Převzato ze stránky Prahy 6.

Článek Historie dle webu praha6.cz se nejdříve objevil na Šárecké údolí.

Zaznamenal Vladimír Brož

Tento  text vznikl  na konci  jara roku 1995  jako autentický záznam vyprávění pana  Josefa Pavly o  Šárce a okolí.  Je souborem faktů, které již zapadávají  v zapomnění. Pan Pavla ve věku  86 let je jeden z mála žijících  pamětníků a milovníků rozkvětu života v  Šárce za 1. republiky, přesto  je jeho paměť obdivuhodná.

Šárecké údolí Podbaba, Sedlec, Horní Šárka, Podhoř a Lysolaje byly obcí Dejvice, později Praha 19 a nyní je to Praha 6. Tyto části Prahy 19 měly velký kulturní rozkvět ke konci 19. století.
Restaurace
Dále  uvedeme  počet  restaurací  v  této  oblasti. Od bývalé Koželužny, dnešní Tesla, byla restaurace U zdymadla (Čachrářka), kde působil  podpůrný  spolek  Lidumil,  který  pro  děti  pořídil  velké loutkové divadlo.  Postupujeme-li dále byla restaurace  V Oule (dnes opuštěný dům).  Další restaurace byla  v Podbabě U  nádraží, kde byl velký divadelní a tělovýchovný sál  a několik přilehlých lokálů. Zde působil divadelní soubor Ratolest. Tento soubor měl bohatou kulturní činnost.  Tento  sál  byl   zároveň  využíván  pro  tělovýchovu  DTJ (Dělnická  tělovýchovná  jednota,  sociální  demokracie).  Dále  zde působil   podpůrný   spolek   Dělnická   beseda.   Další  restaurace Břetislavka  byla centrem  divadelního a  sportovního dění.  Byl zde Sokol, který  měl velmi bohatou činnost.  Naproti byla restaurace Na Rybářce.   Zde  působil   Tamburašský  sbor   Jaro.  Další  zahradní restaurace  byla Žežulka,  dále pak  výletní restaurace  Na Šatovce.  Další zahradní a  taneční restaurace byla Pod Hájem,  kde sídlil klub tenistů. Dále restaurace Na Mlýnku,  pak restaurace Na Kaplance, kde byl podpůrný  spolek Kamarád (vysloužilý  vojáci), později divadelní soubor  Malá scéna,  která nakonec  byla přejmenována  na ochotnický spolek Roman Tůma. Později sem  také byla přestěhována loutková scéna z Podbaby.  Další menší  restaurace byla  za cihelnou (u  Dubového mlýna) na  Jenerálce. Té  se říkalo Utrejch. Poslední  restaurace na Jenerálce  byla  U  Trčků.  V  těchto  restauracích byla provozována bohatá kulturní činnost, o které se zmíníme později.
Řemesla
Pro informaci uvádíme pěstovaná řemesla ve 20. letech:
Řeznictví:  U zdymadla – Rudolf Luňáček
U nádraží – Luňáček Jaroslav
U  křížku, u malé  zvonice  na  Břetislavce – Alois Luňaček
směrem do Lysolaj  – Antonín Lašťovka
U pumpy (na cestě do Lysolaj) – Karel Miňovský
u restaurace Pod Hájem – Bohumil Kortus
na Jenerálce proti Dubovému mlýnu – Březina

Potraviny:  u zdymadla – Václav Šťastný, později VČELA
proti Oule (Kmotr) – Král
u nádraží – Josef Černý
u pošty (naproti vile Karlovka) – Matěj černý
u Břetislavky – Fiala
za Rybářkou (proti Červenkům) – ?
proti lomu U Krausů – Anastázie Hošková
stánek proti škole – Voborský
proti šifoneru – Kmínková, byla také známá spiritistka
za Žežulkou (garáž mezi Sanytrovkou a šifonerem) – Kolátor
u Podháje konsum (později Pramen)
Pod Mlýnkem – Josefa Baštová
na Jenerálce vedle řeznictví U Trčků

Prodej a oprava obuvi:    proti zdymadlu – Petr
vedle Křížku – Klápa
ve dvoře U Křížku – Karel Vejbora
proti Břetislavce – Vosátka
u Miňovských (dnes pí. Svobodová) – Přenosil
na Kaplance – Stára

Obchody s galantérií:  u zdymadla – Pařízek
u nádraží – Josef Černý
vedle p. Černého – A. Hrnčíř

Krejčí:    u nádraží – Jan Hrnčíř
nad restaurací U nádraží – Josefa Schonová
za poštou – Josef Hrnčíř
na Žežulce za sálem restaurace – Novák
u Šifoneru – Helena Kolátorová
na Šatovce – Josef Vysušil

Pekaři:   za poštou – Kutiš
za Břetislavkou do Lysolaj – Šulc, později Filip

Tabák:    proti zdymadlu Prodej novin a tabáku – J. Zralý
pod viaduktem – Červenková
U Holečků u pošty – Šilhavá
proti škole – Voborský
Na Mlýnku – Váchová

Zámečník:  u nádraží – Josef Váňa
Truhlář:  u  pošty  velké   truhlářství – Vilém  Pojman, vyráběl maringotky a nábytek

Tesař:    proti Oule – Václav Král prodej dřeva

Povozníci:  u Miňovských – Miňovský

Zahradnictví:  u lomu – František Červenomlýnský
za kaplankou – Karel Matas

Zedníci:   v Pokojné ulici – Rudolf Svoboda (stavitel)
za Kaplankou – Bedřich Fulín

Malíř: proti Oule – rodina Bukovských, malíři pokojů a divadelních dekorací

Kovář:     u zdymadla – Václav Růžička

Kamnář:    proti nádraží – Václav Bína

Holiči:    proti Oule – Boranda, zaměstnával bratry Řečinských
u nádraží holič a vlásenkář – Souček
proti vile Karlovce – Krofta

Cukrář:   proti Oule – Hornek
u viaduktu – Boranda

Lakýrník:  starý mlýn u Šatováku – Antonín Matějček

O cesty v  Šárce a   Podbabě se  staralo osm  cestářů, jejichž vedoucím  byl  později Václav      Šimůnek.  Cesty  vedoucí  do  Šárky z Hanspaulky a z Horní Šárky: Žežulák, Šatovák ze Šárky pokračuje do Lysolaj, Umrlčina, Bašťák, Kaliňák, cesta na Jenerálku. Z Mlýnku také vede  cesta  přes  kopec  do  Horoměřic  a  Lysolaj. Tyto cesty byly udržovány cestáři z Dolní Šárky. O bezpečnost na těchto cestách přes den  i přes  noc se   staralo osm  strážníků s  velitelem. Policejní stanice byla u Valentů na Žežulce.

V Podbabě byl poštovní úřad. Přednostou byla paní Ducháčková. Tato  pobočka zajišťovala  peněžní,  balíkovou  a dopisní  službu do obcí:   Horoměřice,  Lysolaje,   Podbaba,  Sedlec,   Suchdol,  Šárka a Jenerálka.
Zdravotní   službu  prováděli   v  Podbabě,   Sedlci,  Šárce a Lysolajích dva  lékaři: zdravotní rada  Dr. Ladislav Pešek,  bratr slavného fotbalisty  AC Sparty, „Kádi“ a  Dr. Vladimír Maněvský. Dále zde působil jeden zubní lékař a jeden dentista.
Šárecká  škola sloužila  pro děti  z Horní  Šárky, Dolní Šárky, Podbaby a Lysolaj.  Bylo zde pět tříd obecní  školy. Tato škola byla velice  dobře vybavená,  měla dokonce  tělocvičnu. Brigádnickou akcí byla  škola vybavena  v 60.  letech ústředním  topením. V této škole v rámci kulturního jara v  Šárce několikrát probíhaly výstavy našich slavných výtvarníků, grafiků a sochařů. Hlavním organizátorem těchto akcí  byl  doc.  Evžen  Viktora  se  svou  dcerou Helenou Viktorovou architektkou  a ředitel  školy Čeněk  Červený. Měšťanská  škola byla v Dejvicích.
Autobusové  spojení  s  Prahou  zajišťoval  pan  Pícha a bratři Bohumil a  Václav Šerpanové. Hlavní  spojení však bylo  železnicí ze stanice Podbaba do Masarykova nádraží.
Velkou   obživu  občanů   této  oblasti   zajišťovaly  veliké tkalcovny a přádelny, které  patřily p. Mautnerovy, rovněž koželužna (dnes  Tesla) p.  Traub, pokladník  AC Sparty.  P. Mautner  postavil veliké  sídliště pro  své zaměstnance  obytné domy,  tzv. domky  (za tratí u Benziny).
V  Šárce byl  v provozu  lom, proti  obchodu Anastazie Hoškové, který vlastnil p. Miňovský

Ochotnické divadlo

Divadlo Ratolest  v Podbabě vedlo několik  nadšenců, jako Alois Luňáček, Jaromír Černý, Ing. Pilc, Ing. Němec, bratří Dobrové hlavně František Dobr, jenž byl jak  vynikající herec, tak i hudebník. Dále Alois  Pavla, Václav  Šťastna, italský  hrabě Zibesoni,  Ota Severa, Božena  Nováková, Marie  Pojmanová, jako  vynikající nápověda  (tuto funkci převzala později Vlasta Pavlová) atd. Ratolest rozšířila svou činnost o  pražské herce jako  například nejslavnější pěvkyně  světa Jarmila  Novotná,   žačka  Hilberta  Vávry,   barytonisty  Národního divadla. Ve  20. letech divadelní činnost  převzala mladší generace, kterou tvořili Zibesoni, Ela a  Nina Laušmanovy, Josef Pavla, bratří Řečínských,  bratří  Bukovských,  Heda  Kasalická, Helena Matějková, Božena  Dvořáková, Rudolf  Sládek, atd.  Tento soubor  se zaměřil  na vlastenecké  hry jako  Lucerna, Maryša,  Vojnarka, Její  pastorkyňa, České mlýny  apod. Představení úspěšně  probíhala v divadelním  sále pro cca 200  diváků u nádraží. Mimo tento  soubor hostovaly soukromé divadelní společnosti  hudebního skladatele Karla  Mora nebo hudební a dramatická  společnost Havlíček.  Za zmínku  stojí fakt,  že herci těchto společností,  kteří hráli každý  den, museli sami  rozprodávat vstupenky na své představení.
Sokol
Další  velmi  bohatá  činnost  byla  v  Sokole  na Břetislavce. Symbolem Sokola byl krásný prapor,  jehož kmotrou byla Anna Nováková manželka prvního starosty Sokola Bedřicha Nováka. Sem chodili cvičit také  obyvatelé  domků  (dnes  Papírenská  ulice),  mezi  ně patřily osobnosti  jako Antonín  Varhulík (francouzský  legionář), který byl náčelníkem Sokola  v Podbabě, a  jeho bratr Karel,  který vynikal na cvičebním nářadí, a další občané. Dcera A. Varhulíka byla učitelkou. Za   svou  činnost   a  za   odboj  proti   okupaci  byla  popravena v koncentračním táboře.
Mimo  cvičení se  Sokol zabýval  divadelní činností  a koncerty. Měl také Tamborašský sbor.  Ten vedl Alois Pavla. Také  v Sokole působil dramatický soubor,  který vedl Ing.  Pilc. Po rozchodu  v Sokole byl ustaven  soubor  Jaro.  Zakladatelem  byl  Jaroslav  Červenka, Josef Pavla,  Václav  Šoltys,  Rudolf  Sládek,  Josef  Trojan,  Jan  Schon a bratří  František  a  Karel   Řečínských.  Později  vedení  tohoto souboru, který  se rozrostl, převzal  František Kotýnek, jeho  bratr a Václav Plzák. Tento soubor byl velice úspěšný ve svém kraji.
Dále Sokol  měl velký trubačský sbor  vedený Václavem Šťastným.
Sokol  vlastnil přírodní  Jiráskovo divadlo  v Pod  Háji vedle  vily Zuzanka.  Činnost  Sokola  v   tomto  divadle  byla  velice  bohatá.  Hostovalo zde např. Národní  divadlo s představením Prodané nevěsty, nebo  Vinohradská zpěvohra.  Hlediště přírodního  divadla pojmulo až 2000  diváků.  Jednalo  se  vždy  o  nádherná  představení  s bohatou výpravou.  Hrály se  zejména tyto  hry: Lucerna,  Jan Výrava, Polská krev,  Maryša.  Sokolu  také  patřilo  hřiště  pod divadlem, dnes TJ Republikán  (česká  házená).  V   Sokole  byly  každý  rok  pořádány Šibřinky, což byl ples s půlnočními divadelními scénami. Scénář psal Alois  Pavla, jenž  u  této  příležitosti vydával  Šibřinkové listy.  Účinkovali  zde herci  z Ratolesti  a ze  Sokola. V  roce 1928  byla uspořádána  půlnoční scéna  Z pohádky  do pohádky,  která se  těšila velikému úspěchu. Byla mezi jiným  provedena na plese, který pořádal sbor důstojníků,  ve velkém sále Lucerny.  Tohoto plesu se zúčastnil mimo generality též francouzský maršál Foche  s panem prezidentem Masarykem.  Hudbu  k  této  scéně  složil  František  Ryvora,  který pocházel ze Suchdola. Pan  prezident osobně pogratuloval skladatelům a odměnil je vavřínovými věnci se stuhami.
Podbabský  Sokol   měl  několik  sokolských   odboček  v  Sedlci v restauraci   Na  dolině,   na  Suchdole   v  restauraci   U  Šíchů a v Lysolajích v restauraci U Tučků.
Vynikajícím vedoucím ochotnického divadla Ratolest a Sokol ze Sedlce byl jevištní mistr divadla Uránie Josef Mikovec.
Divadlo na Kaplance
Majitelem Kaplanky  byla rodina Jana Kubelika.  Jan Kubelik byl syn  ředitele  školy  v  Horoměřicích,  synovcem  slavného světového houslisty  Jana Kubelika  a bratrancem  slavného světového dirigenta Rafaela  Kubelika. Jeho  sestra byla  učitelkou hudby.  V prostorách restaurace Na Kaplance bylo hlediště pro cca 200 diváků a jeviště na kterém účinkovali ochotníci divadla Malá scéna z Dejvic. Toto divadlo vedl František  Kabourek, Karel Hošek,  rodina Zavadilových,  Antonín Miňovský s  chotí a Vilém Pšenička  s chotí. V době  okupace se tato scéna  změnila na  divadelní soubor  Romana Tůmy,  který byl  hercem Národního Divadla. Roman Tůma se také zasloužil o zachování a přestěhování  loutkového  divadla  od  zdymadla  na  Kaplanku.    Loutkové divadlo zde vedli Jiří Fára a Jandečka.
Hlavní rozvoj  tohoto souboru nastal příchodem  občanů ze Šárky    jako  Josefy  Vosátkové,  Dusy Severové, Dobruše  Matějčkové  (Truhlářové), Josefa Pavly,  který  byl  režisérem,  hercem  a  později po Karlu Matasovi    předsedou a Antonína Hlaváčka s  chotí. Významnými členy byli bratří    Sádkové s rodinami, bratří Ing. Ota a Luboš Werichové, Jan Bašta, Josef Janda, Slávka    Škvorová,  Krista Fialová,  Sláva Hornek,  Ing. Jiří Stránský,  František    Vít, J.  Jonášová, Slávka Cihlářová, Miloš Němeček, Zdeněk Pavla atd. Tento soubor  působil i na    jiných  scénách ochotnických  divadel, např.  v Podbabě, Lysolajích,    Horoměřicích, Žalově,  Nebušicích a na Jenerálce.  O úspěch souboru se zasloužil vynikající herec, režisér a zpěvák Jan Weishaupt (Svoboda). Zúčastnil se také    úspěšně na  různých přehlídkách ochotnických  souborů. Věhlasná byla    účast  na  přehlídce  v  Hronově.  Na  scéně  kromě  ochotníků  také    účinkovali   členové  Národního   divadla,  jako   Milada  Šubrtová,    Fidlerová,  Tříska,  Zikmundová   (manželka  českého  cestovatele), tenorista Béno Blachut, Zdeněk Otava,  Ivo Žídek, tanečník a sólista Kúra  s baletkami,  dále pak  členové Pražských  divadel jako  Josef Bláha,  Bety Tolarová,  tenorista Pešek,  atd. Divadlo  hrálo hlavně vlastenecké hry:  Lucerna, Vojnarka, Maryša,  České Mlýny. Na  každé představení  byly tištěny  plakáty,   jež  musely  být  za  okupace českoněmecké.
Za organizační a hereckou činnost obdržel p. Josef Pavla v Hronově zlatý Tylův odznak, což je nejvyšší vyznamenání ochotníků ministerstvem kultury. Tento odznak se uděloval pouze třem osobám ročně.
Antonín  Hlaváček nejenom  že působil  na této  scéně, ale také úspěšně  vedl   odbočku  Československého  červeného   kříže  a  byl předsedou dámské házené.
Republikán
Za zmínku jistě stojí sportovní klub Republikán. Tento Klub měl bohatou  členskou  základnu  v  Podbabě,  v  Šárce  a  okolí.  První fotbalové hřiště  bylo na Unitasce  v Sedlci v  cihelně. Později měl krásné  hřiště Pod  Hájem, dnes  jsou zde  rodinné domky  (Bumbálek, Libosvár, Čech). V důsledku jejich  výstavby na pozemku pana Ištvána se  hřiště zrušilo  a Republikán  si vybudoval  hřiště na  Jenerálce v cihelně.  Trenéry  fotbalistů  byli  Ludvík  Červenka, Josef Janda a Jaroslav Škvára. Činnost klubu byla velice bohatá a vychoval mnoho výborných  fotbalistů, kteří  dokonce hráli  v 1.  lize. Jako  např.  bratří Sláva  (AC Sparta), Josef (Union  Žižkov) a Karel (Poděbrady) Čechové, Antonín  Klempíř (FK Bohemians),  Karel Bernášek (Bohemians a později  Baťa Zlín),  Josef Čihák  (AC Sparta  a Viktoria Žižkov), atd.  Kromě  fotbalu  Republikán  měl  odbor  dámské  a mužské české házené. Vynikající hráčkou byla Gusta Dědičová (Baštová), která také hrála  v  národním  mužstvu.  Její  dcera  Květa Baštová (Janečková) reprezentovala  v  národním  mužstvu  a   v  klubu  AC  Sparta  jako brankářka. Vynikající brankářka národního mužstva byla také Helena Pikhartová (Filipová).  Fotbalista  Jan  Brož  byl  trenérem  jak  dámské, po A.  Hlaváčkovi, tak i mužské házené.  Za muže vynikl na poli mezinárodní házené jako  rozhodčí a trenér Zdeněk  Pavla, který trénoval mužstvo Karviné.
Horní Šárka
Na Horní  Šárce se nalézá  prastarý hřbitov pro  oblast Podbaba, Lysolaje a Šárka. Je zde také  kostel sv. Matěje. Původní chrám byl založen knížetem  Boleslavem II. r. 971.  Nynější kostel byl vystavěn r. 1771.  Obraz na Hlavním  oltáři chrámu páně  je malovaný r.  1699 Kristiánem  Dittmannem.  Kostel  byl  od  pradávna významným poutním místem.  Na přelomu  století zde  působil jako  kanovník Dr.  Rudolf Horský.  Byl také  říšským poslancem  a vynikajícím  řečníkem za věc českého  národa v  rakouskouherském parlamentě.  U kostela  se také každoročně od  24. února až  do 19. března  konala celopražská pouť.  Atrakce  a  stánky  byly  až  k  Dejvickému  Nádraží. U příležitosti zahájení Matějské poutě byly pořádány taneční zábavy nejenom v Šárce a Podbabě, ale také v celých Dejvicích.
V  Hospodě U  Hendlů  působil  spolek Havlíček  (po spisovateli K. H. Borovském). Významnými členy byli František Hudeček, Emil Přáda    a     sestry  Švihlovy.  Zabýval  se  kulturní  a humanitní činností    a zároveň měl  ve svém středu několik  členů, kteří hráli ochotnické    divadlo v sále  hospody. Děti z horní Šárky chodili  do školy v Dolní    Šárce.  Další divadelní  činnost  byla  provozována v  restauraci Na    Zavadilce. Tento spolek se jmenoval Tyl. Vedl ho V. Voch a významným    členem byl Josef Bláha později člen Městských divadel pražských.

