teprve když místní usedlí poddaní vykoupili se z roboty a když po úbytku jejich pracovních služeb bylo třeba opatřovati ke dvoru Dejvickému jiné pracovníky, jevili probošti větší ochotu poskytovati lidu pozemky.

Za poskytnutí pozemků vzali na sebe jednak povinnost ročního platu, jednak určitého počtu dní roboty. Tím způsobem vzrostl do r. 1848 počet domků na 48 stavení, takže všech stavení na území Dejvickošáreckém bylo tenkráte 115.

Přistavováním domů vůkol proboštského dvora a v místech bývalého komornického dvora byla vzkříšena sousedská ves Dejvice, ovšem v jiné podobě než mívala. Také osada podbabská se rozšířila. Třetím pak místem, jež nové domky oživily, bylo údolí Šárecké proti Mlýnku. A ačkoliv vrchnost při poskytování pozemků na postavení domků kladla si za podmínku, ze zakladatel domku nebo jeho dědic a nástupce nesmí prodati domek řemeslníkovi, protože řemeslník nehodil by se ke konání nádenické práce při dvoře, přeci již od konce l8. století řemeslníci se svolením proboštů vcházeli v držení poddanských domků. Tak do našich vsí se dostaly městské živnosti, kterými se stav domkářů značne zlepšil.

Ruch velikého průmyslu počal vznikati na území Dejvickošáreckém roku l845, kdy byla  založena cihelna na Strahovce. Ruch se rozšířil po roce l866, za ním šly proměny společenského rázu, vzrůst populace a stavební podnikatelství. K prvnímu domu u Brusecké brány, zbudovanému v roce l875 přibyla záhy řada dalších domů, jež stala se předvojem výstavné městské čtvrti, zvané nové Dejvice.

Ještě se krátce zmíním o robotnických závazcích. Než nadešel rok l848, bylo službou ke dvoru Dejvickému zavázáno 50 domkářů, kteří museli odpracovati bezplatně celkem 360 dní. Místo 6 denní roboty museli domkáři zaplatit vrchnosti 36 krejcarů. Domkáři Dejvičtí, Šárečtí a Podbabští byli zprvu čirými baráčníky, později probošt Vojtěch z Heritesu (r. l790 – l822) uvalil na ně poplatky  z převodu dědictví neb prodeje. Poplatky byly mezi přímými přáteli 2 1/2 % a mezi osobami nepříbuznými 5% trhové sumy. Chalupnící v Podbabě byli co se týce roboty na tom lépe, neboť probošt Starchovský jim r. l769 navrhl, aby za robotu dávali roční poplatek 7 zlatých a oni s tímto návrhem souhlasili. Byl tedy na statku velký rozdíl mezi domkáři a chalupníky, který byl v tom, že z chalupníků býval rychtář a konšelé, kdežto z domkářů těchto hodností nemohl dosáhnout. Panský pivovar v Dejvicích nebyl sice velký,  ale dával slušný výnos. Výrobky jeho se prodávaly v panské hospodě (bývalé čp. 3) a ve výsadních hostincích na Šárce a Podbabě.

Těžká pohroma stihla vinice Šárecké za války r. 1742. Francouzské vojsko tábořící před Prahou je tak zničilo, že je musili majetníci znovu vybudovávati. Druhá pohroma přišla v r. l744 a třetí v r. l757 a tím zanikla vetšina vinic. Neboť majitelé již neměli chutě znovu je opravovati.

Vinice, které byly daleko  od úředního dozoru, netěšily se dobré pověsti. Bylo o nich známo, že se na nich provozovalo pytláctví, podvodnictví, pokoutní sektářství, opilství, rváčství. Účastenství v allotriích měli nejen vinaři, nýbrž i lidé přicházející do vinic a hosté.

Když po prohrané bitvě na Bílé hoře byl vydán císařský patent o tom, že ani ve městech, ani na panských statcích nesmí být provozováno jiné náboženství než katolické, ukrývali se jinověrci na vinicích. Vlivem Těmito jinověrci byli strženi k odporu proti katolictví i viniční dělníci, až v létech l631 – l648 jinověrství mezi vinaři téměř zobecnělo. Zprvu si jezuité nevšímali těchto poměrů, neboť viniční chasa byla většinou cizokrajného původu a teprve po roce l660 počali jezuité vážně se obírati s obrácením vinařů na katolickou víru. Jejich námaha se jim však nedařila, vinaři zůstávali po většině nekatolíky, brali posilu duchovní, od potulných kazatelů, kteří jim ochotně žehnali k sňatkům, ať snoubenci byli lidé svobodní nebo poddaní, ať měli výhostné listy od svých vrchností nebo nic. Když potom ani přísné státní zákony z let l721 – l724 směřující proti přechovávačům kacířských učitelů, kazatelů a proti šiřitelům kacířských knih nezpůsobily obrat, císař Karel VI. nařídil, aby všecka stavení na vinicích byla zrušena. Zda a kterak se stavení rušila, není známo.

Na některých vinicích byl lis spolu s vinárnou a poněvadž sklepní jeho zásoba nestačila pro všechny hosty, čepovalo se na vinicích též  pivo. Čepování piva bylo r. l730 zakázáno, neboť bylo shledáno, že pod záminkou „trunku“ konají se na vinicích podezřelé schůzky a že dochází ke rvačkám.

Po zkáze vinic za války o dědictví rakouské zmizela vinařská chasa a tím i nešváry. Na území nynější katastrální obce Dejvic bylo sice obnoveno několik vinic, zejména na Zlatnici, Špitálce, Šatovce, Žežulce a Pulkrábce, avšak vinice ty neměly už dlouhého trvání.