Politická činnost

Občané  této  oblasti  byli  také  velice  aktivní  v politické  činnosti. Voliče zde měly strany:
1. Československá národně socialistická  70% voličů
2 Sociální  demokracie  později  po  sloučení  Komunistická  strana Československa
3. Lidově demokratická strana
4. Národní demokracie
5. Republikánské strana (rolníci)
6. Národně demokratická
7. Fašistická strana (Stříbrný, Gajda, Pergler)

Úspěšnými  starosty Prahy  19 z  této oblasti  byli: Jan Čech (bydlel u nás), Zavadil, Václav Jirásek.
Oblasti Prahy 19 řídili tzv. okresní odborní činitelé: Dobromil Kolátor,  Antonín  Vosátko  za  okupace  byl  za  politickou činnost popraven, Jan Bašta.
Občané  Šárky  a  Podbaby  se  nikdy  za  okupace  nezpronevěřili národnímu cítění. Oběti okupace:
Antonín Vosátka – popraven
František Fiala – vězněn několik let, pozdější starosta Lysolaj
Rudolf Mecker – vězněn
Cyril Klempíř – vězněn

Odbojová činnost  v Šárce byla u  zahradníka Matase, kde každou neděli dopoledne  se zúčastňovaly tyto  osoby: Bedřich Fulín,  Karel Matas,  Karel  Hošek  navazoval  spolupráci  s  budoucím  primátorem    hlavního  města   Svobodou,  Josef  Pavla,   z  Hanspaulky  přinášel informace  legionář  a  spisovatel   Josef  Kopta a  stavitel  Rudolf Svoboda, který  byl dříve členem  Omladiny a později  první revoluční předseda  prozatímního národního  výboru. Činnost  tohoto odboje  se soustředila na distribuci a sběr informací.
Josef  Pavla, zaměstnanec  Pražské městské  pojišťovny, bránil ve dnech Květnového povstání se  svým bratrem Staroměstskou radnici. Za tuto obranu byl  navržen na státní vyznamenání, které  odmítl s tím, že se jedná o samozřejmost.
Ve  dnech Pražského  povstání byli  jmenováni Zemským  národním výborem zástupci politických stran a organizací:
1. za Nár. soc. předseda Rudolf Svoboda, Karel Matas, Jan Bašta, Josef Pavla a Antonín Matějček
2. za komunisty Josef Suldovský, Štěpán Černý
3. za legionáře Antonín Hlaváček
4. za Sokol Karel Řehák

Lysolaje
Další osvětová činnost byla  v Lysolajích. Tato obec navazovala na činnost  v Šárce a v  Podbabě . Jednalo se  především o postavení moderní školy o něž se zasloužil František Fiala jako starosta. Dále s ním  spolupracovali  všechny   politické  organizace.  V  kulturní oblasti  působili senátor  a předseda  Advokátní komory  Dr. Antonín Klouda,  dále  pak  Rudolf  Bernášek,  vynikající  ochotnický  herec Antonín Tříska. Tříska  také působil v divadle Uránie,  zde byl také fašisty  zatčen. Jeho sestra byla Marta Třísková  z Lysolaj, jeho setřenice ze Šárky jsou Anna Brožová (naše babička) a Otilie Černá. Mimo jiné byl příbuzný se světovým hudebním skladatelem Leošem Janáčkem. V Lysolajích bydlela herečka Eva Matoušková.
Na začátku cesty do Houslí je vzácná historická kaplička, která má pramen velice dobré pitné vody.
Hudba
V  Podbabě,  Šárce  a   Lysolajích  bylo  dříve  velice  mnoho muzikantů. Také zde bylo několik kapel které vedli: Václav Hlaváček, Josef  Černý, Antonín  Melíšek, Sládek,  František Ryvora, Václav Šťastný.   Symfonický  orchestr v Podbabě byl  veden   Josefem  Novákem. Další symfonický orchestr byl na Mlýnku, který vedl Václav Javůrek s trumpetistou Jaroslavem Hrdličkou a Ing. Otou Werichem. V Sokole byl založen trubačský soubor Václava Šťastného ze Sedlce. Na Jenerálce,  v Dubovém  mlýně  se  narodil světový  hudební skladatel Mysliveček.
Karel  Hašler národní  písničkář a  skladatel a  mimo jiné  také švagr skladatele  Rudolfa Frimla žijícího  v Americe, složil  několik popěvků a písní o Šárce a Podbabě.

Doslov
Dobruše Truhlářová

Pan Pavla byl rozený funkcionář a ve všech funkcích, které zastával i v pozdější době, pomáhal hlavně sociálně slabším lidem – tu dostali brikety nebo ošatné, někomu pomohl do domova důchodců a jinému pomohl na vysokou školu (dříve nerozhodovalo pouze přijímací řízení). A jako všude jinde ‘není člověk ten, aby se zachoval lidem všem’ tak i v tom našem milovaném údolíčku neměl p. Pavla jen samé příznivce. Ale to už tak bývá ‘čiň čertu dobře a peklem se ti odmění’. I to na sobě zakusil. Hlavně ať mu ještě dlouho slouží ta jeho fenomenální paměť a ať nás zase brzy do nějaké příjemné minulosti zavede.

Další vzpomínka p. Pavly bude humorná s několika požadavky pro zlepšení života v Šárce

Článek Vyprávění p. Josefa Pavly 1 se nejdříve objevil na Šárecké údolí.

Zaznamenal: Vladimír Brož
prosinec 1995

Za Rakouska-uherska byla doprava do Prahy možná pouze po železnici. Zastávka Podbaba byla, těsně za viaduktem.
Kolejiště kolem nádraží bylo za 1. války bohužel velice často používáno malými chlapci jako hřiště. Často naskakovali na pomalu jedoucí nákladní vlaky. Z vagónů pak k potřebě maminek vyhazovali uhlí. Maminky pak vyhozené uhlí sbíraly a doma s ním topily. Ale neštěstí nedalo dlouho na sebe čekat. Jednou se stalo, že Toník Plicka špatně naskočil na vagón a spadl na kolej. Vlak mu uřízl nad kotníkem nohu. Když chlapec vyrostl, začal pracovat jako obecní metař v Šárce.
Nádražní budova byla poměrně veliká s otevřenou čekárnou a prodejem jízdenek. Tato trať byla odjakživa velice důležitá v mezinárodním měřítku. Je to hlavní tah na severní Čechy a pak dále na Berlín. Po rozvoji autobusové dopravy byla zastávka zrušena.

Velké problémy občanům Podbaby, Šárky a Lysolaj působily každoroční jarní povodně. Voda někdy dokonce dosahovala až k dnešní stanici autobusu Na Břetislavce. Bratří Rudolf, Václav a Josef Červenkové, kteří měli pronajatý přívoz u viaduktu do Podhoří, byli natolik obětaví a zkušení převozníci, že převáželi lodičkami občany od zmíněné stanice na nádraží.
U Oule byla obecní studna, jež byla zdrojem pitné vody pro lidi U zdymadla, Čachrářky a u nádraží. Jednou povodeň zanesla tyfus do této studně. Mnoho lidí vzápětí onemocnělo a bohužel, také několik lidí zemřelo.
Rovněž velice často býval rozvodněn Šárecký potok. Zatopeny byly louky proti Kaplance, Na Mlýnku a Podhájem. V Podháji dosahovala jednou voda až do některých bytů na statku pana Ištvána.
V zimě Vltava obyčejně zamrzala k velké radosti sportovců. Lidé pak mohli bruslit a hrát hokej v oblasti od zdymadla k soutoku ramen Vltavy.

Naproti škole zřídil Sokol pomník  mistra Jana Husa. Byl udržován ve výborném stavu. Každý rok na 6. července byla slavnost. Průvod s hudbou šel od Břetislavky. U pomníku byl proslov Sokola, zahrála se hymna a chorál Kdož jste boží bojovníci, a nakonec byl položen věnec.

Ve 30. letech za Šatovkou zřídil pan Kubr soukromé koupaliště. Toto koupaliště dodnes slouží k veliké radosti nás všech. Jeho provozovatelem jsou dnes Pražské lázně.

Zajímavý osud má vila Zuzanka. Za první republiky patřila obchodníkovi se železem panu Rottovi. Za války byla vila vyvlastněna a přidělena generálu gestapa jako letní sídlo. Po válce byla vila krátký čas používána americkým velvyslancem a poté sloužila s celým areálem jako mateřská školka. Těšila se veliké oblibě občanů jak Šárky a okolí, tak i celé Prahy 6. Dnes je opět soukromým majetkem.

Činnost divadelního spolku Roman Tůma, byla v 50. a 60. letech obohacena přílivem nových členů, jako Miloš Vaněček, Dr. Zdeněk Štencl, Ivana Heidová, paní Honusová, bratří Milan a Petr Jandové s otcem Josefem Jandou. S tímto obsazením absolvoval Roman Tůma divadelní týdenní školení v Hronově. Soubor uspořádal rovněž několik výletů např. dvoudenní výlet do Mariánských lázní, zde navštívil nádherné přírodní divadlo, další krásný výlet byl na Křivoklát a Karlů Týn, pěší výlety byly na Okoř a do Lán.

Župa sokolská podbělohorská, každým rokem pořádala pěší výlet na Okoř. Zde byla pořádána soutěž sokolských hudebních souborů. Jeden výlet Sokola z Podbaby těsně před druhou válkou byl uspořádán u příležitosti otevření české hospody panem Volmutem ze Šárky (bydlel v Emilce) do obce Sytná u Liběchova. Teto výlet organizoval pan Alois Pavla otec pan Josefa Pavly. Tato obec měla velikou německou menšinu a byla zde německá hospoda. Ze zášti, že se otevírá česká hospoda německý majitel dosavadní restaurace odešel z obce a jeho manželka při slavnosti hospodu podpálila petrolejem a odešla . V 1. poschodí zanechala svojí nemocnou matku. Účastníci slavnosti  začali okamžitě hasit a zachránili starou paní s dobytkem. Spěchající hasiči měli na cestě těžkou havárii, při níž byli zraněni dokonce dva požárníci. Při vyšetřování požáru četníky vyšlo najevo, že majitel týden před požárem uzavřel vysoku pojistku proti požáru. Tím vyšel najevo nekalý úmysl provokace.
Sokol měl cvičitelský sbor, který se skládal z bratrů Lutterérů a Julia Vrábla. Pan Václav Srb nosil při slavnostech sokolský prapor. Tito bratři cvičili mládež, dorost a členstvo. Ženy měly vlastní cvičitelský sbor sester Růženy Pojmanové, Anny Sládkové, Hany Salamankové.

V Podbabě byla též lékárna vedená Mgr. Hanušem. Tento pán byl také vzdělavatelem v Sokole. Jeho dcera byla rovněž magistrou a hodně se věnovala divadelní a sokolské činnosti.

Ve vile Ctiborce bydlely sestry herečky Ela a Nina Laušmanovy. Ela byla kráskou Prahy a byla zpěvačkou Městského divadla Na Vinohradech. Později byla dokonce členkou velké operety v Dlouhé třídě za ředitelování pana Huga Krause. Nina byla filmovou herečkou. Její velká role byla hraběnka ve hře Jindra hraběnka Ostrovinová, kterou režíroval slavný filmový režisér pan  Slavinský. Jejím manželem byl pan Rudiš. Obě jejich děti pokračovaly v herecké činnosti v Libereckém divadle. Vilu obdržela paní Ela Laušmanová darem pro svého syna (od židovského továrníka, kde pracoval pan Alois Pavla jako poručník). Její teta byla zpěvačkou v Národním divadle. Bydlela v Lysolajích. Ve Vile Ctiborce  byla za 1. republiky Československá zpravodajská služba, vedená panem Emanuelem Moravcem. Za protektorátu byl tento plukovník fašistickým ministrem školství a osvěty.
Vila byla velice komfortně a moderně vybavená. V horní části zahrady je borový háj a veliký bazén. Voda byla čerpána pumpou ze studně u silnice. Bazén měl i přilehlou šatnu. Tato malá budova je dodnes viditelná ze silnice.

Marie Luňáčková, dcera Aloise Luňáčka režiséra Ratolesti, byla nejenom dobrou zpěvačkou a herečkou. Zpívala jak v divadlech, tak v kostele sv. Matěje a v Arcibiskupském semináři. Později pracovala jako sekretářka v Arcibiskupské diecézi. Zde působil vynikající český vlastenec kardinál Beran. Za nacistické okupace byl perzekuován. Po válce odešel do Vatikánu k papeži. Zde do konce svého života zastával významnou funkci.

Šárka měla veliké štěstí, že starostou Prahy 19 se stal Jan Čech. Významným tajemníkem byl pan Dobromil Kolátor a Pan Josef Pavla jako člen národního zastupitelstva. Všichni tito pánové byli národní socialisté.

Odbočka červeného kříže byla vedena Antonínem Hlaváčkem a později paní učitelkou mateřské školy Marií Zarembovou. Této dámě byla na Hanspaulce po válce vyvlastněna jako Němce vila, ovšem neprávem. Červený kříž pořádal přednášky Na Kaplance Dr. Maněvského, zdravotního rady Dr. Ladislava Peška a Dr. Miroslava Červenky. Tento pán byl prvním námořním lékařem československé lodi Lidice. Uspořádal několik zajímavých vyprávění o svých exotických cestách. Loď Lidice byla jednou dokonce zadržována francouzskými úřady několik týdnů pro dopravu vojenského materiálu. Byl to rovněž blízký přítel pana Josefa Pavly, v závěru své kariéry byl ředitelem fakultní polikliniky na Karlově náměstí.

V 50. letech vznikla odbočka Svazu Československo Sovětského přátelství. Její činnost byla velice úspěšná. Předsedou byl pan Jaroslav Brož starší. Byl na návštěvě SSSR a po návratu měl přednášku o navštívených místech. Členem výboru byl i pan Alois Šebela, Marie Králová, Antonín Král starší, Jaroslav Macák. Posledním předsedou byl pan doc. Ing. Eugen Viktora CSc. Byl to vynikající vědec a člověk. Rovněž byl dlouholetým přítelem a spolupracovníkem pana Josefa Pavly a jeho rodiny.

Činnost Romana Tůmy se neopírala jenom o občany ze Šárky. Působili zde například občané z Břevnova Miloš Vaněček, z Hanspaulky Dr. Štencl, z Dejvic Miloš Hibš, paní Honusová. Režijně vypomáhala paní Somolová, která dnes působí jako režisérka v Českém rozhlasu. Tento členský přírůstek významně pomáhal ke konci činnosti souboru překonat krizi v souboru.
Činnost souboru skončila na začátku 70. let v důsledku vysokého nájmu za užívaní původně soukromé Kaplanky cca 20. tis Kčs ročně a částečně také pro nezájem spoluobčanů. Sál na Kaplance byl za protektorátu poskytován pro kulturní účely panem Kubelikem zadarmo.
Při divadelním představení za protektorátu v Jubilejním domě v Zelené ulici, dnes Dejvické divadlo, hrál soubor hru Z českých mlýnů. Jeden z herců, Míla Vidim pronesl větu „až nebudeš moci, sokola zavolej“. Policejní komisař si předvolal předsedu souboru a udělil mu pokutu 500 Kč. Obyčejně podobné incidenty končily na komisařství gestapa.

V Šárce v restauraci Na Šatovce, v Podbabě a u nádraží byly po válce zřízeny kluby důchodců. Předsedou klubu v Šárce byl Josef Pavla, byl zároveň předsedou svazu důchodců Prahy 6. Národní výbor jmenoval v Praze 6 aktivisty všech devíti klubů. Tyto kluby se staraly o kulturní a sociální činnost. Měly k dispozici moderní vybavení televizory, rozhlasové přijímače, rovněž měly knihovny a odebíraly denní tisk s časopisy. K tomuto vybavení odbor sociálního zabezpečení, vedený paní Růženou Beránkovou, věnoval veliké úsilí pro bohatou činnost klubů důchodců. Paní Beránková byla dcerou prvního starosty Dejvic pana Václava Zavadila. Její bratr Karel zavadil byl dokonce primátorem Prahy. Přidělil dvě pracovnice paní Jarmilu Styblíkovou a Zdenu Bílkovou pro zprávu vybavení. Tyto dámy měly veliké pochopení pro potřeby místních důchodců. Výbor důchodců Prahy 6 se skládal z ochotných členů a sice: Josef Lasman, Gustav Machač, V. Vecko, Antonie Uhlířová, Václav Lukeš. Tento výbor navázal spolupráci s klubem důchodců z Kladna a z Brna a pořádal vzájemné návštěvy. Každý rok byly Na Šatovce pořádány velké letní dvoudenní slavnosti za účasti pražských, kladenských a brněnských důchodců. Této slavnosti se účastnilo něco kolem 2000 lidí, často i více. U této příležitosti pražské podniky darovaly některé své výrobky do tomboly. Každý důchodce vyhrál nějakou cenu. Obyčejně byl zajištěn bohatý program. Zpívali zde nejlepší zpěváci a herci Karlínského hudebního divadla, díky jeho řediteli panu Jindřichu Jandovi, jako sólistka Pavla Břínková, Vratislav Kadlec, Zdeňek Matouš, pan Žídek mladší, Věra Kalivodová, Věra Macků, Gala Macků, Oldřich Král, Leo Kartofen, Karel Struska, Míla Janovský atd. Dvakrát do roka v zimě se konaly slavnosti ve velkém sále hotelu International. Hudbu obyčejně zajišťoval sedmdesátičlený sbor Hradní stráže vedený dirigentem plukovníkem Stanislavem Horákem, Tamburašský sbor Jaro vedený Františkem Kotýnkem a hudební soubor invalidů Prahy 6 pod vedením pana Dr. Krejčího. Slavností se zúčastnil několikrát primátor Prahy a předsedové Prahy 6. Na žádné slavnosti nechyběly manželky  bývalých prezidentů paní Zápotocká a paní Svobodová. Rovněž nechyběl Dr. Plojhar.
Pro důchodce byly také pořádány autobusové zájezdy. Autobusy zdarma zapůjčovaly podniky Prahy 6.

Zřízení autobusové dopravy po válce do Šárky a Lysolaj se povedlo fíglem. Jednalo se o dopravě na kaplance za veliké účasti občanů a zástupců národního výboru Prahy 6. Při úvodní řeči pan Josef Pavla sdělil občanům, že právě přítomná předsedkyně nár. výboru Dr. Božena Papírníková slíbila zajistit autobusovou dopravu, přestože to nebyla pravda. Lidé samozřejmě projevili velikou radost. V této situaci nezbylo předsedkyni než ubezpečit občany o brzkém zřízení dopravy. Okamžitě pověřila přítomného náměstka pana Rudolfa France, aby záležitost dopravy do Šárky a Lysolaj okamžitě zařídil.

Příběhy ze Šáreckého údolí.

Členové Romana Tůmy šli pozvat diváky při masopustní slavnosti na svá představení. Byly zapůjčeny nádherné masky z Divadelního závodu firmy Svátek z Perštýna. Mezi nimi byla maska medvěda. A jak to o masopustu bývá, maškary šly po Šáreckém údolí dům od domu. Všude rozdávaly pozvánky a za odměnu dostaly skleničku. Medvěd, od přírody nezvyklý na alkohol, vypil příliš mnoho. Do toho přišlo nucení jít na stranu. Bohužel najednou už bylo pozdě a vše bylo v kostýmu. Na závěr když průvod přišel na  Kaplanku a medvěd svlékl kostým, tak to byl žalostný pohled. Nádherná maska z pravé medvědí kůže byla znehodnocena. Kostým členové divadla čistili celý týden, ale marně. Při poslední urgenci z půjčovny se odhodlali ze zoufalství použít voňavky, ale už to nebylo nic platné. Při vrácení je upozornil majitel, že kostým se musí zaplatit.

Jednou v Podbabě ve dvacátých letech v divadle Ratolest hráli ochotníci operetu Bajadéra. Na toto představení si pozvali známou zpěvačku Mařenku Ciglerovou. Tato dáma byla známa jak svým pěveckým uměním, tak i svou zbytnělou postavou. Šatny divadla byly pod jevištěm. Byla zde šatna pro dámy a pro pány. Vedle Stála veliká káď s vodou a velká hromada vápna z bezpečnostních důvodů proti požáru. Zvědaví malí kluci (zejména na hlavní představitelku) se chtěli dívat na převlékající se dámy malým okýnkem do šatny nad kádí s vodou. Přes káď si položili prkno a jeden po druhém se dívali do šatny. Když se díval poslední chlapec, tak se prkno svezlo a on spadl do vody. Ostatní kluci okamžitě utekli. Způsobený hluk samozřejmě vylekal dámy a ty začaly křičet. Pan Adolf Pojman měl na starosti jeviště a hned přiběhl s koštětem. Rošťáka začal nahánět. Ten při útěku ještě stačil spadnout do vápna. Protože měl na sobě sváteční námořnické šaty, doma se rychle svlékl a šaty ukryl pod postel. Když rodiče přišli z divadla řekl otec matce „ten kluk má horečku, ne aby šel do školy“. Ráno matka uklízí a vytírá podlahu. Najednou smetákem vytáhne chlapcovy šaty, které byly zcela zničeny. Následoval výprask a zjištění pachatele malého Pepíka Pavly.

Další historka z Ratolesti, která se stala před představením. Pan Josef Kmoch měl na starosti osvětlení divadla. Když odcházel před představením na večeři řekl chlapci Josefu Pavlovi, aby nešahal a reostat na stmívání. Ovšem zvědavost byla silnější než chlapcova vůle. Pohnul se všemi pákami rychle nahoru. Následoval bengál jisker. Nejenom, že celé jeviště bylo bez světla, ale také celá Podbaba. Oprava elektroinstalace probíhala celý následující týden.

Po skončení dechového koncertu v neděli na Kaplance se diváci občerstvovali v zahradě restaurace. Pan Pechar  najednou vylezl na jeden z kaštanů a začal zpívat Rynardýno měl milenku. To ovšem pochopitelně dopálilo majitele restaurace pana Kubelika, jenž se měl k jeho sundání ze stromu a velice tím bavil přítomnou společnost.

Na závěr nesmíme zapomenut na výzvu pan Pavly k občanům Šárky, aby se více zajímali o životní podmínky svých spoluobčanů, rovněž, aby se zasloužili o rozvoj chybějících služeb a vyjadřovali své připomínky k připravovaným projektům v Nebušicích v Šárce a Podbabě, jako je např. život ohrožující stoka D. Velké nebezpečí vyvstává s přílišnou centralizací.
Do následujících let přeje všem lidem mnoho štěstí a spokojený život v Šáreckém údolí.

Článek Vyprávění p. Josefa Pavly 2 se nejdříve objevil na Šárecké údolí.

Obsah

1. Dějiny hmotné kultury, archeologické nálezy  jako důkaz
pravěkého osídlení městského obvodu Prahy 6.
2.  Legendy, báje a pověsti.
3. Nejstarší zprávy o lokalitách obce.
4.  Správa obecních věcí.
5.  Šárecké školství.
6.  Duchovní správa na Šárce.
7.  Když na Šáreckých horách zrála vinná réva.
8.  Mlýny na Šáreckém potoce.
9.  Šárecké usedlosti .
10.  Vesnická architektura.
11.  První průmyslové podniky.
12.  Šárka a umění.
13.  Královské české země a Národní divadlo v Praze, přírodní
divadlo v   Divoké Šárce.
14.  Šárka zasněžená.
15. Velká Praha.
16.  Obecní a městská správa.
17.  Vztah předměstských obcí k hlavnímu městu.
18.  Šárka s tváří plnou vrásek.
19.  Chráněná území.
20.  Účelová architektura.
21. Místo tichých vzpomínek.
22. Doslov
Prolog

Šárka Divoká a Tichá

Ke jménu tohoto romantického údolí na samém okraji Prahy váže se pověst o dívčí válce, o které vypravuje náš nejstarší kronikář Kosmas.

Za kněžny Libuše, ženy a dívky žily jako muži, oddávaly se lovu a postavily si hrad. Po Libušině smrti došlo ke střetu mezi oběma stranami. Bojovalo se velmi urputně. Válečné štěstí se střídalo.

Ve svém vyprávění o dívčí válce je Kosmas zdrženlivý. Nezmiňuje se o jednotlivých podrobnostech boje, o jednotlivých ženách a dívkách. To o dvěstě let později kronikář Dalimil toho ví mnohem více. Zná jména bojujících dívek, zná Vlasu, Čáslavu, Svatavu i Šárku. Teprve u něho se dává Šárka připoutat k staletému dubu, aby svým půvabem obelstila Ctirada. Podle kroniky Václava Hájka z Libočan z roku 1543, právě v této části lesa, kde dnes stojí na Šáreckém potoce Čertův mlýn, stál ten mohutný dub. Podle kronikářů Dalimila a Pulkavy byl ten les velmi hluboký. Právě zde došlo k oné dramatické události.

Nejen dívčí válka sama, ale i události kolem ní se staly oblíbeným tématem dalších autorů. Zejména historie Šárky, které se literární tvorba chopila a rozvedla ji jako čistě milostnou záležitost. Je to pověst, smyšlenka 12. a 13. století, ale vítaná pro zapamatování toho, že podle ní bylo údolí pojmenováno Šárkou.

Jméno hrdinky z naší pověsti dalo jméno romantické krajině. Pojmenování se nejdříve vztahovalo na horní část údolí, na tzv. Divokou Šárku, později se rozšířilo na dolejší část údolí, Šárku Dolní či Tichou. Osada u kostela sv. Matěje dostala jméno Šárka Horní asi v polovině 14. století. Předtím se jmenovala Újezdec u Prahy.

V polovině 19. století obrací se pozornost k prehistorickému osídlení Šárky a přilehlých lokalit. S podporou archeologického odboru Národního muzea začal s vykopávkami p. Václav Krolmus a s finanční podporou Společnosti přátel starožitností českých Josef Antonín Jíra.

Dějiny hmotné kultury – archeologické nálezy jako důkaz pravěkého osídlení obvodu.

Je to především oblast Jenerálky, Bubenče, Podbaby, Liboce a Veleslavína, dokumentující plynulý vývoj osídlení, jehož počátky lze na podkladě nálezů zařadit do starší doby kamenné, tj. do doby asi před 30 000 lety. Na konci tohoto období dochází k dějinnému zvratu. Člověk přestává lovit zvěř, sbírat plody, přestává být na přírodě  pasivně závislý, začíná vyrábět. To jsme již v mladší době kamenné, v době před 2 500 – 2 000 lety před n.l., vystřídané dobou měděnou. Kromě mědi a zlata se v našich zemích objevuje kov ještě velmi vzácně. Teprve kultura unětická 1 600 – 1 500 před n.l. přináší obecnější rozšíření kovu a jeho zpracování. Měď vystřídal bronz. V té době vznikají ve východních částech šárecké oblasti významné osady ve Struhách a v Podbabě.

K výrazné diferenciaci pravěké společnosti dochází ve starší době železné. Trvalo poměrně dlouho než užívání železa ze Středomoří proniklo do střední Evropy. Zobecňuje tu až v  průběhu sedmého století.

Na území od západní Francie až po Čechy se formuje  první historický národ – Keltové, který obýval i naše území na přelomu 4. a 5. století. Z této doby pochází čtyři pece na tavení železné rudy, které byly nalezeny poblíže bubenečského hřbitova.

Keltové stabilizovali většinu železných nástrojů, které se dodnes nezměnily, jako lopatu, sekeru a kladivo. Těžili železnou rudu a dovedli ji i hutnicky zpracovat.

Kelty vystřídaly v Čechách a později i na Moravě germánské kmeny Markomanů. Keltové ustupují k Dunaji. Tam už postoupily římské legie a Dunaj se stává hranicí římského impéria. Keltská moc se zhroutila bez vážnějšího odporu.

Z velkých etnických pohybů vyvolaných vpádem Hunů do Evropy roku 275 se obraz osídlení v českých zemích rychle   mění.  Z germánských kmenů se zde objevují v druhé polovině 5. století Langobardi. Markomani odcházejí na jihozápad do pozdějšího Bavorska.

V 6. století přicházejí do českých zemí z krajin od karpatského oblouku první slovanské kmeny. Šáreckým údolím postupují od obvodu dnešní Prahy a žijí zde, jak dosvědčují historické nálezy, v těsném sousedství s neslovanským obyvatelstvem. To však v průběhu 6. století opouští naše kraje a stěhuje se do tehdejších římských  provincií.

Slovanská pospolitost byla v době expanse nediferencovaná. Lid se zabýval výhradně zemědělstvím. Nad Džbánem v Divoké Šárce vzniklo velkolepé opevnění a významné hradiště. Skály jsou zde přístupné, z jedné strany mírně stoupajícím terénem, z druhé strany spadají příkře do údolí, kterým protéká potok. Tato krajinná situace vytvořila ideální polohu pro výšinné sídliště, které bylo dobře zásobeno vodou z potoka a z četných pramenů, jejichž stopy jsou dodnes patrny na Kozákově skále.

Současná doba přináší stále nové objevy, především díky četným archeologickým výzkumům, které souvisejí s bohatou stavební činností na Bábě na Horní Šárce. V letech 1976 – 1978 se zde podařilo prokázat rozsáhlá výšinná sídliště z první poloviny třetího tisíciletí před n. l. a zkonstruovat obydlí pravěkého člověka.

Jiné pravěké sídliště bylo odkryto v roce 1960  při stavbě rodinných domků v Liboci při kopání kanalizace. Objevem staletí je nazýván nález keltského pohřebiště na lokalitě Jiviny.

Šárka se stala nalezištěm světového významu. Její jméno se objevuje v odborné literatuře. Vynikající znalci minulého století (Jirchov, Osborne) neopoměli při návštěvě Prahy shlédnout Kozákovu a Šestákovu skálu. Archeologické expedice z Philadelphie a Harwardu usilovaly o povolení provádět výzkumy v této oblasti.

Bohaté nálezy byly uloženy v Jírově muzeu na Hanspaulce. Za druhé světové války byly přestěhovány do Mníšku pod Brdy. Velká část jich však byla    okupanty   zničena   a   tak     většina    exponátů  je  zachována jen na fotografiích a  malá část ve Středočeském muzeu v Roztokách nad Vltavou.

Je těžké rozpoznat, které báje Kosmas napsal a které převzal z ústní tradice.
Kosmas znal dobře antickou literaturu. Na to upozorňují některé zmínky v jeho práci. Antických vzorů neužíval jen po věcné stránce, ale i jako předlohy stylistické. Tyto výpujčky z děl antických autorů jsou typickou stránkou Kosmova slohu, ve kterém se mísí citáty z bible a křesťanských autorů.

Kosmova kronika byla pramenem pro díla dalších autorů, např. pro veršovanou kroniku Dalimilovu z počátku 14. století. Postupem času se báje počínají prolínat s dějinami prvních historiků.

„Když minul zlatý věk, v tu dobu povstal muž jménem Krok.   Byl  to   člověk   znamenitý,   bohatý  statky pozemskými, rozvážný a důmyslný, lidé se k němu sbíhali z celé země, aby je soudil. Tento znamenitý muž neměl syna. Měl tři dcery velmi moudré.“ Tak píše Kosmas.

Nejstarší věkem byla Kazi. Vyznala se znamenitě v léčitelství. Znala léčivé byliny, uměla věštit, že přiměla i osud, aby se její vůlí řídil. Po smrti jí lid vystavil mohylu, kterou je dosud možno vidět nad řekou Mží.

Ctihodná byla i Tetka, co do věku druhá. Učila lid bohoslužebným řádům. Na vrcholu příkré stráně si vystavěla hrad, který po sobě nazvala Tetín.

Třetí, moudrostí nejstarší, věkem však nejmladší, byla Libuše. Vystavěla si též hrad – Libušín. Byla mezi ženami jedinečná, v úvaze prozřetelná, ušlechtilých mravů, v řeči rázná, prostě ženského pohlaví osoba. Protože lidu předpověděla mnoho věcí, které se splnily, po smrti otce Kroka sešel se ten lid k  obecné radě a ustanovil ji jeho nástupcem. Stala se kněžnou a soudcem lidu.

I kdybychom připustily, že Kosmas převzal nějaké bájné podání starců, nelze  předpokládat, že by někdo byl svědkem oněch událostí, že by poznamenal vše co  viděl a slyšel a pak sdělil potomkům, kteří je tradovali po celá další století.

Co udělal Kosmas? Vymyslel si postavy, které mají mnoho literárních vzorů, než abychom mohli věřit, že představují historické osobnosti, nebo že byly výtvorem lidových představ. Historické jádro pověstí je tedy dosti pochybné.

Z trojice Krokových dcer povšimněme si nejmladší z nich – Libuše. V  bájesloví se jí dostalo vyjímečného postavení proto, že dostala za muže Přemysla Oráče .

Po staletí o existenci Libuše nikdo nepochyboval. Ani Gelasius Dobner, který popřel praotce Čecha. Novou roli, kterou předtím Libuše neměla,

obdržela u Hájka. Dříve byla hadačka, vědma a prorokyně. U Kosmase soudila rozvášněné strany, u Hájka se stala kněžnou.

V Kosmově vyprávění  Libuše zdaleka nevypadá jako budoucí kněžna. Má spíše vlastnosti negativní. Zaznívají i ze slov toho, kdo ve sporu neuspěl. „Žena   děravá  se   obírá  mužskými  soudy ve lstivé mysli. Víme zajsté, že je ženou, a žena ač stojí nebo na stolici sedí, málo má rozumu. Věc je jasná, že ženy mají dlouhé vlasy, ale krátký rozum.“

Povšimněme si, jak pokořená vědma situaci vyřeší. Obrátí se na shromážděný lid a praví: „Jděte nyní domů a koho vy si vyvolíte za pána, toho já si vezmu za muže.“

Ráno se všem vyjevilo , kde se tají jejich budoucí kníže. Podle stop koně došli ke vsi, kam měli dojít. A hle! Muž na poli oře. Poslové k němu přistoupili se slovy: „Paní naše, Libuše a všechen lid si  přeje, abys brzy přijel a ujal se  panství.“

A Kosmas pokračuje: „Tento muž, který v pravdč pro svoji mužnost zasluhuje slouti mužem, spoutal tento bezuzdný kmen, nezkrocený lid, a zkrotil a uvedl v poddanství, jež i dne tíží. Též vydal všem práva, jimiž se tato zem řídí a spravuje, sám s Libuší samou.“

Těžko říci, jak se Stadice dostaly do naší pověsti. Jak správa oblastního muzea v Teplicích praví, v bezprostřední blízkosti pomníku Přemysla Oráče, postaveného v roce 1841, archeologové žádné zbytky slovanského osídlení nenašly. Průzkum byl negativní.

Kosmova kronika uvádí sídla našich hrdinek. Libuše má Libušín, Tetka Tetín, kazi má Kazín, jak by se čekalo, ale Přemysl má jen mohlylu. Pro Přemysla Kosmas nemá místo, které by připomínalo jeho jméno. Proto Stadice.

Hájka sice velké osobnosti našich dějin (Josef Dobrovský, František Palacký a Gelasius Dobner) nazývají šarlatánem českého dějepisu, ale jeho Kronika česká, vydaná roku 1542, je psána prostě, ale zajímavě a tak pronikla mezi lid a stala se kronikou opravdu lidovou. Dávnověké pověsti z okruhu kněžny Libuše a dívčí války, které Václav z Libočan předkládá jako dějinnou skutečnost, jsou ve své prostotě podněty spisovatelům, hudebním skladatelům a výtvarným umělcům 19. a 20. století.

Šárka, jejíž příběh nás zajímá, vyniká u Hájka krásou i uměním bez přetvářky. Šárka ve starých kronikách sehrála svou úlohu beze zbytku, hladce, bez citových zápletek, je to pověst, nikoli drama. Hájek sice zdůrazňuje, že Ctirad jest její krásou jat, ale motiv dále nerozvádí. Šárka splnila svůj úkol. Mizí ze scény, nikoli však beze stop. Její jméno splynulo s romantickou krajinou a vtisklo ji vlivem básníků a dramatických umělců trvale v paměť lidu.

Nejstarší  zprávy o lokalitách obce

Šárka, Dejvice, Podbaba a Bubeneč tvořily jednu obec.