7. Církevní správa od r. l620 a založení fary

V l7. století bylo na území Dejvickošáreckém málo usedlých lidí, většinu obyvatelstva tvořila hospodářská chasa, ubytovaná v chatrčích a domech, přistavených k viničným lisům. Po bitvě na Bílé hoře po prvém období rekatolizace byli usedlíci a hospodářská chasa katolíky, kdežto vinaři lnuli k českému jinověrství. Katolíkům v Dejvicích, na Šárce a Podbabě konával služby boží v kostelíku sv. Matěje a pochovával zemřelé katolíky na tamním hřbitově farář kostela sv. Víta na hradě Pražském. Mládež v té době vyrůstala bez školního učení. Duchovní přicházel tak jednou do roka, pokřtil děti, oddal rodiče, podal večeři Páně, napomenul k vytrvalosti a odešel.

Velký mor roku l680 vzpružil náboženskou horlivost lidu a zjednal i Šáreckému kostelíku, u něhož na hřbitově spočinula těla skosených morem, mnoho dobrodinců. Nebyli to však patroni kostela, metropolitní probošti, nýbrž prostí měšťané Pražští, kteří vyzdobili kostel, obrazy, sochami, kazatelnou a různými cennými potřebami pro mši svatou. V roce l701 povzbudil farář od sv. Víta Vojtěch Hořejší dobrodince k peněžní sbírce a k poskytnutí hmot na stavbu „příční zdi“ nového hřbitova, přiděleného v čas moru r. l680, který podle zápisů „až posavad jest zavřený nebyl, takže všelijak dobytek tam choditi mohl podle libosti.“ K důchodu kostela sv. Matěje patřily odkazy, plat za zvonění při pohřbech a některé úřední pokuty.

Původní Šárecká fara zanikla v husitské válce. Faru znova zřídil r. l771 probošt František Kazimír Strachovský z toho důvodu, že těžce nemocné osoby v Dejvicích, na Šárce a Podbabě nemohly se v noci dovolati náboženské útěchy a svatovítský farář nemohl přijíti, jelikož se Brusecká brána na noc zavírala. Probošt Strachovský též uznal, že kostelík nemůže již plně vyhovovati svému účelu a proto původní kostelík tvaru rotundy dal zbořiti a na svůj náklad dal postaviti v roce l770 nový kostel. Zároveň dal postaviti na Šárce farní dům, malé stavení o jednom poschodí (nyní čp. 20). Prvním farářem na Šárce stal se r. 1772 farář František Hegner. Šárečtí faráři měli roční příjem 100 zl. z pokladny zvané „farářská“ dále úroky ze dvou  nadací, celkem 200 zl, dostali kus pole a ročně 6 sudů piva z Dejvického pivovaru, 5 zl. a vědro piva k poutní slavnosti a beránek k velikonočním svátkům. Roku 1773 probošt Strachovský založil na Šárce kaplanství. Kaplan měl roční příjem 200 zl. Roku l805, kdy vlivem válek byla znehodnocena cena peněz a kaplan se nemohl uživiti z těch 200 zl., církevní úřad přestal kaplany na Šárku ustanovovati.

Farní oblast kostela sv. Matěje byla původně na území Dejvickošáreckém. Roku 1784 rozhodl císař Josef II., že osady Pražských farních chrámů nesmějí sahati na hradby, byla ke sv. Matěji přikázána  tehdá tzv. Horní Šárka s kostelíkem sv. Jana v Trníčkách u Jenerálky, brzo ale toto rozhodnutí bylo zase zrušeno a k Šárecké farnosti byly r. 1787 přifařeny Lysolaje.

Pro rozptýlenost lidských příbytků a nedostatek dobrých cest byla duchovní správa dosti namáhavá.

Z jara roku l840 potkala Šárecký kostel zlá nehoda. V noci po dni l3. března rozpoutala se bouře nad krajinou, blesk zasáhnul kostelní věž a způsobil požár, který strávil vršek věže a zničil dva kostelní zvony. Teprve za 12 let byl ze zbytků starých zvonů slit nový zvon „Václav“. O rok později došlo k dalšímu rozšíření hřbitova na Šárce, na čemz má zásluhu  majitel dvorce Antonín  Schwiezar, který daroval pozemek na rozšíření hřbitova. Roku l892 dal probošt Dr. Tersch vystavěti nový farní dům na Šárce nákladem 26.000,- korun, dal poříditi do kostela od Pražského vrchnáře Jindřicha Schiffnera nové varhany, dal upraviti vstup na věž schodištěm, neboť až do této doby se vystupovalo na věž z presbytáře po žebříku. Rovněž v té době byl dán na věž hromosvod.

Podél cesty vedoucí z nynější Svatovítské ulice na Šárku bylo l2 kapliček čili božích muk, které v prvé polovici l8. století zřídili zbožní Pražané putující ku sv. Matěji na Šárku. Z těchto kapliček zbyla jen jedna a to sv. Jana Nepomuckého poblíž kostela na Šárce. Dále jsou to dvě známější kapličky a sice sv. Václava v Podbabě, která byla vystavena v roce l877  přičiněním tehdejšího kostelníka Václava Suchoradského, majitele domu v Podbabě a kaplička na cestě zvaném Kaliňák.

Roku l898 stal se farářem Dr. Rudolf Horský, muž známý české veřejnosti svou činností literární,  řečnickou a politickou. Tohoto faráře pamatuje ještě mnoho našich občanů, neboť žil a byl farářem u sv. Matěje ještě několik let po převratu.

8. Místní školství

Probošt Strachovský, který založil faru na Horní Šárce, postaral se též o to, aby při nové faře byla zřízena škola. Prvním učitelem byl Josef Luver. Učiteloval na Šárce několik let až do r. l778. Prvním jeho platem byl sobotales. Kromě toho dostával l0 zl. od fary jako odměnu za kostelnickou přísluhu a na povzbuzení jeho horlivosti ve cvičení mládeže. Dalším důchodem Luvrovým byl peníz zvaný „štolový“, který farníci dávali učiteli při křtech a výkropech a honorář za pohřební zpěvy nebo hru na varhany při oddavkách.

Probošt Strachovský dal při farním domě vystavěti domek a v něm zaříditi učební síň. Po tehdejším zvyku bylo ve škole vypraveno všecko jen malým nákladem. Učební síň měla dvě okna o dvojím zasklení, což na tehdejší dobu byla velká vymoženost. Dále v síni byla podlouhlá tabule pro žáky a černá tabule pro vzorné psaní písmen a číslic. Z učebny se vstupovalo do komory, která byla pokojem a ložnicí učitelovou.

V roce l827 probošt Garoli dal vystavěti novou školní budovu na Šárce. Je to přízemní domek čp. 21 mezi farou a stanicí trolejbusu. Školní budova měla učební síň pro 100 žáků, dvě obytné světnice, kuchyni, klenutou komoru a sklep.  Tehdejší učitel Josef Gruber zřídil při ní zahrádku a viničku.

Roční příjem Šáreckého učitele jen poznenáhlu se lepšil. Jak přibývalo v Dejvicích, Podbabě, na Šárce a v Lysolajích obyvatel, tak přibývalo učiteli i na školním platu a štolových dávkách. Kromě toho dostával dvojí renumeraci ze zádušní pokladny, jednu za varhanictví, druhou za kostelnickou přísluhu, konanou ve všedních dnech. Po zavedení obecní samosprávy stanovil úřad pro Šáreckého učitele plat 300 zl. ročně. Roku l865 stala se Šárecká škola dvojtřídní. Roku l869, kdy vykročila v živo nová školská soustava, bylo na Šárce již 203 žáků a proto velice těžko se do dvou světnic směstnali. Trvalo však plných deset let, než úřady povolily zřízení třetí třídy. Roku l882 byla zřízena čtvrtá třída, roku l883 pátá. Poněvadž domek čp. 21 měl jen jednu učební síň, byly pro školu najmuty místnosti v soukromých staveních, zejména v čp. 23 a l44.

Když na starostenský úřad v Dejvicích nastoupil Jan Škván, počalo se mluviti o potřebě nových dvou školních budov a po obvyklých úředních průtazích byly r. l886 položeny základy ke dvěma školním budovám a to pro školu proti Dejvickému růžku (tato byla již zbořena, byla v místech, kde z Vítězného náměstí zatáčí elektrická tramvaj směrem do Vokovic) a druhou školu pro děti ze Šáreckého údolí, z Podbaby a Lysolaj na Purkrábce. Roku 1887 konalo se slavnostní posvěcení budov. Prvním  řídícím učitelem v Šárce byl Vincenc Škola, roku l891 Václav Šťastný, roku l893 Josef Granát a od roku 1909 do 1919 Václav Šťastný, roku 1919 byl učitelský sbor: Alžběta Heradová, Anděla Dudová, Ludmila Rannrová, Miroslava Poporová a Leopoldina Farkačová.

9. Nejstarší usedlosti v Podbabě a Šárce

čp. 107/31       vystavěl r. l8l9 Jakub Klempíř

čp. 30              Majorka

čp. 34/7           domek vystavil r. l863 Ant. Hlaváček

čp. 29/9           před r. l770 byla poblíže domku kovárna, při stavbě dráhy byla zbourána a r. l850 vystaven opodál nový domek s kovárnou

čp. 31/13         domek vystavěl r. l754 Josef Ryvola

čp. 32/17         vystavěl r. l770 Matěj Šmaha, domek v té době dne 28. února „skrze kvalt a potopení vody z gruntu byl vyvrácen“ a znovu postaven na bezpečnějším místě

čp. 117/19       Bratrství, vystavěl r. l842 Leopold Šťastný

čp. 163/21       vystavěl r. l770 Matěj Suchoradský, domek měl dříve č. l9

čp. 33/23         vystavěl r. l770 Matěj Suchoradský, domek měl dříve č. l8

čp. 119/25       vystavěl r. l852 Kristian Rohan

čp. 109(27       vystavěl r. l824 Jakub Klempíř

čp. 114/29       vystavěl r. l835 Alois Luňáček

Od nádraží v Podbabě k Břetislavce

čp. 35/1           vystavěl r. l850 Jan Šercl

čp. 115/3         vystavěl r. l839 Jan Šercl

čp. 123/5         vystavěl r. l839 Jan Šercl

čp. 39/11         je v místech bývalé chalupy Gregorovské

čp. 7/15           vystavěl r. l793 Jan Dvořák

čp. 36              je v místech bývalé chalupy Havlovské

čp. 160/17       vznikl rozdělením domu čp. 37 na dvě části

čp. 38/19         vystavěl r. l803 Jan Dvořák

čp. 118/25       vystavěl r. l847 Václav Podhorský

čp. 40/29         Podbabský mlýn vystavěný v l6. století, v  roce  l748  prodán  Jiřímu Kalousovi, po němž ješte nyní se „Kalousovský“ označuje

Od Břetislavky směrem do Šárky

čp.  71/14        vystavěl asi r. l750 Podhorský

čp.  72/16        vystavěla asi r. l750 Marianna Kuželková

čp.  73/20        vystavěl v l7. století Daniel Houška, říká se tam „na Keclovce“