Šárka

Na počátku 14. století se ves Šárka, někdy zvaná Újezdec, dělila podle vrchnostenské příslušnosti na dvě části. Polovina vsi náležela ke kapitule sv. Víta, druhá polovina byla v majetku pražských proboštů. V době, kdy se ves dělila podle vrchnosti na dvě části, k většímu proboštskému dílu náležel větší poplužní dvůr, louky na pravé straně Šáreckého potoka a lesy na svazích k potoku. K menšímu poplužnímu dvoru náležely polnosti ve vyšších polohách a louky pod kostelem. Když se tento díl stal proboštským majetkem, některý z proboštů jej změnil na panský statek a dal jej držiteli do bezplatného užívání za povinnost aby „plnou zvůli a svobodu měl k pastvinám a právo sekat v nich dříví na palivo, k pletení plotů a všechnu jinou potřebu toho dvora“.

Z poddanského  dvora platil nájemce ročního emphiteuta (pachtu) 100 grošů.

Podbaba

První  zprávy  o  osadě  Podbaba  pocházejí  z  roku  1585,  kdy probošt Pášek vydal kus stráně vedle krčmy na vinice. Krčma se nacházela v místech pozdější železniční  zastávky.

Před rokem 1848 bylo k dejvickému dvoru vázáno 50 domkářů, kteří museli odpracovat bezplatně 60 dní v roce. Místo desetidenní roboty mohl se domkář vyplatit za poplatek 36 krejcarů.

Na domkáře uvalil v letech 1790 – 1822 probošt Vojtěch z Heritesu poplatky z prodeje a převodu nemovitostí. Převodní poplatek mezi dědici a příbuznými činily 2 a půl procenta, mezi ostatními 5 procent z tržní ceny.

Neujasněný byl právní vztah k Šáreckému potoku, zda patří k Šárce či k Lysolajům. Nejvyšší pražský purkrabí, Jan Mladší z Lobkovic, byl přesvědčen, že potok patří k purkrabství a vydal roku 1521 povolení na postavení mlýna v místech nynějšího domu čp. 40, za usedlostí Břetislavkou, směrem k Vltavě.

Nejstarší držitel tohoto mlýna byl Václav Slavín z Rotenfeldu, dvorský místosudí a majitel poplužního dvora v Bubenči. V roce 1708, jako majitel mlýna, je uváděn Urban Moc. Mlýn byl za třicetileté války pobořen a Mocův zeť neměl dosti peněz, aby mlýn uvedl do chodu. Prodal jej roku 1748 Jiřímu Kalousovi. Po něm se mlýn nazýval Kalousovským.

Katastrální území po levém břehu Šáreckého potoka bylo až do roku 1849 patřící k obci Lysolajům. Při zakládání Josefinského katastru bylo toto území pojato do soupisu pozemků dejvických.

Ovenec (Bubeneč)

Se staročeským názvem osady Ovenec se poprvé setkáváme v listině biskupa Jindřicha Břetislava z roku 1167. Tehdy jedna polovina Ovence patřila českému pánu Hroznatovi, druhá polovina byla majetkem kláštera sv. Jiří na Pražském  hradě. Hroznatův majetek se skládal z poplužního dvora a několika usedlostí s příslušnými pozemky. Církevní majetek tvořil poplužní dvůr, mlýn a dvě usedlosti. Po Hroznatově smrti připadl jeho majetek církvi. Přemysl Otakar II. odňal později církvi tuto část Ovence, založil tam oboru a postavil zámek. Dvůr a zbytek pozemků byl připojen ke statku pražského purkrabí.

Za husitské revoluce byl Ovenec i obora zpustošeny. Část Ovence (dnešní Bubeneč) zabralo Staré město Pražské a obora byla vrácena králi. Podle popisu z roku 1552 byly v této části Ovence dva poplužní dvory, šest dvorců, mlýn a deset chalup.

Za třicetileté války (1618-1648) byly Ovenci způsobeny veliké škody a to jak vojsky císařskými, tak švédskými a saskými.

Přední Ovenec náležel pražskému purkrabství do roku 1791, kdy správa purkrabských statků přešla na zemské stavy.

V roce 1742, za války o dědictví rakouské, vojska francouzská, pruská a saská, opět zpustošila Ovenec tak, že téměř všechny domy, znovu postavené, byly pobořené. Obec se z válečných útrap brzy vzpamatovala a již v roce 1792 měla 350 obyvatel. V roce 1880 pojmenování Ovenec zaniklo a úředně byl schválen název Bubeneč.

K nejstarším historickým památkám Ovence   patří kostel sv. Gottharda, postavený v 17. století v románském slohu. K ovenecké duchovní správě patřily Lysolaje a Suchdol. Duchovní správa zanikla roku 1420. Chrámový  poklad,  který  obsahoval  vzácná roucha, bohoslužebné knihy a nádoby, ukryl jakýsi Šimon od Bílého lva a vydal je před svou smrtí do rukou osadníků Lysolaj a Ovence.

Starý jistek sv. Gottharda sloužil potřebám duchovní správy 700 let. Nový kostel byl postaven v 19. století. Přibližně v téže době bylo tehdejší Krupkovo a    Schweigerovo náměstí přestavěno, takže zde vznikl zajímavý soubor klasicistních a empírových staveb.

Na přelomu století bylo v Bubenči 189 popisných čísel a 5 538 obyvatel. V roce 1904 byl Bubeneč povýšen na město.

Správa obecních věcí.

Na konci poddanské doby Šárka, Dejvice a Podbaba tvořily jednu obec, v čele které stál rychtář, jmenovaný proboštem svatovítské kapituly. Rychtáři se stávali šárečtí mlynáři nebo podbabští chalupníci.

Úkolem rychtářů byla péče o obecní hospodářství a výkon gruntovních práv vrchnosti. Rychtáři příslušel i výkon nižší jurisdikce, vybírání pokut, dozor na míry a váhy a pod.

Zdá se, že rychtáři na dejvické obci příliš práce neměli, neboť výkon zmíněných práv si obstaral většinou úřad probošta sám.

První známý rychtář na dejvické obci byl Tomáš Šlap, chalupník v Podbabě. Rychtářský úřad zastával v letech 1652 – 1665. V zachovaných písemnostech není již o místních rychtářích žádných zpráv. Vysvětluje se to tím, že byla zničena urbární kniha dejvického statku, kde byly zápisy o vesnických soudech ze 17. a 18. století. Teprve později lze uvést jména některých dejvických rychtářů (1). Zápisy o majetkových změnách v Lysolajích, Podbabě a Šárce uvádějí několik jmen lysolajských rychtářů. (2)

Od josefinských dob význam místních rychtářů v obcích klesá. Prozatimní zákon ze dne 17. března 1849 tuto instituci výslovně zrušil. Nejnižším orgánem v územní samosrpávě se stali volení starostové.

(1)  Martin Malý 1760-1770, Václav Slavík 1770-1774, Martin Mrva 1775-1780, Václav Dorn 1802 –    1825, Ignác Tůma 1827 – 1850
(2) Jiří Tůma 1784, Jan Pánek 1724-1769, Matěj Čadský 1770, Matěj Dorn 1775, Jiří Šmaha 1800-1807

Není známo, kdo byl na dejvické obci prvním starostou. Zdá se, že to byl šárecký mlynář Ignác Tůma, který už předtím byl skoro dvacet let rychtářem. I za starostenství Antonína Schweizara (1854-1864) zasedal v obecním zastupitelstvu. Tehdy ho však již tížila kmetská léta.

Antonín Schweizar byl majitelem dvorce na Šárce. Z funkce starosty se poděkoval v roce 1864. Po něm byl starostou František Luňáček, majitel dřevařství v Podbabě. Když v zápase o českou samosprávu rozproudil se u nás sebevědomý národní život, Luňáček, spolu s některými spoluobčany, postavil se na stranu opozice proti vídeňské vládě. Na udání ho policejní úřad zatkl a dopravil k trestnímu soudu v Praze. Soudním rozsudkem byl Luňáček osvobozen.

Za jeho starostenství se počalo na dejvické obci uvažovat o stavbě silnic z Podbaby Šáreckým údolím na Jenerálku. Když se obce Dejvice a Nebušice domohly zákonných subvencí, daly se v letech 1904 – 1905 do stavby. Skutečné náklady přesáhly rozpočtovanou částku o 70 600 korun.

V letech 1900 – 1904 byl na dejvické obci starostou František Frolík, mlynář a burzovní rada. Po něm lékárník Josef Štejnar (1904 – 1910) a po něm opět František Frolík až do roku 1915.

Administrativní práce na dejvické obci vykonával obecní tajemník František Renner. Po jeho smrti v řízení obecní kanceláře se vystřídal JUC. Josef Bejček a Dr. František Trmal.

V roce 1850 bydlelo na území obce Dejvice – 1 168 obyvatel, v soupise v roce 1910 –  5 057 obyvatel a v roce 1910 –  6500 obyvatel. V roce 1910 náleželo k šárecké faře 3800 katolíků z Dejvic, 980 z Lysolaj a 370 ze Sedlce. (1)

Šárecké školství.

Probošt   František  Kazimír Strachovský  postaral se o to, aby na nově

(1)  Kniha pamětí AF na Šárce str 78., Ottův slovník naučný XI. str 640

zřízené faře na Šárce byla zřízena také škola. Na jeho přání František Regner přijal jako učitele Josefa Luvra  ze staré učitelské rodiny.

Učilo se v přilehlém domku u fary. Vybavení jedné jediné učebny bylo chudé. Skládalo se ze dvou kamen a podlouhlé lavice. Z učebny se vstupovalo rovnou do komory a učitelovy ložnice. Zmiňuje se o tom pamětní farní archiv, sv. 30.

Josef Luvr působil na Šárce několik let. Později odešel na školu v Bohnicích. Jeho nástupcem na šárce se stal Martin Zvoníček. V roce 1817 dal probošt František Cerolli vystavět na Šárce novou školu  (čp. 21). V ní působil učitel Josef Gruber až do roku 1824.

Od roku 1824 byla škola na Šárce dvojtřídní. Po roce 1869 vzrostl počet žáků na tři třídy. Roku 1882 byla otevřena čtvrtá třída, roku 1883 pátá. Poněvadž školní budova měla jen jednu učebnu, byly další učebny najímány v okolních domech, zejména v čp. 23 a 24 na Šárce. Když ani to nestačilo, bylo nutno uvažovat o postavení nové školní budovy.

V roce 1868 se školství vymanilo z přímého dozoru církve a péči o školy převzal stát. Pro školské záležitosti byly zřízeny volené orgány, tzv. školní rady.

Za starostenství Jana Škvána v roce 1882 se začalo uvažovat o dvou školních budovách. Pro jednu školu bylo vybráno místo „Na růžku“ v Dejvicích, pro druhou školu v Šáreckém údolí. (1)

Proti původnímu návrhu, aby nová škola byla postavena na Horní Šárce, lysolajská obec podala protest, v němž zdůrazňovala, že Horní Šárka není vhodným místem pro děti z Lysolaj a poukazovala na dlouhou a namáhavou cestu.

Obě nové školy byly prvotřídní. Na růžku pro děti z Dejvic, ze Starých Dejvic  a  Horní Šárky, v  Dolní  Šárce pro děti ze Šárky, Podbaby a Lysolaj.

1)  Výnos Zemské školní rady č. 20.503 ze dne 20. července 1885.

Po zřízení měšťanské školy  v Bubenči, pro dívky v roce 1908 a pro chlapce v roce 1909, byly otevřeny měšťanské školy v Dejvicích až v roce 1919. Děti ze Šárky, Podbaby a Lysolaj chodily nejdříve do škol v Bubenči, později do Dejvic. Lysolajská obec přispívala do školního rozpočtu dejvické obce na učební pomůcky a stravování dětí z Lysolaj.

Od prvního ledna 1922 byla obec Dejvice začleněna do území Velké Prahy. V souvislosti s touto změnou byla školní obec Lysolaje oddělena od Prahy – Dejvic. Okresní školní výbor Praha – venkov připomenul v roce 1927 obci Lysolaje povinnost zřídit vlastní obecnou školu. Zatím než nová škola v Lysolajích byla postavena, chodily děti do školy v Šárce a do Dejvic.

Obecná škola (základní) v Lysolajích byla otevřena v září 1934. V roce 1935 byl otevřen první ročník měšťanské školy jako pobočka měšťanské školy v Roztokách. Postupně byly zřizovány další ročníky. Od školního roku 1938/1939 se škola stala samostatnou měšťanskou školou pro obvod Lysolaje, Horoměřice, Statenice a Suchdol.(1)

na  šáreckém  hřbitově a  pečovali  také o jeho udržování. Když však probošt

1)  Pamětní spis ZDŠ v Praze – Lysolajích z roku 1984 (k padesátému výročí otevření školy)
2)  Tomek, Dějepis města Prahy, V., str. 114

Šlejnic kostel vyplatil a dal sloužit mše katolickým kněžím, obyvatelé pod obojím  byli nuceni hledat jiné záduší. Je to patrné z rozhodnutí dělnické obce, aby platy z vinic obdělávaných na obecních pozemcích byly věnovány kostelu sv. Gottharda v Bubenči.

Den zasvěcený sv. Matěji byl příležitostí ke slavným bohoslužbám. Svědčí o tom dopis probošta Pontána, který 19. února 1595 píše kapitulnímu děkanovi Martinu Pfeferovi: „Rozpomínám se, že na příští pátek připadá slavnost sv. Matěje na Šárce. Poněvadž ten den každého roku bývá kázání a zpívání mše, prosím abyste obojí ten úkon poručiti ráčil panu Petrovi, vikáři, a nařídil dvěma choralistům, aby na mši tam zpívali.“

Kostel sv. Matěje je nejen vynikající historickou památkou, ale také dokladem starobylého osídlení. Svou dominantní polohou nad Šáreckým údolím je i důležitým krajinotvorným prvkem, ovlivňující tvářnost širokého okolí i barevně obohacujícím krajinný reliéf. Zda pověst o založení kostelíka knížetem Boleslavem Druhým má historické jádro, nelze říci. Dnešní kostel, v pozdně barokním slohu, byl  postaven roku 1771 nákladem probošta Františka Strachovského. Autorem projektu je pravděpodobně Ignác  Palliardi. Pracoval na dostavbě kostela sv. Vavřince v roce 1770. Brzy na to mohl tedy převzít další úkol – stavbu kostela sv. Matěje. Do této souvislosti zapadá i skutečnost, že na Šáreckém hřbitově je hrobka rodu Palliardi.

Probošt Strachovský zřídil faru na Horní Šárce erekční listinou ze dne 29. května 1771. Poslední vůlí jí dokonce odkázal svou velkou knihovnu. Roku 1773 byl zrušen jezuitský řád. Téhož roku bylo u sv. Matěje zřízeno fundační místo kaplana, které roku 1811 zaniklo na přání faráře Františka Högnera, neboť od roku 1776 byli svatomatějští faráři zahrnuti do osobního počtu farářů pražských a bylo jim přiznáno „privilegium expositorum canonicale“. Sv. Matěj tedy patřil, podle církevní organizace, k Praze daleko dříve, než byla utvořena Velká Praha.

Zevnějšek kostela je jednoduchý. Vyznačuje se trojhrannými římsovými štíty nad bočními zdmi lodi. Nad jižním štítem je plastický znak probošta Strachovského, nad severním štítem znak probošta Svatovítského.

Ke kostelní lodi se připojuje na západní části kruchta, nad níž se zvedá hranolovitá věž s jehlancovou střechou. Ve věži visí tři zvony, z nichž první má nápis: „Ke  cti svatého  apoštola Matěje tento zvon věnoval Mgr.  Antonín Hora, probošt.“  Zvon  ulil  Arnošt  Diepold  v  Praze roku 1900. Na druhém  zvonu jsou tato slova: „Památce Klementa Hofbauera zasvěcuje Dr. Rudolf Horský.“ I tento byl ulit Arnoštem Diepoldem  v Praze roku 1900. Třetí zvon měl nápis latinský. Byl poškozen ohněm. V roce 1862 jej dal přelít probošt Václav a rychtář Václavíček.

Vnitřek kostela je pozdně barokní. Presbytář  (kněžiště) je v půdorysu čtvercové a má plackovou klenbu. Kostelní loď je rovněž čtvercová a má zešikmené rohy. Stěny jsou uvnitř rozděleny sdruženými piastry s čabrakovými vrubovanými hlavicemi. Okna jsou obdélníková, jednoduše polokruhovitě klenutá. Oltář je rokokový. Dolejší volná část, stojící před zadní stěnou, má dvě postranní branky, uprostřed je tabernakulum a výstavní trůn, nad nímž jsou v plamenné záři iniciály JHS. Na zadní stěně nad oltářem visí rokokový rám nesený anděly. V rámci je obraz sv. Matěje a chrámu sv. Víta v jeho pozadí. V rohu je věnování „Ad Dei gloriam et S. Mathiae Ap. in honorem fecit et donavit Dittman anno 1699“. Tento obraz pochází z dřívějšího kostela.

Kazatelna je rokoková, bez stříšky. Řečniště je ozdobeno postavami andělů s odznaky víry, naděje a lásky.

Před presbytářem jsou železné mřížky kuté, rokokové. K lodi na západní straně se připojuje kruchta, pod níž je mramorová nástěnná kropenka s letopočtem 1658, nad níž je zavěšen obraz sv. Salvatora Chrudimského v barokním rámu. Nad kruchtou se zvedá hranolovitá věž se střechou v podobě jehlance.

Když na šáreckých horách zrála vinná réva

Stupňovité terasy na zahradách, zejména v Šáreckém údolí, jsou dosud dobře patrné a upomínají na dávné viniční hospodářství. Řada usedlostí má jména dávných držitelů vinic a často připomínají jejich povolání zachovaná v pojmenování ulic.

Téměř celé území od šáreckého kostela až k dnešnímu Benešovu náměstí byla pokryta vinicemi. Jedna z nejstarších vinic zvaná Paťanka se prostírala na jižním svahu dnešní Baby. V místech farní budovy byla vinice Petra Voka z Rožmberku. U bývalého Hendlova statku, proti farní budově, byla vinice Šmídovská.

Počátkem 16. století počali Šárečtí vlastníci pozemků upravovat jižní svahy na vinice. Směrem od Jenerálky podél toku potoka byla vinice Kuliška. Nad Záporeckým mlýnem bylo několik vinic: Stehlíkovská, Bránická, Švamberská. U Heřmanova dvora byla vinice Podhájská. Snad u každé usedlosti byla tehdy vinice.