čp. 74/22         vystavěl v l7. století Jan Prosický

čp. 75/24         vystavěl v l7. století Šimon Prosický

čp. 76/32         vystavěl v l7. století rytíř Odkolek, další majitelé: Hrabě Přehořovský, hrabě z Schrattenbachu, 2 opati Emauzského kláštera

čp. 77/36         stará vinice, r. l676 patřila nejvyššímu  purkrabímu – Purkrabka

čp. 78/40         dům měl dříve čp. 31, nazývá se Velingrovka

čp. 42              domek pod strání, usedlost je zvaná Konvářka po majiteli z  r. l708, Ondřeji Dieblovi, konváři, pozdější název: Zelená zahrada

čp. 79/42         „Žežulka“ má název po majiteli vinice z roku l627 mešťanu Jindřichu Žezulovi, v roce l735 majitel opat Ant. Merkl dal na Žežulce zbudovati kapli zasvěcenou sv. Isidoru, dnes po kapli není ani památky, v polovině l9. století postavil tam Unětický pivovar stavení pro výrobu piva, ale jelikož se potom shledalo, že v potoce jsou splašky z Ruzyňského cukrovaru, bylo stavení předěláno na sladovnu a po zrušení sladovny byly z místností zřízeny hostinské pokoje, které hlavně na léto byly Pražanům pronajímány, u Žežulky a naproti Žežulce byly restaurační zahrady s kolotoči a houpačkami

čp.  80/56        „Sanytrovka“ má jméno po majiteli vinice z roku l642 Matyáši Erlovi, sanytárníkovi ze Starého města, v usedlosti byla známá vinárna, poslední majitel prelát hrabě Lodochovski dal zaříditi ve stavení zajímavou kapli a halu s krásnými obrazy a bohatou starobylou knihovnou, kaple i hala se svým zařízením je chráněna pomátkovým úřadem

čp. 43              stavení je pod vrchem a je o něm zmínka v knihách již z roku l770, v roce l8l9 majitel Matěj Kolátor dal si do knih vepsati tento výměnek: v chaloupce pro sebe až do smrti svý svobodnej a spokojenej byt s tím doložením, by jej nastávající noví manželové a všechny posesorové (majitelé) té chaloupky ctili, milovali a jemu všechnu věrnou a upřímnou službu prokázali a po smrti jeho na svůj vlastní náklad pocestný průvod vypravili

čp. 44              Malý mlýn je usedlost u cesty z Horní Šárky do údolí zvaná Šatovák. Poprvé je o něm v knihách zmínka r. l721, kdy byl majitelem Pavel Malý, náhon vody na mlýnské kolo byl veden od hospodářského stavení usedlostí Emilka, v druhé polovine l9. století pro nedostatecný přítok vody přestal býti mlýnem, od roku l890 do l9l0 měli tam bratři Wolrábové závod na výrobu tepaných bronzových předmětů, strouha pro náhon vody byla v prvé světové válce zasypána

čp. 41              Šatovka – usedlost má jméno po Janu Křtitelovi de Chateau, krejčím a měšťanu Menšího města, který koupil vinici a stavení roku 1673 od dřívejšího majitele, Jan Chateau obnovil vinohrad, zahradu doplnil mladým štěpím a u lisu zbudoval obytné stavení, později zbudoval na svém pozemku kapli ve jménu sv. trojice, hostinec na Šatovce byl již před sto léty

čp. 82/76         Rakařka – zprvu to byla vinice, později hospodářská usedlost, vznikla spojením vinic Maxmiliánky a Edlmanky v r. l650, poslední majitel, nedávno zemřelý zdejší občan Kubr vybudoval na Rakařce jedno z nejkrásnejších koupališť ve velké Praze, které nám vždy bude jeho jméno připomínávati

čp. 45              Duchoňka – je naproti koupališti pod  vrchem sv. Matěje, stavení bylo  postaveno asi  r. l700, název je po vinici Duchoňská

čp. 83              Zuzanka – ve vile bývalého majitele fy. Rott je nyní školka, za školkou je starší stavení, které se nazývalo „Žitná“ po bývalé majitelce v roce l684, nynější jméno Zuzanka dal asi r. l880 bývalý majitel František Mráz

čp. 84              Podháj – Heřmanův dvůr – o této velké usedlosti skládající se dříve ze štěpnice, chmelnice, polí,  luk, dvora  a mlýna

čp. 85              Mlýnek – jsou o něm zápisy již před 30 letou válkou, za této války Podhajská vinice zašla a mlýn zpustl, po válce majitel uvedl zase hospodářské stavení do pořádku, v letech l690 počalo se usedlosti říkati Heřmanův dvůr, v místech dnešní restaurace a v zahradě před ní byl asi před l00 lety rybník, od rybníku vedla do potoka štola, před l00 léty byl rybník zasypán a postavena restaurace, při dělání vodovodu jsem sám štolu viděl

čp. 85              „Mlýnek“ – v r. l590 dal nejvyšší purkrabí Pražský pan Vilém z Rožmberka svolení, aby v místech nynějšího hostince „Na Mlýnku“ byl vybudován mlýn, voda na mlýn byla hnána strouhou, která začínala u stavidla, které je u betonového mostu a které je ješte dnes ač pobořené viděti, strouha bude v brzké době zasypána a jelikož p. Šebela zasypaná místa ihned planýruje a osazuje ovocnými stromky, nebude po ní brzy památky, strouha z Mlýnku směrem k Podbabě byla zasypána asi před 20 léty, mlýn až do r. l849 byl součástí Podhájské usedlosti, za 30 leté války zpustl a  nazýval se „Pustým mlýnem“, asi v r. l720 byl mlýn opět uveden v chod, mlýn měl 2 kola, asi r. l830 majitel Josef Hendl dal mlýn přestavěti ze základů, kolem roku l890 měli na Mlýnku bratři Wolrábové zařízenou dílnu na tepané bronzové předměty, roku l897, kdy koupil mlýnek Karel Urban, byl tímto zde zřízen hostinec, který nabyl velice dobré pověsti, takže byl i ve všední dny navštěvován stálými hosty z Prahy, jelikož ve Mlýnku byla studna s velikou zásobou vody, byla tato voda podle smlouvy s obcí Dejvickou a majitelem v r. l904 hnána rourami na Horní Šárku, pohonná síla byla voda Šáreckého potoka hnaná mlýnskými koly

Nyní uvedu staré domky, které začínají při začátku cesty Bašťáku směrem ke Kaplance a dále. Tyto domky byly postaveny na pozemcích bývalého proboštství. Proboštství prodávalo zarostlé pozemky poměrně za malý obnos, ale noví majitelé musili se zavázati na každoroční bezplatnou výpomoc na žně na pozemcích vrchnosti.

čp. 47              Vosátka

čp. 111            Plicka, r. l827 Václav Síla – poplatek l zl. 10 kr. práce, l3 dnů

čp. 49              Krákora, r. l807 Jan Šantora – poplatek l zl. 10 kr. práce, 6 dnů

čp. 50              Kolátor, r. l796 Josef Šmíd – poplatek l zl. 10 kr. práce, 6 dnů

čp. 51              Suldovský, r. l784 Josef Kolátor – poplatek l zl. 30 kr. práce, 6 dnů

čp. 48              Brož, r. l807 Josef Kouba – poplatek l zl. l2 kr. práce, 6 dnů

čp. l50             Bašta, r. l880 Josef Kubál

čp. 52              Suldovský, r. l788 Josef Fiala – poplatek l zl. 30 kr. práce

čp. 110            Hlaváček, r. l8l0 Josef Král – poplatek 5 zl. 20 kr. práce, 6 dnů

čp. 105            Pekárek, r. l8l0 Josef Král – poplatek 7 zl. 30 kr. práce, 6 dnů

čp. 162            Kaplanka, r. l880 pozemek patřil  k usedlosti čp. 46 (Fulín)

čp. 46              Fulín, r. l806 Jan Diviš – poplatek l zl. l0 kr. práce, 6 dnů

čp. 60              Gruberová, r. l8l0 Václav Čermák – poplatek l zl. lO kr. práce, 6 dnů

čp. 54              U Dudků, r. l726 – bývalá vinice Vokorinka

čp. 53              Hrdlička, r. l726 – bývalá vinice Vokorinka

čp. 86              Štaffa, r. l767

čp. 87              Pohorecký, r. l786

čp. 88              Sládek, r. l766 – domek byl lisem vinice Švamberské

čp. 89              Smolíková, r. l766 – domek byl lisem vinice Švamberské

čp. l06             Daněk, r. l834 Jan Zpěvák

čp. 90              Nechvátal, r. l8l4 Jan Příhoda – poplatek l zl. L0 kr. práce, 6 dnů

čp. 91              Diamant, r. l8l5 Tomáš Šťastný

čp. 55              Kalinův mlýn zvaný dříve Záporeckého nebo na Posledním penízi

Je přirozené, že většina našich starých domků v Šárce byla během let důkladně opravena a zlepšena, doškové střechy byly vyměněny za taškové, dána větší okna, zřízeny lepší studně, atd., takže většina domků nemá původní podobu. Snad jen domek čp. 53 (Hrdlička), potom hospodářská stavení v Heřmanově dvorci (U Ištvánů) a některý domek pod strání proti Žežulce zůstal v původní podobě.

Ku konci chci vzpomenouti ještě jednoho památného stromu. Na úpatí cesty „Umrlčiny“ na malém paloučku byla v květnu l945 zasazena místním revolučním výborem na památku květnové revoluce a na oslavu našeho osvobození lípa. Zmiňuji se o ní, protože je snad již zapomenuta.

Kalinův mlýn zvaný „Na posledním penízi “ nebo „Záporecký“

Byl vystaven Václavem Černým v druhé polovici l6. století. Zakladatel zřídil strouhu k náhonu vody a vystavil mlýnské stavení nynější číslo popisné 55. Vrstevníci nazvali jeho dílo „Na posledním penízi“, protože první nájemníci měli stále nedostatek peněz. Druhé jméno mlýna „Záporecký“ naskýtá se v listinách z počátku 17. století. Podle zvyku doby mlýn byl také krčmou a o údálosti jedné dovídáme se ze spisů z roku 1581. Tehdáž hospodařil ve mlýně nájemce Martin Kuba. Zachovalo se svědectví o krvavé potyčce, v níž změřili své síly sedlák Jiří Ota z Horoměřic a šlechtic Julius Opit z Maličína. Tři sedláci z Horoměřic podnapili se v Praze a na cestě domů zavítali ještě do mlýna „Na posledním penízi“. Brzy potom přišli tam Julius Opit s Janem Bryndou. Seděli chvilku a pili, v tom se v slovních potkali. Opit vykládal o svém šlechtictvcí a maloval křídou na stole svůj erb. Ota se vyslovil neuctivě o erbu a dodal „Já mám víc peněz než některý zeman, mám i lepší statek. Ty jsi svůj dvůr spálil.“ Opit řekl „Potvorníče, dej pokoj, by pak více peněz měl, proto si chlapi.“ Byl již večer, když ti hosté z mlýna odcházeli. Mlynář Kuba předvídal, že na ceste dojde k horším věcem, než jsou hanlivé řeči. Svědectví jeho to naznačuje: Tu jsem obojí strany prosil, poněvadž sousedy jsou, aby spolu pokojně šli. Jednomu, který s Opitem šel, dal jsem do ruky motyčku. Po malé chvilce se on vrátil, plakal a byl vokrvavený, že ti sedláci pana Opita skoro zabili a ze sotva za živa utekl. Opit si s ranami poležel a Ota měl ruku kordem probodenou.