Po dvěstě let dozrávala vinná réva na šáreckých stráních a byly to vojny, které vinohrady zpustošily a zub času, který dokonal jejich zkázu. Zůstaly jen zápisy ve viničních knihách. Přímých pamětníků už není. Zachovalo se však několik stavebních památek. Stály tu tři viniční kaple. Jedna z nich na počátku padesátých let tohoto století, byla srovnána se zemí. Byla to zajímavá barokní stavba o trojúhelníkovém půdorysu, která po dvě staletí oživovala svahy nad Zlatnicí, až posléze v dobách bytové krize po první světové válce, se stala útočištěm rodiny, která se tu zařídila po svém. Stavba chátrala a chřadla. Byl odtud příjemný pohled k Jenerálce, na usedlost Kulišku, jejíž svahy byly kdysi také pokryty vinicemi, na Dubový mlýn a dále k Vokovicům, kde dnes nad údolím Šárky strmí věžový dům Aritmy. Dnes v místech bývalé kaple je jen trávník a několik laviček.

Nedaleko odtud, na Pernikářce, stojí další viniční kaple, vklíněná mezi několika patrovými domy, která své postavení uhájila a byla zachráněna jako architektonická památka.

Třetí vkusnou antikvitou z 18. století je barokní kaple Nejsvětější Trojice nad usedlostí Hadovkou. Stavba je vsazena do parčíku s pěti lipami. Český malíř Josef Navrátil v polovině minulého století klenbu kaple vyzdobil několika biblickými výjevy, které nesou malířův podpis  a letopočet 1863.

V údolí Tiché Šárky, přímo pod kostelem sv. Matěje, v zahradě vily Zuzanky,  stojí  málo  známá památka existence vinic v Šáreckém údolí. Je to jednopatrový domek, na první pohled nenápadný, stojící na svahu za Zuzankou. Domek měl vinný sklep a v prvním patře starobylý malovaný strop. Nad dveřmi byl, a snad doposud je, letopočet 1846 a jméno někdejšího vinaře Matěje Miňovského, potomka staré kacířské rodiny, o níž se zmiňuje Alois Jirásek ve svém Temnu.

Na skalnatém vrchu Bába, s výhledem do Vltavské kotliny a přes řeku k trojské zoologické zahradě, jsou zbytky letohrádku Serváce Engla z Engelflussu. Také zbytky tohoto stavení připomínají zašlou slávu viničních hor.

Na vinicích nebylo příliš bezpečno. Zdržovalo se tam dost lidí pochybných, osob bez přístřeší, docházelo tam ke rvačkám a násilným případům. Svahy pod Bábou a údolím Šáreckého potoka byly k tomu vhodným místem.

Doložme toto tvrzení příklady ze starých zápisů. „Rakovničtí roku 1490 polapili jakéhosi Zemana, který byl vydán na mučení. Vyznal mimo jiné i to, že se svým tovaryšem Salavou zamordovali ženu na Šárce u strouhy, vzali jí pět kop grošů a sukni. Salava jí pak mečem hrdlo sťal.“ (1)
1)  Zikmund Winter: Kulturní obraz českých měst, II. str 152
2)  Registra komorního soudu AM, è. 859, fol.F,l,n.

Na území Dejvic bylo v roce 1620 asi 120 vinic. V následujících letech mnoho vinic zaniklo. Méně zámožní vinaři neměli peněz na opravu a obnovu pobořeného viničního hospodářství. Pozemky prodávali zámožnějším sousedům nebo je ponechali pozemkovým pánům na úhradu ročních platů. V soupisu z roku 1673 bylo na Dejvickém katastru již jen 57 vinic. Některé byly sice obnoveny, zejména Zlatnice, Špitálka, Šatovka, Purkrábka a jiné, ale i ty brzy zanikly.

Mlýny na Šáreckém potoce

Mlýny měly v tehdejším hospodářském životě značný význam. Dnes po nich zůstaly jen názvy a historie zaznamenaná ve starých zápisech.

Za koupalištěm na Dívčím skoku, za rozcestím na Jenerálku a do Nebušic, stojí dodnes Hovorkův mlýn. Záznamy říkají, že v roce 1618 byl v majetku Jana Karhana. Po roce 1755 se stal jeho majitelem Jan Hovorka. Odtud název Mlýn Hovorkův. Ve mlýně se ještě prý pracovalo za nacistické okupace.

O něco níže se nachází Čertův Mlýn. K němu se váže pověst o Ctiradovi a Šárce. Mlýn kdysi patřil ke statku nejvyššího purkrabství. Pražské středisko památkové péče datuje jeho vznik přibližně do 15. století. Bližší datování a pozdější stavební úpravy nejsou podchytitelné, vzhledem k dezolátnímu stavu, ve kterém se mlýn dlouho nacházel. Teprve nynější majitel provedl značné stavební úpravy. Pořídil kopie barokních mříží do oken a změnil kdysi pustý mlýn na obytné stavení. Celý objekt je obehnán zdí, která je prolomena jednak pravoúhlým vstupem při domě, jednak zaklenutým vjezdem. Zdivo budov je kamenné v síle asi 70 cm.

Právě v těchto místech podle pověsti došlo k oné tragické události. Dav bojovných dívek napadl Ctiradovu družinu, pobily ji, Ctirada svázaly a vpletly v kolo. Tehdy prý se les rozezvučel strašným lomozem a ďábelských chechotem. Čerti měli z nešlechetného činu bojovných dívek velkou radost a dávaly ji svým způsobem najevo.

Na tomto místě byl prý ten mlýn postaven. Pro jeho odlehlost, jak vypravuje pověst, žádný mlynář v něm dlouho nevydržel. A tak se začalo po vesnicích nad údolím vyprávět, že tam straší, že se tam čerti žení. Každý, kdo tudy jel, pobídl koně, aby už byl z těch temných míst pryč.

Tenkrát se nastěhoval do mlýna mladý mlynář. Byl sám, bez ženy a strašidelným povídačkám se jen smál. Vyspravil střechu a mlýnský náhon a všechna kola a čepy řádně namazal. Třetí den mlýn začal vesele klapat.

K večeru se obloha zatáhla, spustil se liják, na skalách nad mlýnem zuřila vichřice. O půlnoci se v šalandě zatemnilo a před mlynářem stál čert. Mlynář si čerta zvědavě prohlížel. Byl to čert, jak má být. Chlupatý, černý a rohy jak jalůvka a na těch rozích navěšené barevné pentličky. Když ho mlynář viděl, dal se do smíchu.  To čerta rozlobilo. Hnal se na mlynáře s vidlemi. Ale ten se nedal. Chytil čerta pod krkem a smýkal s ním do kouta.

Tak přece jen je to pravda, že se v mlýně čerti žení. Ale s tím teď bude konec. Pakuj se, ať tě tady víc nevidím, řekl mlynář. Nevyháněj nás, začal čert s prosíkem.  Já ti to hned vysvětlím. U nás je takový zvyk, že když se někdo z čertů žení, pořádáme svatbu právě tady ve mlýně. Dosud nás tu nikdo nerušil, byl tu klid a mohli jsme si tu dělat co jsme chtěli.

Vy tady máte svatbu? Divil se mlynář. První čert mu představil ženicha a nevěstu. Tak dobrá, pro jednou nebude tak zle, řekl mlynář. Ale ráno, ať vás tady nevidím.

Nastala vřava až uši zaléhaly. Čerti se daly do tance, skákali až do stropu, venku nad mlýnem to burácelo. Mlynář raději zalezl do komory, přetáhl si deku přes hlavu, aby nic neslyšel.

K ránu ho někdo tahá za ruku. Byl to první čert. Přišel mlynáři poděkovat. Když nás tu zase necháš, až budeme mít svatbu, pomůžeme ti nahánět vodu.

Tak dobrá, řekl mlynář. Pukla rána, v komoře zasmrděla síra a čert byl pryč. Venku byl krásný den. Po cestě ke mlýnu drkotal vůz, naložený pytli s obilím.

Při silnici vedoucí Šáreckým údolím směrem od Jenerálky do Podbaby je u rybníka rozsáhlý mlýn zvaný Dubový. V gruntovní knize nebušické je zapsán jako mlýn panský. Roku 1696 ho od strahovských premonstrátů koupil Pavel Mysliveček, děd slavného Josefa Myslivečka. Matěj Mysliveček, který mlýn zdědil, sjednal s premonstráty dědičný pacht mlýna v Chýni u Prahy, koupil na Kampě v Praze Sovův mlýn a v Šárce vinici Kulišku. Stal se přísežným mlynářem zemským. Když roku 1749 odešel z tohoto světa, zůstali po něm chlapci Josef a Jáchym a dcerka Mariana.

Bratři Myslivečkové se stali mlynáři v málo příznivé době. V roce 1756 se na území Čech rozpoutala sedmiletá válka, která v Praze způsobila velké škody. Bylo pobořeno na 880 domů. Pruské střely se nevyhýbaly ani malostranským mlýnům. Když vojsko odtáhlo a Josef Mysliveček  viděl tu spoušť, rozhodl se , že mlynářem, třebas zemským a přísežným nebude. Vypůjčil si od strahovských premonstrátů na Dubový mlýn dva tisíce zlatých a ve společnosti hraběte Šporka dal Praze vale.

Právě tato krajina kolem Jenerálky, rybník, morový hřbitůvek, kostelík v trníčku, byly Josefu Myslivečkovi přisouzeny, aby ji, ve své mysli, nesl na neklidné pouti životem.

Deset či patnáct minut chůze podél potoka stojí další mlýn, Záporecký, později Kalinův. Zakladatel mlýna, Václav Černý, využil toho, že po západní straně louky, která patřila k jeho dvoru, táhlo se koryto Šáreckého potoka. Na jižní a východní straně potoka zřídil strouhu k náhonu vody a tam, kde se stýkaly dejvické pozemky  s lysolajskými,, vystavěl mlýn, dnešní číslo popisné 55. Jeho vrstevníci nazvali mlýn „Na posledním penízi “, snad proto, že první nájemníci tam nacházeli jen skromné živobytí. Druhé jméno mlýna – Záporecký, se objevuje v listinách na počátku 17. století.

Podle zvyku doby byl mlýn Na posledním penízi také krčmou. Svědčí o tom tato příhoda z roku 1581. Tehdy hospodařil ve mlýně nájemce Martin Kuba. Došlo ke krvavé potyčce, v níž změřily své síly sedlák Jiří Ota z Horoměřic a šlechtic Julius Opit z Maličína se sedlákem Janem Bryndou. Seděli a pili. Opit vykládal sedlákům o svém šlechtictví a kreslil svůj erb na stole. Ota se velmi neuctivě o erbu vyjádřil a dodal. „Já mám více peněz, než mnohý zeman, a lepší statek. Ty jsi svůj dvůr spálil, já nespálil.“

Opit mu řekl:“Potvorníče, dej pokoj, By pak více peněz měls, jsi chlap.

panem Opitem šel, dal jsem já kratečku do ruky. Po malé chvíli přišel ten    zase, kterému jsem tu kratečku půjčil, plakal, byl celý vokrvavený, a     pravil, že ti sedláci pana Opita skoro zabili a on že musel utéci. Tak zle     sice nebylo, ale Opit si s ranami po kordu přece jen poležel.“

Za třicetileté války byl mlýn pobořen, byl držitelem opuštěn a ponechán pozemkovým pánům k dispozici. Teprve roku 1691 Jakub Zelenka, mlynář a člověk svobodný, požádal probošta, aby jemu ten od dávných dob ve spuštění stojící mlýn nebo řkouce samotné to místo s nějakou hromadou kamene prodati ráčil, že jej na svůj vlastní náklad vystavěti a z něho povinný úrok platiti chce.

Pan Probošt ráčil se k tomuto nakloniti a jemu, Jakubu Zelenkovi, Heléně manželce a jeho dědicům a budoucím jejich, týž mlýn s horníma a dolníma struhy a břehy, tak dalece však, co by k vyhazování a vyčištění těch struh zapotřebí bylo, za třicet rýnských prodal. Zelenka vzal na sebe závazek, dávati proboštům svatojiřského úroku jednu kopu a třicet grošů.

Dalším majitelem mlýna, nevíme však zda přímým zástupcem Zelenkovým, byl Matěj Volman, který roku 1709 prodal mlýn Václavu Králíčkovi za 785 rýnských zlatých. Po jeho smrti, až do zletilosti syna, spravovala mlýn vdova po něm, až do roku 1721.

Václav Králíček mladší přečkal zlou dobu války o dědictví rakouské a počátky války sedmileté,  ne však bez  velké pohromy svého majetku. Zemřel

před rokem 1761. Zanechal mlýn zcela zpustlý a zruinovaný. O pozůstalost se mělo podělit pět dětí. Proto probošt, Antonín Petr, hrabě Příchovský nařídil, aby mlýn a jeho příslušenství byly spravedlivě oceněny. Sešli se na to, Martin Malý – rychtář, Jan Richter – konšel a Jiří Sýkora – mlynář z Dubového mlýna, kteří ohledali stavení, dílny, hospodářství a pozemky a odhadli vše na 250 zlatých. Mlýna se pak ujal Martin Králíček, syn Václavův, na závazek, že vyplatí podíly svým čtyřem sestrám. Do smlouvy byly pojaty tyto body:

1)  Possessor   a  jeho  budoucí, spolu se svými svěřenci, mají předně   bohabojný     a     příkladný    křesťanský    život  vésti   a   žádné   podezřelé lidi při sobě přechovávati.
2)  Possessor    je povinen    jak    mlýn,  tak všeliké mlýnské nádobí,   každého   času   a  to  časně  opatřiti,  spraviti  a   před    škodou    všemožně   chrániti,   aby   tak   všechno   bylo   v  dobrém stavu   zachováno   a   věrně    a    bez  falše s  lidmi,   kteří by tam mleli,   zacházeno bylo.
3) Držitel    mlýna    má  dávati  proboštu 4 zlaté a 40 krejcarů roční   činže,   polovinu   na sv.  Jiří,   polovinu    na    sv. Havla, jakož i   dva zlaté královského platu z kol. Nezaplatí-li, bude mlýn uveden   v sekvestraci.
4) Držitel   mlýna    má    vždy    pod    mlýnem  vycházející strouhu   vlastním nákladem prázdniti.
5)  Na    panské    louky  a rybní potoky, aby se žádná škoda nestala,   bedlivý pozor dávati.

Roku 1800 Martin Králíček postoupil mlýn nejmladšímu synovi Martinovi. Uložil mu, aby vyplatil podíly starším bratřím Jiřímu a Janovi, kteří byli na vojně a sestrám Kateřině a Rozálii, celkem tisíc třista zlatých. Smlouva o postupu byla zapsána do pozemkových knih roku 1802. Brzy potom Martin Králíček prodal mlýn se vším příslušenstvím Janu Tůmovi za 3 200 zlatých. To se stalo roku 1803. Nový hospodář podržel mlýn šest let. Mlýn odevzdal svému nejstaršímu synovi Ignáci. Když pak Ignác Tůma strojil svatbu své dceři Kateřině, která se provdala za Jana Kalinu, syna Jana Kaliny, mlynáře pod Tachlovicemi, postoupil mladým manželům mlýn Záporecký. Od té doby se členové rodu Kalinů střídali v držení mlýna až do roku 1939.

Nejvyšší pražský purkrabí, Vilém z Rožmberku, dal v roce 1592 svolení k tomu, aby na pozemku lysolajském, v místech bývalého hostince „Na mlýnku“, byl založen mlýn, později nazývaný mlýnem „U platejsky“. V roce, kdy svolení bylo vydáno, nebyla ještě zřízena strouha nahánějící vodu na mlýn. Když potom za Vilémova nástupce pana Adama z Hradce došlo k rozhodnutí, že potok nepatří obci Lysolajům, ani úřadu pražského purkrabí, ale proboštovi, držitelé mlýnského stavení pozbyli práva k vodě.

O tom, jak probošt Jiří Berthold Pontán propůjčil mlýnu potřebný živel, on sám vypravuje v hamfesním listě z roku 1610.

„Jakožto jest na onen čas slavné paměti pana Viléma z Rožmberka na gruntech nejvyššího purkrabství v Šáreckých pod kostelem sv. Matěje mlejn ustaviti dovolil, kterýžto podepsaný mlejn Petr Vidtman, mlynář, koupivše jej a potřeby, které k mlejnu náleží spraviti dal, ale nemohouce od jinudy vodu na ten mlejn vésti dáti než z potoka, který mimo mlejn Dionisiusa Rottenbergra z Děvína, nájemce mlejna Záporeckého, dole v Šárkách do řeky Vltavy jde, mne množstvíkráte vyhledával, abych jemu, jako pán těch gruntů dovolil a přál, aby mohl z potoka vody do nového toku až k nadepsanému mlejnu vodu vésti dopustil.“

Než došlo k písemné smlouvě, probošt si vyžádal znalecký posudek a podle zdání znalců zavázal Petra Vidtmana splniti tyto podmínky: „Práh či splávek v potoce musí býti usazen v přítomnosti mlynářů ze Záporeckého a Podbabského mlýna, aby snad nebyl položen příliš vysoko. Protože u splávku je vozní cesta přes potok, Vidtman je povinen vystavěti na tomto místě můstek a svým nákladem jej udržovati. Mlýnská strouha musí být tak upravena, aby voda v kamení a štěrku se neztrácela a mlynář v Podbabě nebyl o ní připravován.“

I tento mlýn za třicetileté války zpustl a teprve ve dvacátých letech 18. století dal jej další majitel přestavět a obnovit náhon.

Podbabský mlýn označený čp. 40 byl od roku 1708 v držení Urbana Moce.   Ten   spolu  s mlynářem z Malého mlýna, Pavlem Malým, musel hájit mlynářské právo na vodu. Žalovanou stranou byl majitel usedlosti Šatovka, Josef Frank.

Také mlýn v Podbabě byl za třicetileté války pobořen. Mocův zeť neměl peněz na opravy a tak mlýn prodal roku 1748 Jiřímu Kalousovi. Po něm se mlýn nazýval Kalousovským.

Dávno zanikl klapot mlýnů na Šáreckém potoce. Místy se ještě objevují stopy minulosti. Zachoval se rybník u Dubového mlýna, jalový potok, kterým odcházela voda ze Záporeckého mlýna i splávek, nad nímž vedla vozová cesta, kde mlynář Vidtman byl povinen vystavěti můstek a svým nákladem jej udržovati.

Šárecké usedlosti

Šárka není jen divoká, jak ji známe z okolí Šestákovy a Kozákovy skály, Šárka je i klidné údolí plné romantiky, meandrů Šáreckého potoka, především však starých usedlostí malebně rozložených u paty strání.

Začneme jednou z nejstarších usedlostí, číslem popisným 53, kdysi nazývanou Vokorinka. Původní vinice s chalupou patřila k Lysolajům. Dostala jméno po Janu Vokorinkovi, měšťanu starého města Pražského a radním písaři. Vdova po něm, Kateřina, se po smrti manželově provdala za Bohuslava Záhořanského z Vorlíka. Roku 1636 Záhořanský přikoupil kus pozemku od probošta Simona Brosia z Horštejna. Tak ke staré Vokorince přibyl nový díl, který ležel v Šárce.

Posledními držiteli zapsanými v pozemkové knize byl Čeněk Král (1875 – 1906). po roce 1906 Václav Bečka.