Za války 30 leté utrpěl mlýn tou měrou, že byl od držitele opušten a zůstaven proboštům jako pozemkovým pánům. Teprve roku 1691 mlynář Jakub Zelenka žádal probošta, aby ladem ležící mlýn nebo řkouce samé toliko místo to s nějakou hromadou ležícího kamene prodati ráčil, že jej na svůj náklad vystavěti a povinný úrok z něho platiti chce. Pan probošt ráčil se k tomu nakloniti a jemu rozbitý mlýn za 30 zlatých Rýnských prodal. Krom toho dával proboštovi úroku l kopu 30 grošů. Za sedmileté války majitel Václav Králíček zemřel r. l761 a zůstavil  mlýn (skrze vojenské běhy od nepřítele větším dílem zpustlý a zruinovaný s dvojím složením, stoupou a ostatním stavením). Při projednávání pozůstalosti byl mlýn odhadnut na 250  zl. Rýnských. Majitelem stal se Martin Králíček, který vyplatil podíl svým 4 sestrám.

Dalšími majiteli byli Martin Králíček, který v roce l803 prodal mlýn za 3.200 zlatých Janu Tůmovi. Jeho syn Ignác Tůma měl dceru Kateřinu, která si vzala za manžela Jana Kalinu z mlýna Tachlovického. Dalším majitelem byl jeho syn František a potom od roku 1906 jeho vnuk Antonín, kterého spousta zdejších usedlíků zná, který asi před l5 lety zemřel, ale stále se mlýnu v Šárce říkalo Kalinův mlýn. Mlýn  byl přestaven v roce 1919, kdy bylo přistaveno I. patro. Mlýn mlel mouku až do r. l933. Pak byl náhon na vodu zasypán. Od r. l933 do r. l945 byla v mlýně pouze pekárna chleba.

10. Obecní správa na sklonku poddanské doby

Dejvice, Šárka a Podbaba tvořily jednu obec, jejímž představeným byl rychtář jmenovaný od probošta Svatovítské kapitoly. Byli to chalupníci Podbabští  nebo mlynáři ze Šáreckého údolí, protože v Dejvicích a na Horní Šárce nebylo usedlých lidí. Prvý známý rychtář byl v letech l652 – l665 Tomáš Šlap, chalupník v Podbabě (nyní č.p. 39). Potom se nezachovaly zprávy o rychtářích až teprve ve druhé polovině l8. století. Byli to Martin Malý (od r. l761), Václav Slavík od r. l770, Martin Mrva od r. l785, Josef Heltrich od r. l787, Václav Dorna od r. l803 až do r. l825 a po něm Ignác Tůma až do r. l850.

Dejvický rychtář podpisoval smlouvy o koupi nebo postupu nehybného majetku proboštských poddaných ale jen tehdá, když vrchnost dovolila. Jinou práci rychtáři neměli, protože obec neměla svůj vlastní majetek, neboť veškeré polnosti byly pronajaty na vinice, z nichž roční poplatek byl darován k záduším. Podle zápisů farní pamětní knihy bylo na konci poddanské doby na Šárce 8 popisných čísel, 60 katolíků, v Šáreckém údolí 41 popisných čísel, 350 katolíků a 54 evangelíků, v Podbabě 17 popisných čísel, 220 katolíků, 5 evangelíků a l5 židů, v Dejvicích l direktorální úřad, proboštský dvůr, pivovar, mimo to 25 popisných čísel, 250 katolíků, l evangelík a l0 židů, v Lysolajích 37 popisných čísel, 280 katolíků a l5 evangelíků. Z uvedených čísel je zřejmo, že dolní Šárka v roce l848 byla nejvetší částí obce Dejvice.

Mezi obyvatelstvem je možno pozorovati už některé samostatné řemeslníky a pro zajímavost uvádím, že v roce 1819 dostal v Podbabě Václav Červenka povolení vésti kramářský obchod a zavázal se platiti z něho vrchnosti l zlatý ročně. Dne 7. září 1848 vydal císař Ferdinand zákon, kterým bylo zrušeno poddanství lidu. Za robotu, neutrální dávky a platy, které byli držitelé půdy povinni pozemkovému pánu, měla býti sjednána přiměřená náhrada. V Dejvicích, Podbabě a na Šárce bylo celkem 50 lidí povinno robotou.

Po zrušení poddanství se Dejvice nijak nezvětšovaly. V Dejvicích po zániku patrimoniálního úřadu životní ruch spíše potuchl. Podbaba sice získala zřízením státní dráhy místní nádraží r. l851, je však tísněna horou, řekou a silnicí a zůstala odsouzena ke svým nevelkým rozměrům. Ke třetí osadě Šárce nevedla ani silnice, nýbrž jen polní cesty a proto pro svou odlehlost netěšilo se oblibě obchodníků.

O volbě prvního starosty není zápisů, předpokládá se však, že to byl dosavadní rychtář Ignác Tůma. Druhým starostou byl Antonín Schweizar, od r. l848 majitel dvora na Šárce. Schweizer daroval pozemek na rozšíření hřbitova. Třetím starostou a sice od r. l864 byl František Luňáček, majitel domu a obchodník dřívím v Podbabě. Tento měl těžkou práci v r. l866, kdy bylo v Podbabě ubytováno prušácké vojsko. V r. l870 zúčastnil se oposičních schůzí proti vídeňské vládě a byl proto zatčen a 7 neděl ve vazbě.