U Dudků, usedlost čp. 54. Podle josefinského katastru z roku 1784 byl prvním majitelem Josef Častora. Chalupa měla tehdy popisné číslo 44. Častora ji prodal roku 1800 Josefu Kolátorovi za 758 zlatých. Podle stabilního   katastru   patřily k  chalupě dvě  jistra  pozemků. V roce 1809 byl
vlastníkem usedlosti Jan Dudek, po něm syn, rovněž Jan. Vdova po něm hospodařila na chalupě padesát sedm let. Jejím nástupcem se stal roku 1901 další Jan Dudek.

v pátém    svazku   svého  díla „ Posvátná místa království Českého“ na str. 148, při posvátném tom úkonu bylo lze pozorovat zmíněného ctihodného starce, jak stojí u okna a vroucně se modlí. Po pěti dnech od této události, 19. května 1876, zbožný ten muž skonal.

Roku 1810 Václav Čermák obdržel od vrchnosti kus pozemku v rozloze asi 500 čtverečních sáhů a postavil na něm domek, dnešní popisné číslo 60. Byly mu tehdy uloženy tyto povinnosti:

1)  odvádět vrchnosti roční plat 1 zlatý 10 krejcarů
2)  ve žních konat robotu po 6 dní
3)  dohlížet na panské louky, aby je nikdo nepoškozoval
4)  podle   nařízení  hospodářského úřadu v době žní a sklízení sena a   otavy vykonávat ochotně potřebnou práci za obyčejný plat.

Další majitel domu byl zeť Čermákův, Martin Zwicker, po něm vdova Kateřina provdaná Bajerová (do roku 1873), Karel Milde (do roku 1891), po
něm František Grüber. Podle stabilního katastru z roku 1840 náležela k domu zahrada ve výměře 1385 sáhů.

Další majitel, Grüberův syn, úředník pojišťovací banky Slavie, upravil dům na vilu a dal jí jméno Slavie.

Usedlost Podhájská (Heřmanův dvůr čp. 84) se skládala z vinice  Štěpnice, chmelnice, luk, lesíka a mlýna – skoro zemanský dvůr. Jejímu majiteli Vojtěchu Koutskému z Jenštejna, adjunktu královského prokurátora, byl prominut trest za účast na vzpouře Koutský. Pro náboženské vyznání odešel roku 1627 ze země. Usedlost prodal Pavlu Julišovi ze Šempachu, registrátoru při apelacích, za 550 kop míšenských grošů.

Za třicetileté války vinice zpustla a mlýn byl pobořen. Tehdejší majitelce Ludmile Alžbětě, manželce Jindřicha Valvarského z Valvaretu, přišlo vhod, že za kupce se přihlásil Václav Lhoták ze Lhoty, zemský prokurátor a měšťan Nového města Pražského.

Z odkazu Václava Lhotáka ze Lhoty zdědila usedlost vdova Anna Magdaléna, která se znovu provdala za Václava Michala, rytíře Znějovského z Korkyně. Znějovský podržel Podháj necelá dvě léta. Prodal jej roku 1693 Jiřímu Antonínu Bořkovi, měšťanu menšího města Pražského.

Po něm se v držení usedlostí střídaly opět osoby vyššího stavu. Cena usedlosti stoupala. Po smrti J.A.Bořka usedlost připadla jeho nedospělým dětem. Roku 1780 koupil ji v dražbě Maxmilián František Wendt, registrátor stavovského úřadu. O deset let později bylo Wendtovi dáno splniti slib učiněný Antonínu Karlu Majerovi stran věna jeho dcery Alžběty a to postoupiti usedlost v Podháji v ceně 3 400 zlatých manželům .

Antonín Karel Majer, pokladník vrchního berního úřadu, byl držitelem usedlosti až do své smrti. Vdova Alžběta se synem Achácem Janem prodali roku 1751 Heřmanův dvůr Erazimu Josefu Frauendienstovi. Od něho majetek koupila hraběnka Anna Hartmanová z Karlštejna, rozená Glatzová z Altenhauzu .

Od roku 1784 byl držitelem Podháje Inocens Hastinger, pokladník státní zastavárny v Praze. Ten v roce 1792 prodal dvůr Prokopu Fleisnerovi z Ostrovic za 9 790 zlatých. Fleisner usedlost postoupil své manželce Vilemíně

rozené z Perglasu, od ní jí koupila svobodná paní Kateřina Kapounová ze Svojkova. Další držitelé, František Šebesta a Jan Jiří Martinic nemohli dostát podmínkám trhové smlouvy a museli usedlost vrátit zpět baronce Kapounové.

V roce 1875 se stávají majiteli usedlosti Jan a Friedrich Demartinovi a Marie Stýblová, rozená Demartinová. Dne 12. srpna 1907 poznamenává se vlastnické právo  Leopoldu Ištvánovi a po jeho smrti dceři Vlastě, provdané Řehákové.

Další usedlost Žitná (čp. 83) získala jméno po Jiřím Žitníkovi, který byl jejím držitelem v roce 1684. Do dnešní podoby byla upravena v polovině minulého století.

Na témže pozemku, vzniklém v roce 1867 spojením tří vinic, vyrostla novorenesanční vila Zuzanka. Jejím stavitelem byl v roce 1877 a v následujících letech inženýr F. Mráz. Je situována uprostřed rozsáhlé zahrady, kdysi parkově upravené. Z tehdejší plastické výzdoby se zachovaly dvě ženské plastiky při hlavním schodišti.

V těsném sousedství Zuzanky je usedlost Rakařka. Jako vlastník je v roce 1855 uváděn František Frabša a po něm řada dalších. Stavba pochází z 18. století. Později byla přestavěna. V její zahradě je známé koupaliště.

Od Rakařky vede cesta přes silnici a potok k usedlosti Duchoňce. Duchoňka (čp. 45) je objekt vysloveně zemědělského charakteru pocházející z přelomu 17. a 18. století.

Několik kroků od Rakařky je další usedlost – Šatovka. Usedlost má jméno po svém zakladateli, Janu Křtiteli de Chateau, krejčím a měšťanu Menšího města Pražského. Chateau koupil v Šárce nejdříve vinici, pak přikoupil pozemek, na kterém postavil obytný dům. Některý z dalších majitelů   vystavěl    v objektu   kapli, zasvěcenou   Nejsvětější   Trojici a přes vozovou cestu podlouhlý domek, teprve nedávno zbořený, kde byla Pražany velmi vyhledávaná zahradní restaurace. Také k této usedlosti patřila vinice zvaná Erbovka.

V mírné zátočině šárecké silnice, uprostřed zahrady leží usedlost Sanytrovka (čp. 56). Byla postavena v druhé polovině 17. století. Její hlavní průčelí tvoří tři budovy, z nichž prostřední nese pozdně renesanční štít. Usedlost je pojmenována po majiteli vinice, Matyáši Erlovi, sanytrníku a měšťanu Starého města Pražského. Posledním majitelem byl prelát, Monsignore a Th. Dr. Hrabě Ledechovski, který dal ve stavení zřídit kapli, halu s krásnými obrazy a bohatou knihovnu. O usedlosti je zmínka ve starých zápisech z roku 1770. V roce 1819 majitel Matěj Kolátor dal do knih zapsati tento výměnek: „Mít pro sebe až do smrti spokojený byt, aby ho nastávající manželé a všichni další possessoři ctili a milovali a jemu všechnu věrnou a upřímnou službu prokazovali a po smrti na svůj vlastní náklad počestný průvod vypravili.“

Mohutná oranžová budova, připomínající hrádek, je usedlost zvaná Žežulka (čp. 52)  Je pojmenovaná podle majitele Jindřicha Žežuly z počátku 17. století. Patřila k ní stejnojmenná vinice ve výměře 10 a půl strychu, kterou   Žežula   prodal   roku  1627 Viktorinu Ferdinandu Domažlickému za
1 500 rýnských zlatých. Do dnešní podoby byla usedlost přestavěna v polovině 19. století. Během doby vystřídala řadu majitelů.

V letech 1651 – 1674 náležela svobodnému pánu Englovi z Engelflussu. V té době se při vinici nacházel lis, obytný dům a hospodářské stavení. V roce 1674 dědí Žežulku jeho snacha, rozená Vratislavová z Mitrovic, která ji roku 1705 prodává opatu kláštera sv. Mikuláše na Starém městě Pražském. Ten usedlost vlastnil až do roku 1737. V té době byla zde zřízená kaple zasvěcená sv. Izidoru, kde byly konány veřejné bohoslužby. V roce 1762 získává Žežulku rodina Miňovských na dalších sto let.

Usedlost byla nějaký čas pivovarem, později sladovnou. Po zrušení sladovny byly prostory přestavěny na obytné místnosti. Usedlost Purkrabka a vinice k ní patřící (čp. 77) měly pohnutou historii. Majitel usedlosti, Michal Vidman byl za účast na českém povstání roku 1621 odsouzen ke ztrátě hrdla a statku.Vinice se zmocnil nejvyšší purkrabí Adam ze Šternberka. Když císařská likvidační komise zjistila, že určitá část jmění po Vidmanovi má připadnout   jeho   dvěma   synům,  nejvyšší purkrabí jim vinici podstoupil za

míšenských grošů a dcerám Voršile, Dorotě, Martě, Alžbětě a Kateřině v čas sňatku pořídit výbavu (každé za 150 kop grošů) a hotově jim vyplatit po pětistech kopách grošů.

Vdova Mariana Tylišová hospodařila na dvorci dobře. Výměru pozemků rozšířila o 12 a půl strychu a při Šáreckém potoku najala dvě louky. V účetních knihách probošt Simon Brosius hovoří o usedlosti již jako o dvorci.

Několik let potom byl držitelem dvorce Matěj Frauenštein, řezník a měšťan města Pražského.

Jeho nástupcem v držení dvorce a krčmy se stal Valentin Dittrich. Po jeho smrti (roku 1675) dvorce připadl jeho synovi Janu Jiřímu Dittrichovi, který na něm hospodařil 24 let. Prodal jej za 2500 zlatých Františku Ignáci Vratislavovi z Mitrovic.
Probošt, jako pozemkový pán, nebyl s tímto prodejem nadšen, poněvadž            dvůr „nikdá neměl člověk vyššího stavu, aby nějaká zlá konsekvence se            nestala“. Povolnějším se stal teprve, když kupující ho ujistil, že nebude mít                       na dvorci více dobytka než dvůr uživí a že nepřijme u krčmy jiné pivo než            proboštovo a že pivo bude v krčmě bez ustání. Pak teprve souhlasil, aby                       sjednané podmínky byly zapsány do purktechtní knihy.

V roce 1713 byl pořízen soupis pozemků, které ke dvorci příslušely. Celkem 87 strychů. František Ignác hrabě Vratislav, tajný rada zemský a královský místodržící, zemřel počátkem roku 1715. Po jeho smrti krajský úřad v Rakovníku dal vložit pečeť na dvorec, neboť zemřelý nepořídil poslední vůli. Probošt Daniel Josef Majer protestoval proti tomuto opatření krajského úřadu a poslal na Šárku svého plnomocníka Jana Františka Blovského, advokáta a adjunkta fiskálního úřadu, aby pečeť krajského úřadu odstranil a na dvorec vložil pečeť proboštskou. Když se o tomto dozvědělo místodržitelství, nařídilo výnosem z 26. března 1715, aby proboštova pečeť byla stržena a pečeť krajského úřadu obnovena. O věci rozhodoval zemský soud. Podle jeho rozhodnutí dvorec připadl Kašparu Zachariáši Vucínovi, který na něm hospodařil až do své smrti. Jeho dcera Františka roku 1748 dvorec prodala za 2 700 zlatých  Antonii Terezii Löhnerové. Po její smrti se majitelem stal Jan Maxmilián Löhner, Josef Biener z Bienenberka a Marie Abundacie z Bienenberka. Dědici usedlost roku 1759 prodali Janu Křtiteli Braunovi, měšťanu Starého města Pražského.  Po Braunovi dvorec připadl vdově Magdaléně. O rok později jej zdědila Braunova dcera, provdaná Jeníková.

Následuje celá plejáda dalších držitelů. S dvorcem se spekulovalo, jeho cena stoupala. Posledními držiteli byli v roce 1844 Jan Trmal, v roce 1848 Jan Schbeizar a po něm Antonín Hendl.

V těsném sousedství dnešní restaurace „Na Staré faře“ byla a je dosud známá dejvická usedlost Kodymka (čp. 19), Původně se nazývala Fišerka. Na počátku 17. století to byla vinice o rozloze šesti čtverečních sáhů. Nejstarším známým vlastníkem je Hanuš Šmíd, který pravděpodobně dal vinici obehnat kamennou zdí.Dalším  vlastníkem  byl  Pavel  Daniel Termanut, novoměstský

purkmistr, který dal na vinici postavit příbytek pro vinaře. Jeho nástupce postavil na vinici obytný dům.

V soupisovém archivu se uvádí, že k Fišerce patřilo osm parcel s rybníkem.

V roce 1854 byl majitelem vinice Josef Hendl, po něm šárecký mlynář František Kalina, po něm jeho provdaná dcera Aloisie Tůmová. V roce 1857 koupil usedlost Fišerku Dr. Filip Stanislav Kodym, pražský lékař a spisovatel. Narodil se roku 1811 v Opočně. Je znám svými spisy z oboru zdravovědy, politiky a národního hospodářství. Zemřel roku 1884. Po něm Kodymku zdědila vdova Marie Anna a v roce 1903 syn Odolen Kodym, doktor lékařství.

Ve starých Dejvicích se nacházela viniční usedlost s dvorem Hadovka. Patřila kdysi svatovítskému proboštovi. Mezi nejstaršími vlastníky je uváděn staroměstský měšťan, krejčí Petr Brozan, někdy kolem roku 1600. Brozan byl povinen z vinice, celkem velmi rozsáhlé, odvádět novoměstskému kostelu sv. Jindřicha ročně víno v ceně tří kop grošů. K původní vinici byla později připojena další vinice, zvaná Pušrajbka, rozkládající se při cestě k Horoměřicům.

Jméno Hadovka dostala vinice a později i usedlost někdy kolem roku 1784. Tenkrát kohosi napadlo, že ke konci 17. století byl vlastníkem František Ferdinand de Serponte, translátor komornického soudu. Překladem vlašského Serponte (had) vzniklo pojmenování „Hadovka.“

V roce 1634 – 1648 vinici vyplenili vojáci. Při zaměřování pro josefinský katastr dostala vinice číslo 6 a stavení v druhé vinici Pušrajbce čp. 79. Výměra Hadovky byla tehdy 20 jister a 3 čtv. sáhů. V roce 1680 koupil Hadovku Gabriel   František   Janoušek, který  rozsáhlou zahradu upravil jako park.  V roce 1859 Hadovku koupil rytíř Rudolf Václavíček, pražský advokát za 48 300 zlatých. Tehdy bylo zbořeno staré stavení čp. 11 v tehdejší Pušrajbce.

Na starodejvických svazích se rozkládala vinice Pernikářka, kterou pravděpodobně  osázel  vinnou  révou  kolem roku 1627 pražský měšťan Jiří

Seifert. V roce 1640 ji prodal Václavu a Dorotě Doležalovým. Po manželově smrti dala vdova Dorota vinici připsat synu Václavovi, perníkáři. To se stalo roku 1656. Na vinici vázl značný dluh a tak přecházela z ruky do ruky. Roku 1763 ji koupila Terezie Rozálie Meisnerová. Podle josefinského katastru náležela k vinici velká zahrada, obehnaná zdí, a kopanice nad roklí, pod bývalou Bečvářkou.

V roce 1791 koupil Pernikářku Antonín, svobodný pán ze Schirdinku, c.k. setník granátnického pluku. Tehdy kanovník Tobiáš Jan Becker postavil na vinici obytné stavení a kapli.

Po první světové válce byli majiteli Pernikářky manželé Astenbergovi. Jan František Astenberg byl za Rakouska – Uherska majorem a vlastnil baronský predikát. Jeho žena pocházela z vídeňské šlechty „von Grimmů.“ Tito reprezentanti urozené třídy byli tedy vlastníky této rozlehlé starodejvické usedlosti. V budově bylo třináct pokojů a k obsluze pět služebníků.

V polovině prosince roku 1923 přišla do Podbaby k obvodnímu lékaři Dr. Peškovi služebná z Pernikářky se vzkazem, že paní baronka prosí, aby tam ihned přišel. Lékaře uvedli do pokoje, kde na starém znečištěném slamníku ležel zubožený vyhublý chlapec, syn manželů Astrenbergových, Günter. Byl již mrtvý. Nad pravým okem měl velkou tržnou ránu. Na jeho na kost vyhublém těle lékař napočítal na třicet krevních podlitin a oděrků.

Konzultace nad mrtvým tělem chlapce se zúčastnil přivolaný policejní lékař z Bubenče Dr. Strnad. Společně sepsali protokol, ve kterém mimo jiné uvedli, že chlapec byl nalezen úplně nahý a že byl nepochybně mořen hladem, zimou a bitím.

Günterova matka se tvářila, jakoby se nic nestalo, její manžel byl silně rozrušen. Ještě téhož dne byla paní baronka a její služebná vzaty do vazby.

Během vyšetřování vyšly najevo ještě další podrobnosti. Jedna ze služebných uvedla, že z příkazu matky přivazovala chlapce dvěma provazy na   noční  nádobu.  Uvedla  také,  a  ostatní  to  potvrdily,  že  baronka  syna

bičovala důtkami na psa, mlátila ho holí a že v jakémsi nepříčetném stavu o něho přerazila hůl.

Soudní znalci – psychiatři – konstatovali, že matka dítěte je silně hysterická, že měla raději psi než děti a že výcvikem psů a jejich surovým týráním trávila většinu dne.

Pražský proces, o jehož průběhu psal tehdy téměř celý tisk, skončil mírnými rozsudky. Otec byl odsouzen podmínečně, matka dostala dva a půl roku a německá vychovatelka jeden a půl roku.

Po staletí patřila mezi starodejvické dominanty usedlost Beránka, pojmenovaná podle malostranského měšťana Pavla Beránka. Na konci 19. století byla Beránka velkou hospodářskou usedlostí, se značnou výměrou pozemků. Její dnešní vzhled je dílem přestavby v letech 1708 – 1745, kdy usedlost vlastnil Dr. L.F. Meisner. Rozpadávající se budovu začal po roce 1977 rekonstruovat ústav stavebních informací spolu s Obnovou památek.

V letech 1879 – 1910 byl   k   usedlosti  přistavěn  hostinec. Další majitel Zlatnice, Mořic Milde, byl velký přítel pražských německých studentů „buršáků“, kteří ho nazývali Osman Paše. Na louce za hostincem se odbývaly souboje  na  pistole.  Nedopatřením,  při jednom takovém střetnutí,  německý

student, místo do svého soka, strefil se do nedaleko pasoucí se krávy.