Za tehdejšího ražení spolkového života ustavil se v Podbabě přičiněním Luňáčka akciový potravní spolek, zvaný „Zásobárna Šárecká“. Tento spolek se dobře vyvíjel, takže r. l872 se přikročilo ke stavbě spolkového domu v Podbabě. V roce 1875 při velkém vídeňském krachu a při vzniklé při něm panice vzal i tento spolek za své. Za starostenství Luňáčka byly již vypracovány plány na zřízení silnice od Podbaby k Jenerálce, ale z obavy, že by výlohy příliš zatížily místní poplatníky, ke stavbě v té době nedošlo. Teprve v r. l904 – l905 obec Dejvická s obcí Nebušickou obdržely na stavbu státní subvenci k 78.600,- a silnice stala se skutkem.

Starostou byl Luňácek až do roku l877. V té době byly již v provozu v Dejvicích 3 cihelny (na Strakovce, Kotlářka a Juliska) a za starostenství Václava Kuneše (l877-80) budovaly se nové domy u Brusecké brány. Od r. l880 do l883 byl starostou statkář Antonín Hendl, od l883 – l886 sládek Jan Škván. Počet obyvatelstva se již značně rozmnožil, takže nastala potřeba rozšířiti obecnou školu na Šárce o čtvrtou a pátou třídu. Školní budova měla však jen jednu učební síň a proto 4 třídy byly umístěny v soukromých domech a po tříletém rokování schválily úřady r. l885, že budou vystaveny dve školy a to Na Růžku a v Dolní Šárce na Pulkrábce. Za starostenství Františka Hennra (l886-l897) byla naděje, že Dejvice budou připojeny ku Praze, ale nedošlo k tomu. Obec pražská k žádosti Dejvické obce povolila dodávati plyn a užitkovou vodu do předměstí u Brusecké brány. Obec Dejvická zařídila osvětlování cest petrolejem. Aby vyhověla novému zdravotnickému zákonu, koupila obec při ceste od Kodymky do Šáreckého údolí pozemek a dala na něm vystavěti isolační čili desinfekcní nemocnici (čp. l95). Od l897 – l900 byl starostou Antonín Hrdlička a po něm František Frolík, mlynář. Za jeho éry byl založen hřbitov, kanalisace Zadních Dejvic, zřízena vodárna a vodovod, upravena cesta z podbabské silnice podle Paťanky do Horní Šárky a r. l906 stavba silnice z Podbaby na Jenerálku. K vodárně byl vyhlédnut r. l902 hostinec a mlýn čp. 85, zvaný „Na mlýnku“ jehož majitelem byl Karel Urban. Voda se zdvihala strojem do vodojemu na Šárce a odtud se rozváděla po území. V této době začala se upravovat cesta zvaná Umrlčina (bývalá umrlčí cesta, kterou se brávaly pohřební průvody z údolí na hřbitov u sv. Matěje), byla úprava cesty vedoucí podle Kotlářky a Hanspaulky do Horní Šárky r. l905, zřízeno železné zábradlí při ceste Bašťák na Horní Šárku r. l907, která nedlouho předtím byla učiněna schůdnou, zavedeno elektrické osvětlení v Šárce r. l906.

Při zmínce o stavbě silnice je třeba si znázorniti, jak před 50 lety údolí a hlavně zde u Mlýnku krajina vypadala. Údolím vedla úzká polní cesta, na které se mohly jen proti sobě dva jedoucí koňské potahy jen tak vyhnouti. Cesta šla hned do kopce, hned z kopce a proto se musily dělati odkopávky a navážky. Nejvíce odkopávky bylo třeba na cestě za Mlýnkem, jak si snadno zrakem ověříme. Naproti tomu odkopaný materiál byl navázen od Mlýnku směrem k Podhájí, což je viděti na postavených tam vilách, které jsou pod úrovní silnice. Potom navážka dosti vysoká byla dávána mezi stavení občanů Hrdličky a Pavlase (U Dudků), jejichž zahrady byly původně spojeny, neboť měly dříve jednoho majitele. Materiál se odvážel na vozících úzkokolejné dráhy, coz působilo naší tehdejší mládeži velikou radost a jistě naši občané ve věku již kolem 60 let se dobře pamatují, jak na vozících jezdili. Před Kalinovým mlýnem musila býti odbouraná skála.

V té době nebyly ješte ani u Mlýnku u Baštů, ani za Mlýnkem směrem k Hrdličkům, ani u Umrlčiny betonové mosty přes potok. Byly tam jen dřevené lávky pro pěší, povozy jezdily vodou přes potok.

Jdete-li cestou Bašťákem na Hanspaulku, uvidíte asi v polovině cesty v rokli zděnou studánku. Z této studánky byla před léty hnána voda potrubím na Horní Šárku. Od r. l904 bylo pro Horní Šárku používáno vody z Mlýnku. Téměř nahoře je malý domeček, bydlí tam stařenka Řezníčková. Tento malinký domeček si vystavěli před léty tři velcí milovníci karet, aby se v něm mohli klidně oddati své zálibě.

R. l907 schválilo obecní zastupitelstvo definitivní znění smlouvy o spojení Dejvic s Prahou. Od r. l904 – l9l0 byl starostou lékárník Steiner a po něm do r. l9l5 do své smrti opět František Frolík. Po jeho smrti převzal řízení obce bývalý starosta Antonín Hendl.

Jak vzrůstal počet obyvatelstva roku l850 bydlilo na Dejvickém území 1168 osob. Při soupisu vykonaném v r. l890 bylo již 3578 obyvatelů, v r. l900 jiz 5087, při soupisu r. l9l0 bylo napočteno 6500 obyvatelů. Z tohoto počtu přebývalo 255l osob ve čtvrti u Brusecké brány, ostatních 2949 v dalším území Dejvickém.