Mořic Milde získal Zlatnici v dražbě za 9 557 zlatých. V roce 1861 usedlost zdědil Mořicův syn Karel.

Dnešní stav Zlatnice je žalostný. Kdysi vyhledávaná restaurace pustne a rozpadá se. Už se nehodí ani na skladiště nepotřebných věcí.

Nadobro zmizely Staré Dejvice, ves kdysi rozložená podél dnešní Evropské třídy. Zmizela ona typická pospolitost nízkých domků s dvorky a zahrádkami, zmizela dřevařská ohrada, kde bylo letní cvičiště dejvického Sokola. Od devatenáctého století dohasínal tento svět. Zmizela hospoda „U Hrlišků“, později nazývaná „U Špačků“, kde šenkýři měli smysl pro družnost a pro humor. Byl tu taneční sál, mívali tu schůze baráčníci, chovatelé holubů i kumštýři, kteří rozuměli vtipu, ale také tomu, co se nalévá do džbánků a sklenic. Zachovalo se ploché údolíčko blíže výškového obytného domu, kde se dosud říká „Staré Dejvice“. Vévodí jim komplex někdejšího proboštského dvora s kaplí z poloviny 18. století. Tady stála kolébka dnešních Dejvic.

Vesnická architektura

Zatímco se v jižní a v jihozápadní části středočeského kraje zachovaly roubené stavby, na vinicích dnešní Prahy 6 se stavělo převážně z opuky vázané hlínou. Od poloviny minulého století se začalo stavět z cihel pálených v četných cihelnách v nejbližším okolí. Střechy domů a hospodářských budov byly kryty doškem nebo šindelem. Od poloviny minulého století byly nahrazeny taškovou krytinou.

Půdorysné jádro domu tvořila obytná světnice a síň s černou kuchyní. V posledních stopadesáti letech se vlivem města venkovské usedlosti rozrůstaly do pater. Na selské obydlí navazovaly kamenné chlévy a konírny, které tvořily ze stavebního hlediska jednotný celek. Stáje byly přístupny z kamenného zápraží, před nímž bylo zpravidla nekryté hnojiště. Stodola se širokým mlatem uzavírala obdélníkový dvůr. Za dvorem bývala zahrada obehnaná zídkou s brankou, kudy se vyjíždělo do polí.

Stará zástavba již zmizela nebo mizí. Nevyhovuje současným nárokům na moderního bydlení. Vysoká aglomerace Prahy, přestavba vnitřních částí města vyvolaná novými formami obchodu a dopravy a zvyšování úrovně bydlení napomáhají útěku z města na jeho okraj. Vznikají nové čtvrtě, které se přelévají za hranice původní obce zastavěné nízkými domky. V současné době, máme-li na mysli tyto nedávno ku Praze připojené obce, nelze již hovořit o vesnicích v tradičním slova smyslu. Změny, které zde nastaly jsou změnami kvalitativními, mají jen málo společného s tím, čemu se dříve říkalo vesnice nebo dědina a co bylo s větší či menší poetičností popisováno ve vesnických románech.

Vlivem města i oblečení vesnického obyvatelstva v obcích dnešní Prahy prodělalo podobný vývoj jako svérázný kroj venkovanů z vesnice. Vázaností na hlavní město se tento vývoj vlivem městské módy odehrál rychleji, až postupně místní kroj zanikl. Tak zvaný středočeský kroj v první třetině 19. století byl už poloměstský a znaky právě panující módy empiru nebo biedrmajeru, přizpůsobené místním potřebám a vkusu.

Pro úrodné obce za strahovskou bránou bylo charakteristické zvlášť bohaté oblečení, hýřící velmi jemnými výšivkami na plenách, letních sukních, zástěrách a čepcích žen a dívek. Bohaté selky a mlynářky mezi Prahou a Unhoští nosily nákladně zdobené šněrovačky s bortami a střapci, čepce ze sametu nebo hedvábí. Dívky si svazovaly zapletené vlasy něžně paličkovanou krajkou. K tanci si oblékaly poloprůhlednou, bohatě vyšívanou sukni podloženou růžovou spodničkou a bílou košilku s vydutými rukávy. Ústroj doplnily bílé prolamované punčochy a zlatem vyšívané střevíčky. Ke svátečním příležitostem nosily široké řasnaté sukně z těžkého hedvábí. Hedvábný byl i spencer.

O mužském oblečení nás poučí oděv z Ruzyně z první poloviny 19. století,  uložený  v  pražském   národopisném  muzeu nebo ve Středočeském
muzeu v Roztokách. Sedláci nosili žluté kožené kalhoty do vysokých bot, bílý kabát po kolena zdobený červenými revéry a stojatým límcem. Na hlavě beranici. V zimě nosili bílý dlouhý kožich pestře vyšívaný. Mladí muži nosili hnědý krátký kožíšek.

První průmyslové podniky

Šárka, Dejvice a okolí nepatřily k průmyslovým obvodům Prahy. Je tu však průmyslový podnik zajímavý svou výrobou a historií. V Mlýnské ulici v Bubenči stojí architektonicky zajímavý komplex známý pod jménem Císařský mlýn. A právě tomuto mlýnu patří prvenství ve strojní výrobě papíru. Na základě guberniálního výnosu ze dne 13. ledna 1821 zřídili bratři Šalovcové v prostorách bývalého mlýna první papírnu v českých zemích. Tuto skutečnost hlásil hrdě firemní nápis: Bratři Šalovcové, s.k. první rakouská mechanická továrna na papír.

Vybavení továrny tvořil tehdy moderní anglický stroj značky Brian – Denkin, který vyrobil až 600 kg papíru za směnu. V roce 1845 papírnu koupil zvonař, nakladatel a tiskař Karel Bellman, jehož firma se mohla pochlubit obchodní značkou, jejímž autorem byl Josef Mánes.

V 18. století se v Dejvicích a Bubenči, v souvislosti s rostoucím stavebním ruchem, objevují cihelny. Jejich vznik je spojen s jménem profesora stavovské inženýrské školy v Praze, inženýrem Františkem Hergetem .

Herget koupil od zámeckého stavebního úřadu výsadní cihelnu na vltavském břehu za Královskou oborou. V roce 1871 přikoupil ještě kus pole k těžení cihlářské hlíny, v místech dnešní ulice Pod kaštany. Později cihelnu i s polem prodal terezínskému podnikateli Zobelovi, který se spojil s univerzitním profesorem Františkem Schmodtem. Noví podnikatelé vyráběli cihly až do roku 1815, kdy podnik zanikl.

Zobel již před tím, roku 1808 založil další cihelnu u podbabské silnice. Po jeho smrti ujala se cihelny jeho dcera Vilemína, která se provdala za Dr.Antonína Hergeta, syna profesora Hergeta. V majetku Hergetovy rodiny zůstala cihelna až do roku 1910.

Kromě těchto dvou cihelen vznikla další v Sedlci a v roce 1840 cihelna na Kotlářce, kterou vlastnil roku 1868 Ludvík Smolík. Od Smolíka koupila usedlost Kotlářku s cihelnou malostranská záložna.

Další cihelna vznikla roku 1845 v místech usedlosti Strakovka, kde se vedle cihel vyráběly krytinové tašky. Majitel Strakovky prodal usedlost i s cihelnou Františku Braunovi za 16 tisíc zlatých. Do dnešních dnů se zachovala kruhová cihelna nebo alespoň její zbytky poblíže usedlosti Majorky. V místech usedlosti Julisky byla další cihelna, kterou její majitelka Marie Martinů prodala firmě – První akciový a strojní pivovar pražský na stavbu sladovny a pivovaru. Společnost dříve než začala se stavbou sladovny, vyžádala si povolení ke stavbě cihlářských pecí a dělnických domků. Majetek společnosti brzy nato přechází na M. Reisera, který v roce 1882 žádá o povolení na stavbu další kruhové cihelny v sousedství sladovny.

O povznesení cihlářského průmyslu se zasloužili dva podnikatelé, Dr.Rudolf Purkrábek, majitel cihelny v Šárce a továrny na šamotové zboží ve Vokovicícch byl dlouholetým předsedou Jednoty pro povznesení cihlářského průmyslu v Čecháh a Světové konfederace stavebních živností. Jeho spolupracovníkem byl Josef Havránek, který u něho začínal jako správce strojní   cihelny   a   který   v roce  1920 se stal generálním ředitele akciových cihelen v Hodoníně. Byl předsedou moravské skupiny Jednoty pro povznesení cihlářského průmyslu.

Po vystavení železniční tratě z Prahy do Podmokel vznikly v Dejvicích a Bubenči další průmyslové podniky.
 

Továrník Izrael Wien prodal v roce 1872 továrnu na kartouny, situovanou tehdy mezi císařským mlýnem a tratí, firmě Mautner a Bellman, která později změnila kartounku na přádelnu bavlny. V roce 1889 tato podnikatelská firma postavila v Bubenči, v dnešní Papírenské ulici, další přádelnu s několika domy pro zaměstnance a v domě čp. 237 dětskou opatrovnu. V roce 1914 pracovalo v Mautnerově továrně 540 dělníků a 15 úředníků. Po první světové válce byla práce v továrně omezována a výroba upadla. Později si zde zřídila podnikatelská firma „Karel Holan“ zasílatelství a skladiště. Za nacistické okupace byly Holanovy skladiště zabrány pro sklady německé branné moci. Také na druhé straně železniční tratě vznikly průmyslové podniky.

V ulici Ve struhách byla továrna na umělá hnojiva. V Podbabě vznikla tapetárna Prospera Pietteho. Za první světové války firmu koupil podnikatel Traub. Zřídil zde podnik na zpracování koží. Pracoval většinou pro vývoz.

Z tohoto výčtu průmyslového podnikání je patrno, že kdyby vývoj pokračoval stejným tempem a nebyl zvítězil názor, že na území západně od vnitřní Prahy je nutno stavět jen obytné domy, byly by dnes Dejvice a Bubeneč rozsáhlými průmyslovými oblastmi.

Šárka v umění

Budování Národního divadla zbystřovalo fantazii umělců. Vítaným tématem bylo české bájesloví. Dosvědčují to díla básníků, zejména báseň Jaroslava Vrchlického „Šárka.“ Byla pravděpodobně napsána současně s cyklem Julia Zeyera „Vyšehrad.“ Smetanova Šárka a Zeyerův Vyšehrad nejsou bez významu pro libreto Fibichovy Šárky.

Zeyer se vracel k českým pověstem častěji.V roce 1887  zbásnil  Šárku v
hudební drama o třech dějstvích, tedy přímo v operní libreto, které se stalo textem první opery Leoše Janáčka. Janáček požádal Zeyera o autorské svolení. Zeyer odmítl. Tak Janáčkova Šárka, několikrát přepracovaná a Janáčkovým žákem Osvaldem Chlubnou dokončená, dočkala se jevištního provedení až v roce 1925.

Česká opera má tedy Šárky dvě. Prvotinu Leoše Janáčka a vrcholné dílo Zdenka Fibicha.

Libreto k Fibichově Šárce napsala Anežka Šulcová. Libretistka i skladatel se v pojetí tragického děje zcela ztotožnili. Zdeněk Fibich vznik textu sledoval od začátku až do konce s kritickou účastí. Šárka, připoutaná k dubu, je hned mstivou bojovnicí, hned vzrušenou a roztouženou ženou. Následuje pásmo výjevů v rozlehlé scéně Šárčiny lsti a osudným zvratem v drama lásky. Po několika dalších výjevech vzájemného sbližování záhada Šárčina citu je vyjevena. Šárka vyrve zraněného Ctirada z rukou svých družek s výkřikem: „Můj je on a právo nad jeho životem mám jen já“.

Operní dílo žije jen tehdy, je-li hráno. Že Fibichova opera žila, potvrzuje 243 představení na scéně Národního divadla od premiéry 28. prosince 1897 do konce sezóny 1951/52.

Je možno odvodit ze soukromé korespondence, že Fibichovi záleželo na každém detailu prvního provedení. Dal podle vlastního námětu pořídit řadu snímků ze Šárky s přáním, aby jich bylo při výpravě třetího dějství použito. Na jeho popud byly objednány kostýmové návrhy u Mikoláše Alše. Šárka se štítem v levé ruce, s okřídlenou přilbou na hlavě, ve staroslovanském rouchu s vysokým podkasaným pásem. Ctirad ve vykasané suknici, se širokým pásem a širokými rukávy, s mečem v ruce a na hlavě s plochou přilbicí, Vlasta s červeným pláštěm, bílou suknicí, s mečem a rohem u pasu.

Úlohu Šárky po první představitelce Růženě Maturové zpívala Gabriela Horvátová, Ema Destinová, Marie Veselá a Zdenka Ziková. V roce 1938 obnovuje Šárku na scéně Národního divadla Zdeněk Chalabala s Marií Podnalovou, jejíž nazapomenutelná Šárka čestně navazuje na velké předchůdkyně. Po roce 1959 zpívá Šárku opět Marie Podvalová a Zdenka Hrnčířová.

Pověst se objevuje i v obrazech. K motivu dívčí války se vrací Mikoláš Aleš. Neodolatelně působí ve své romantičnosti soudobé kresby Šáreckého údolí. Na ocelorytinách Antonína Pucherny z první poloviny 19. století lze spatřit Šárku jako horskou krajinu s rozeklanými štíty skal, pod nimi bystřinu

s balvany a duby a pastýře se stádem ovcí. Řada dalších známých malířů hledala zde inspiraci ke své tvorbě. Více než před 120 lety maloval šárecké hřebeny skal Adolf Kosárek, po něm v oleji zachycuje Džbán s oběma skalami, Šestákovou a Kozákovou, Alois Bubák. V druhé polovině 19. století se do Šárky vrací Julius Mařák se svými žáky, Vincens Beneš zde maluje kytici šáreckých blatouchů a Oldřich Blažíček Jenerálku v zimě.

Adolf Zahel, původem z Bubenče, ve svém krajinářském cyklu „Divoká Šárka“ z let 1912 – 1952 vytěžil z Divoké Šárky na 60 kreseb, z nichž některé jsou v majetku Národní galerie v Praze. Malíř amatér, Josef Hering, zachytil staré selské usedlosti na Horní Šárce, jejich malebná a ještě venkovská zákoutí, pohled na zemědělskou usedlost Šafránku v místech bývalé pošty Na pískách, barokní kapli u Pernikářky a mnohé další.

Královské české zemské a Národní divadlo v Praze a Přírodní divadlo v Šárce.

Přírodní divadlo v Šárce bylo zřízeno v roce 1913. Na jeho vzniku má největší zásluhu smíchovský divadelní ředitel Antonín Fencl.

První představení na šárecké přírodní scéně byla činohra Františka Ad. Šubrta „Jan Výrava.“ Provedla ji v neděli 10. srpna 1913 činohra Národního divadla spolu se šestisty ochotníky z nejbližšího okolí.

Návštěvníky  z Prahy přivezlo do stanice Liboc pět vlaků, nehledě k těm, kteří přijeli tramvají nebo přišli pěšky.Vstupné bylo nízké, sedadla od 1,20 K výše, místo ke stání od 40 haléřů.

Většina novinářských kritik hodnotila hru zvláště vhodnou k provozování na tak rozlehlé scéně. Chválila početnost a barevnost komparsu,
vlastenecké zaujetí a pokrokovost hry a za přímo hrdinský čin prohlásila odvahu hrát a dohrát představení v tak špatném počasí.

„Hra je situována do josefinského období našich dějin“, psaly tehdejší noviny. „Představuje vesnický život té doby, mušketýry,vojsko,obžínky, ruch

a veselí, ale také podlost a zradu. Představení tak živé, že člověk zapomíná, že to všechno se dělo před 120 lety.“

Ani repríza Jana Výravy se nehrála za lepšího počasí, než jaké bylo při premiéře. Toto srpnové představení uzavřelo první divadelní sezónu Šáreckého přírodního divadla.

V divadelním archivu Národního musea je uschován program k jiné repríze Jana Výravy, z doby před první světovou válkou. Program uvádí jako režiséra Jaroslava Kvapila. Nehraje už Marie Hýtnerová, ale jinak je herecký soubor stejný jako premiérové obsazení, zvláště v hlavních rolích. Titulní roli hrál opět Karel Želenský, Frntišek Matějovský, Rudolf Dejl, Růžena Nasková, Miloš Nový, Liběna Ostrčilová, Jiří Stajmar a František Roland. Zahrál  si i Evžen Wiesner, principál z Prodané nevěsty.
.
V době krátce po atentátu na následníka trůnu, ale ještě před vypuknutím první světové války, sehrál zde soubor Vinohradské zpěvohry Piskáčkovu operetu „Osudné manévry.“ Kritika říká, že diváci si přišli na své při podívané na přesuny vojsk, na dělostřelecký útok a slavnostní defilírku s břesknou vojenskou hudbou.

Tímto představením končí krátká předválečná historie Šáreckého přírodního divadla.

Po válce, na počátku dvacátých let, došlo k pokusům o obnovené  oživení provozu přírodního divadla v Divoké Šárce. Prvním poválečným představením byla symbolická hra Jaroslava Neumana Kročeje v režii trojice členů Národního divadla Františka Matějovského, Emila Polerta a Václava Zintla. Hra byla nastudována ve spolupráci Obce sokolské a kulturního odboru posádkového velitelství v Praze. Děj hry je čerpán z válečných událostí, kdy jsme cítili, „jak se kroky dějin kolem nás sunou“ – tak se dočítáme v programu hry. Představení navazovalo na úspěšnou tradici sokolských sletových scén z let 1907 a 1912. Mezi herci bylo i několik členů Národního divadla: Karel Kolár, František Steinberk a „duše české země“ Růžena Nasková.

Prodaná nevěsta se po válce hrála v Šárce několikrát. V roli Jeníka se nově objevil Otakar Mařák, Mařenku zpívala Marie Šlechtová a principála Eugen Wiesner. V jiném nedatovaném programu se také uvádí několik hostů z Národního divadla: Růžena Charvátová, A. Krosing jako Vašek, nově se objevuje Karel Hruška jako principál. Spoluúčinkovala i Kladenská filharmonie.

Šárecká přírodní scéna se po válce nedočkala ani pěti let působení. Možná, že hlavním důvodem byly rozmary počasí, že se na pokaženém představení náramně prodělávalo.

Poměrně dlouho se po první světové válce udrželo ochotnické divadlo podbabského Sokola „V Podháji“ v Dolní Šárce. Když se zlepšujícími se hospodářskými poměry nastala větší orientace obyvatel na Prahu, tato ochotnická scéna zanikla.

Šárka zasněžená

Smutek patří Elektře, Afroditě nahota. Šárce sníh a ticho. Zasněžená je krásná  jak  svědčí  texty  k fotografiím a k obrazům malířů. Šárka má mnohé

vady, mateřská znaménka po přeslici i po meči. Kdyby Afrodité měla jizvu po operaci, byla by zobrazována spíše oděná nebo zahalená závojem, vinnou révou nebo zastíněná křídlem orla. Šárka se zahalí sněhem.