Záznamy, z nichž jsou zkráceně brány záznamy o historii Dejvic, Šárky a Podbaby, končí počátkem první světové války. Pro úplnost dodám po paměti několik zpráv. Po válce stal se starostou Zavadil, po něm Šárecký usedlík Jan Čech, který věnoval Šáreckému údolí a cestám jdoucím na Hanspaulku zvláštní pozornost. Společenský život v naší osvobozené vlasti doznal v Podbabě a Šárce velkého rozmachu. V Podbabě místní tělocvičná jednota Sokol a divadelní spolek Ratolest předháněly se v činnosti. V Šárce usídlil se nově založený sportovní klub Republikán, který kromě dobré cinnosti sportovní měl každou zimu velké oblibě se těšící divadelní představení, kabarety a plesy. Za Podhájem bylo v lese přírodní divadlo, na kterém byla hrána výpravná představení s hudbou. Až k Mlýnku byl zaveden obecní vodovod. Elektrická dráha po válce končila u železničních závor v Dejvicích a teprve po vystavení prašného mostu přes železniční trať byla dráha prodloužena nejprve na náměstí, potom za několik měsíců ke studentské koleji, potom k restauraci „u Špačků“ a dále do Vokovic. Domy v Dejvicích končily v místech dnešního náměstí, kde stála osamoceně škola zvaná „na Růžku“. Za školou byla velká ohrada s dřívím a za ní veliká pláň. Na pláni cvičilo vojsko, pláni se říkalo execírák a v únoru celá pláň byla obsazena atrakcemi Matějské pouti, zápasnickými a boxérskými arenami a různými dnes nevídanými lákadly. Šárecké obyvatelstvo jezdívalo do Prahy buď vlakem z Podbaby nebo elektrikou až z Dejvic, kam musely hospodyně choditi nakupovati maso a většinu životních potřeb. Teprve od roku l925 situace pro Šárku se značně počala lepšiti. Během několika málo let byla vystavěna celá Hanspaulka, jedna z nejmodernejších čtvrtí Prahy. Proč se jmenuje vlastně Hanspaulka? Před dávnými lety byla v místech dnešní Hanspaulky jen jedna usedlost, bylo to stavení uprostřed vinice, která v létech l7l8 až l757  patřila vrchnímu kontroloru při úřade zemského výboru Janu Pavlu Rippmannovi, jemuž se po domácku říkalo Hanspaul. Usedlost čp. l5 byla spíše venkovským statkem než vinicí, neboť měla 75 strychů pozemků, z nichž jen malý díl byl osen révou. Za zmínku stojí uvésti okolnost, že při stavbě Hanspaulky nemusel se dovážeti vůbec písek, neboť celá tato čtvrť velice blízko povrchu země měla velké vrstvy dobrého písku, což svědčí o tom, že kdysi celá tato krajina byla zaplavena mořem. O množství písku svědčí také pojmenování hlavní ulice „Na pískách“. Dopravní spojkou k Bořislavce byl z počátku městský autobus, který později byl zaměněn trolejbusem.

Po skončení světové krize asi v létech l933 počala vyrůstati nová moderní čtvrť Baba.

Těm, kdo se skutečně zajímají o historii našeho kraje, o historii Dejvic, Podbaby a Šárky, chtěl bych dáti upřímnou radu, zajděte do musea J. A. Jíry na Hanspaulce, je v krásném barokním zámečku a prohlédnete si vzácné sbírky předmětů nalezených v hrobech bývalých praobyvatelů našeho údolí a okolí. Snad se Vám v tom musejním tichu, v tom tichu, z kterého cítíte dávný pravěk, vybaví v mysli, jak to zde u nás před dávnými a dávnými lety vypadalo. Budete-li mít trochu dějinné fantazie, uvidíte v mysli nejprve ohromné plochy hučícího moře a množství dnes už neexistujících ryb a ještěrů, potom strašný nepopsatelný chaos při nějakém přírodním převratu, při kterém zmizelo moře a tvořily se řeky o 300 metrů, možná že i o l000 m nížeji, než byla dříve hladina moře, uvidíte husté lesy a v nich medvědy, mamuty, soby, lovce opásané jen kožešinami a s těžkými kyji v ruce, zahlédneme troje obranné valy a v nich ukryto velké obchodní středisko nad Džbánem v Divoké Šárce, zpozorujete na kopci u sv. Matěje velké dílny na meče, ozdoby, sekery, srpy, objeví se český kníže, medvěd a svatý Matěj, vžijete se do života na vinicích, kde naši předchůdci bývali  tak veselí, budete přítomni pohřbům divně odětých lidí, uvidíte jak svažují mrtvé a je v sedě zakopávají, jinde opět jak je na hranicích spalují na popel a kosti dávají do popelnic a opět jinde jak pochovávají do vysokých mohyl v plné zbroji mrtvého bojovníka nebo ženu ověšenou náramky od uší až ke kotníkům. Jako ve filmu přejedou před Vašima očima  houfy zbojníků číhajících na lidskou kořist, rytíř Ctirad a zrádná česká Amazonka Vlasta, různé lidské kmeny, národy, o nichž nevíme, jací to národové vlastně byli, boje s Germány, Římany, Gally, Slovany a na cestě do Šáreckého údolí uvidíte nedaleko fary nízký přízemní domek, dřívejší škola, po levé straně velký hřbitov, který slyšel po tolik staletí jen lidský nářek, místo dnešního kostelíka postavte si v mysli pouze kruhovitou rotundu a řeknete si: „To vše…….To bylo …….a není, to je už pouze historie.

Šárecké jaro l955