„Otevřou se těžká nebesa, vzduch se naplní chimérickou nostalgií vloček,“ tak psal velký básník Vítězslav Nezval. „Střechy zešednou a zbělají, na cestách se objeví kročeje pěších, okna potemní nebo zezlátnou,  šárecký potok zčerná. Z okapů se spouští rampouchy, ze svahů klouzačky, podél purkrabského lesa běžecké stopy. Lidé vzpomenou vánoc, zvony ze svatomatějského kostela zazní jasně a tajemně. Šárka se oděla v hermelín, královský plášť bájné kněžny Libuše. V chalupách a usedlostech je teplo u kamen, hojné vločky sněhu víří po pěšinách, mizí dům od domu, průseky šáreckých lesíků se podobají tunelům.“

Na pláních nad údolím Divoké Šárky jsou rozhozeny domky a chalupy a v tom tichu jakoby se ozývalo vytí psů a vlků z časů bájného Ctirada a proradné Šárky. Možná že k vám dolehne i rej čertů, kteří ve mlýně nad potokem, v jejich mlýně, právě pořádají svatbu.

Z oblaků na jihu se občas vynoří letadlo s dušeným rachotem, bliká červeným světélkem a míří k ruzyňskému letišti. V letadle se vždycky najde někdo, kdo si v té chvíli řekne: „Tak jsem zase doma“ a jiný zase“ Tak tohle je ta Praha, město měst.

Velká Praha

První historické zprávy o připojených lokalitách,
Slučovací zákon č. 114/1920 Sb.
Zákon o Velké Praze č. 111/1967 Sb.

Za starostenství Františka Rennera na dejvické obci (1886-1897) bylo uvažováno o tom, že Dejvice budou připojeny k Praze. Pražská obec tehdy žádost dejvické obci zamítla. Teprve v roce 1920 na základě slučovacího zákona č.  114/1920 Sb.,   byla  vytvořená  tzv. Velká  Praha.  K dosavadním

sedmi pražským částem bylo připojeno 47 obcí. Plocha pražského území se zvětšila z 21 čtverečních km. na 172 km a počet obyvatel z 241.000 na 676.000. K Dejvicím a Bubenči byly připojeny obce Vokovice, Veleslavín a Sedlec jako část Prahy.

Vokovice se připomínají v historických zápisech ve 14. století jako Okovice. Je pravděpodobné, že osada vznikla dříve, což podporuje skutečnost, že lokalita měla dva dvory. Obec si udržela dlouho svůj vesnický charakter. Na konci minulého století tu bylo pouze 55 popisných čísel a 690 obyvatel. S prvním náporem průmyslu (šamotka, cihelna, továrna na čokoládu) počet obyvatel vzrůstal.Po připojení k Velké Praze nastal i zde značný stavební ruch.

Veleslavín byl v majetku benediktinského kláštera, který vlastnil několik domů, které v husitské revoluci byly zabaveny ve prospěch pražanů. Veleslavín se dostal do majetku Starého města Pražského. Později veleslavínské zboží opanoval šestipanský úřad se sídlem na Starém městě Pražském. Po zrušení tohoto úřadu se Veleslavín dostal pod správu pražského purkrabství. V 16. století se veleslavínský statek stává majetkem pražského měšťana Štěpána Adama z Veleslavína, otce knihtiskaře a humanistického spisovatele Daniela Adama, který žil v letech 1545-1599.

Sedlec byl původně osadou s dvorem, který patřil v roce1338 svatojiřskému klášteru barnabitek. Po husitských válkách získal dvorec nejvyšší pražský purkrabí, který jej roku 1379 prodal emauzskému klášteru. Součástí dvorce byl stavebně prostý zámek, jehož nájemce byl v minulém století Alexander Brandejs, u kterého býval častým hostem Mikoláš Aleš.

V roce 1967 se Národní shromáždění usneslo na zákoně č. 111/1976 Sb., O hlavním městě Praze.

Pokud jde o územní obvod Prahy 6, je podle citovaného zákona tvořen  těmito městskými obvody: Dejvice, Bubeneč, Vokovice, Veleslavín, Liboc, Sedlec, Ruzyně, Řepy, Nebušice, Lysolaje a Suchdol. Jednotlivé obvody byly připojovány  postupně. V  roce  1964  Řepy,  Suchdol,  Lysolaje  a Nebušice,

v roce 1974 Přední Kopanina a ty obce, které byly součástí bývalé Prahy XVIII., Břevnov a Střešovice.

Liboc, Ruzyně a Řepy mají obdobný historický původ. První záznamy o těchto lokalitách nacházíme ve fundačních listinách z roku 993.

Liboc byla původně nazývána Hluboc. V roce 993 se uvádí mezi statky, které daroval Boleslav II. Břevnovskému klášteru spolu s lesem Malejovem (dnešní Hvězda). Osada byla roku 1420 zabavena Pražany. Podle pověsti jsou prý v Liboci zakopány poklady kněžny Libuše. Až prý farář, učitel a slouha (pravděpodobně obecní) budou stejného příjmení, poklad naleznou (1)

Nynější kostel sv. Fabiána a Šebestiána byl postaven pražským purkrabím
v roce 1844.
Po prohrané bitvě na Bílé hoře založil zde Ferdinand II. klášter servitů s kostelem. Na starší projekt Kristiána Luny navázal Jan Blažej Santiny. Malíř V.V. Reiner vyzdobil malbami střední kapli. Celek měl glorifikovat vítězství protireformačnímu katolicismu.

Řepy jsou stejně stará obec jako obě předešlé. Dnešní ústav zemědělské techniky má sídlo v budově bývalého nalezince, která byla postavena v polovině minulého století. Později zde byla ženská trestnice. Jedno křídlo budovy tvoří kostel sv. Rodiny, vystavěný v pseudorománském slohu.

(1) Svátek J. Pražské legendy a pověsti, s. 33

Lysoloaje Obec patřila do majetku českého panovníka, který ji v první třetině 13. století daroval kapli sv. Václava na Pražském hradě. Nejstarší listina, kterou se dotace potvrzuje, pochází z roku 1227 a vydal ji Přemysl Otakar II. Další    dochovaná listina se datuje kolem roku 1257 a nese rovněž
pečeť Přemysla Otakara II. Ještě později tento status quo zaručil svou pečetí roku 1319 Jan Lucemburský.

Příslušnost ke kapli sv. Václava trvala až do dob husitských. Po roce 1421 Lysolaje připadly pražanům a v 16. století patřily ke statkům purkrabství, které pronajímalo půdu pražským měšťanům na zakládání vinic. Jméno jednoho z vinařů připomíná usedlost Rybářka, dnes přestavěná v obytné stavení.

Lysolajské pozemky těsně souvisely s pozemky patřícími Dejvické obci v Šárce. Hranice mezi nimi byla dost neurčitá. Docházelo k řadě sporů, zejména zda Šárecký potok patří k Šárce nebo k Lysolajům. Z výpovědi Lysolajských občanů, kteří roku 1526 svědčily u komorního soudu, vyšlo najevo, že lysolajská vrchnost, totiž nejvyšší pražský purkrabí, má k Šáreckému potoku lepší právo, než kdo jiný. „Co se potoka týče“ – pravily svědci, „ten sluší k úřadu nejvyššího purkrabí …“ Naproti tomu probošt Arnošt Šlejnic byl toho názoru, že potok teče šáreckými pozemky a proto patří proboštství. Dokládal to  zápisy v Deskách Zemských.

Nebušice První zmínku o nebušické vsi nacházíme v zakládací listině strahovského kláštera ze 14. století. Do roku 1360 zde měla pražská kapitula dvorce, kterého se roku 1421 zmocnili Pražané. Po roce 1521 se obec dostala do majetku strahovských premonstrátů.

Urbář Petr z Čerchova vypočítává jejich tehdejší majetek. U Prahy jim patřila část Motola, Košíře, Hlubočepy, Šárka, Horoměřice, Nebušice, Střešovice, Pohořelec, ves Obora na dnešní Malé Straně s pivovarem a dvaceti šesti domy, dále řada vinic, zahrad a větrný mlýn na mletí obilí z klášterních polí. A to prý Strahovský klášter nepatřil mezi nejbohatší, což lze odvodit podle výše berně, kterou klášter odváděl královské komoře.

V době tisíciletého výročí slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje, rozhodl roku 1885 opat Zikmund Starý, že založí v Nebušicích k jejich poctě samostatnou duchovní správu. Zároveň s kostelem byl otevřen nový hřbitov a zřízena opatská hrobka.

Kostel je postaven v románském slohu. V průčelí chrámu je věž vysoká 58 metrů. Po stranách věže jsou malé věžičky. Uvnitř jednolodní svatyně stojí tři polichromované oltáře ze dřeva. Na hlavním oltáři stojí vedle soch obou věrozvěstů sochy sv. Vojtěcha a sv. Zikmunda, které mají připomínat strahovské opaty Vojtěcha Horna a Zikmunda Starého, zakladatele chrámu.

Usedlost Jenerálka patřila k Nebušicím. Počátkem 18. století koupil Jenerálku pražský měšťan Hynek Komm, který na místě staré usedlosti postavil barokní zámeček.

Tomuto Hynku Kommovi, mnohováženému pánu, usedlému pražskému měšťanu, vlastenci horlivému, věnoval roku 1836 Karel Hynek Mácha svůj Máj.

Traduje se, že zámeček byl koncem 18. století sídlem části generálního štábu c.k. armády, odkud prý dostal jméno. Jiná verze odvozuje jméno Jenerálka od toho, že osada byla původně majetkem Vicaria generalis strahovských premonstrátů.

Na počátku 18. století vystavěl hospodářský správce ze Strahova, František Leinhans, malou otevřenou kapli zasvěcenou Janu Nepomukovi na malém návrší při cestě vedoucí z Prahy do Horoměřic. Když roku 1712 byla Praha ohrožena morem, byl v sousedství kaple zřízen morový hřbitov, kde byli pochováni řeholníci ze Strahova a obyvatelé z Pohořelce. Později byl na místě kaple postaven kostelík zvaný „V trníčku“. Roku 1785 kostelík dostal vlastního duchovního správce – lokalistu. Byl jím premonstrát Hugo Ignác Beneš, magistr svobodných umění a filosofie. Měl velmi rozsáhlý obvod : ves Nebušice, usedlost Jenerálku, Dubový mlýn v Šárce a usedlost Kajetánku v Břevnově.

Stavební vývoj kostelíka byl ukončen roku 1822 přístavbou zakristie.

Přední kopanina – první písemná zmínka o obci pochází z roku 1352 v tzv. Knize Plasské (Liber Plassensis). V zápisu o prodeji vinic pod Petřínem, jejímž vlastníkem byl svatojiřský klášter a klášter v Plassích, je uveden jako svědek Budislav z Kopaniny (Budislaus de Copani). Obec je nepochybně starší. Svědčí o tom rotunda sv. Máří Magdaleny, datovaná do první poloviny 12. století.

Rotunda má válcovou loď s absidou a západní věží. Původně byla loď osvětlena na severu a jihu půlkruhovitě ukončeným oknem se zešikmenou špaletou. Věž měla v patře na jižní straně portál a byla prolomena sdruženými okny. Celá stavba je provedena z malých opracovaných opukových kvádříků vytěžených z nedalekého lomu.

Obec připadla v roce 1572 jezuitům. Rotunda po celou dobu své existence chátrala. Oprava a přestavba byla poprvé provedena v roce 1863-1854 profesorem pražské techniky Karlem Wiessenfeldem. Byla vystavěna nová klenba a změněn charakter oken. Dalších oprav se stavba dočkala až v současnosti.

Obecní a městská správa

V době před zrušením poddanského svazku stál v čele obcí vrchností jmenovaný starosta. Jeho úkolem byla péče o obecní hospodářství, výkon gruntovních práv vrchnosti a výkon nižší jurisdikce.   Zrušením poddanského svazku nastala po roce 1848 potřeba nové organizace obcí. Ústavou ze dne 4. března 1849 byly zřízeny politické obce a zaručeno jim právo samostatné vlastní záležitosti.

Za vlády Josefa II. byla říšským zákonem z roku 1862 vytyčena  základní pravidla obecního zřízení, podle nichž sněm českého království vyhlásil zákon o obecním zřízení a volební řád v obcích.

V Praze po sloučení čtyř pražských měst Starého, Nového a Menšího města Pražského a Hradčan, se stal orgánem městské správy magistrát.  Hranice  městské  samosprávy  byla vymezena vyhláškou z dubna roku 1850.

Podle proklamované zásady, že svobodná obec má být základem státu, byla městu Praha přiznána autonomie. Ne však v původním rozsahu. Vedle soudní pravomoci, která již předtím byla svěřena státním soudům, stát vzal na sebe ještě další práva a povinnosti. Název magistrát se udržel.

Když se po roce 1861, po desetiletém Vídeňském absolutismu, zahájil boj o české historické právo, začalo se navazovat na minulost. Tehdy, vedle označení starosta pro prvního funkcionáře městské rady, se začalo užívat pojmenování primátor. Tohoto označení se užívalo tehdy, když se chtěl zdůraznit národní význam starostenského úřadu. V tom smyslu byl zaveden titul primátor hl. města Prahy.

Po druhé světové válce, v roce 1945, byly položeny základy nové městské správy vytvořením revolučního ústředního národního výboru. I když tento orgán nahradil dosavadní městské zastupitelstvo, jeho postavení bylo vázáno na činnost magistrátu, který nadále byl jeho výkonným orgánem.

Nezáleží dnes už na tom, jak se postavení a činnost pražského magistrátu po roce 1945 vyvíjela. Magistrát  však byl ponechán jako prozatimní složka správy města.

1990 zákon č. 413/1990 Sb. o hlavním městě Praze.

V § 1. cit. zákona se hl. město Praha  prohlašuje obcí. Orgány hl. města jsou zastupitelstvo, rada zastupitelstva a magistrát. Orgány městských částí jsou obvodní zastupitelstva, obvodní rady a obvodní úřady v těch městských částech, ve kterých měl sídlo obvodní národní výbor (ONV) a místní zastupitelstva, místní rady a místní úřady, kde měly sídlo místní národní výbory (MNV). Funkci obecní rady plní v hl. městě Praze rada zastupitelstva,
funkci starosty a jeho zástupce plní primátor a jeho náměstci. Funkci obecního úřadu – magistrát.

V městském právu českém, které vzniklo na české půdě v polovině 13. století stála v čele městské administrativy městská rada (Concilium civitatia), které předsedal první konšel, nazývaný starosta, purkmistr primas. Označení primas se vyskytuje po prvé roku 1547 na Starém městě Pražském. Postupem doby se toto označení změnilo v primátor.

Nová předměstí a jejich vztah k městu

Předměstské obce jsou výrazně odlišné od městské zástavby, ale současně se liší i od klasického venkova. Jejich sociologická skladba je ovlivněna bezprostřední vazbou na Prahu, a nezůstala bez vlivu ani na jejich urbanistický charakter. V minulosti šlo o hospodářské a pracovní zázemí Prahy. Toto specifické poslání se zákonitě odráželo ve výstavbě a způsobu života jejich obyvatel.

Původně zde, jako v každé lokalitě podobné, existovala značná soudružnost rodinného života. Výrazem této soudržnosti byla tradice, jejíž obsah byl výrazně hospodářský. Vázanost k půdě dominovala nad ostatními zájmy, a byla příčinou chladnosti ke všemu, co se vlastníka půdy netýkalo. Nebylo mnoho životních nutností, které by pro něho byly důvodem, aby se sdružoval s jinými, a vcházel s nimi ve styk. V různých situacích bylo spíše odůvodněno očekávat nedůvěru než porozumění, chlad než sympatii a sklony egoistické a nezištné.

V současné době je situace kvalitativně odlišná. Lidé, kteří spolu od dětství   vyrůstali,  jsou  nahrazovány   jinými  lidmi  stejných   společenských

zájmů. Rozvoj dopravních prostředků umožňuje udržovat kontakty s těmi, kteří žijí ve vzdálenějších místech. Citové vztahy jsou stále více udržovány přirozenými podmínkami, kterými byly dosud udržovány vzájemné vztahy ve městě. Na odstranění tradic působí silně vliv města, kde tradice jsou volné a pohyblivé, nebo mizí úplně. Vázaností na hlavní město se tento přerod odehrál rychleji. Nelze mluvit již o vesnicích v tradičním slova smyslu.

Dědictvím minulosti v současném bytovém fondu jsou nejen pozůstatky vesnického typu, mnohdy velmi chaotického, ale i staré vily a usedlosti vystavěné převážně počátkem devatenáctého století a tvořící obytné zázemí rozrůstající se Prahy.

Zatím co školy, mimo školy základní, osvětová zařízení, knihovny a divadla, jsou soustřeďovány ve městě, dosah hromadných sdělovacích prostředků je nesrovnatelně širší. Jejich pasivní recepce se negativně projevuje v tom, že se omezují kontakty mezi lidmi, zejména staršími, což se zdá typické pro tuto část dnešní populace.

Je otázkou, do jaké míry tato nově vzniklá předměstí mohou tvořit společensky soběstačný útvar. Sociologické studie ukázaly, že v rámci předměstí se uplatňují potravinářské obchody, nižší školství, sportovní a tělovýchovná zařízení, kina, pošty a pod. V oblasti kulturní s hlavním městem soutěžit však nemohou.

Šárka s tváří plnou vrásek

Uplynulá desetiletí, která probíhala ve znamení lhostejnosti k životnímu prostředí, zanechala na tváři půvabné Šárky mnohé jizvy, které z ní již asi nevymizí. Jiné se budou odstraňovat dlouho a složitě ale jsou však i nedostatky, kterých se můžeme zbavit poměrně snadno a jednoduše.

Ocitneme-li se v Tiché Šárce, s podivem sledujeme, co všechno lze najít v chráněné  oblasti.  Především  je  to řada  staveb, přístavků a rozpadávajících se chat, které zde,  bez  souhlasu stavebního úřadu, postavily šárečtí občané a které  zde  nemají co dělat.

Přidáme-li k tomuto desítky soukromých černých skládek, pokrývajících svahy a stráně, máme přehled o tom, jak vypadá krajina, která je teoreticky pod ochranou státu, a která kdysi patřila k nejkrásnějším koutům Prahy.

Skládky se dají odstranit celkem snadno a v krátké době. V několika týdnech zmizela parkoviště a opravna nákladních aut v Dubovém Mlýně. Zmizely zrezivělé vraky, kaluže vyjetého oleje, hromady koksu a byl vztyčen zřícený plot.

Hůře to půjde s černými stavbami. Majitelé je musejí v určitém termínu zlikvidovat na vlastní náklady. Ale zde je nebezpečí, že úřední jednání se protáhnou, že každý vlastník bude mít za sebou advokáta a bude se odvolávat k vyšší instanci

Dnes se obrací pozornost k Šárce ještě jiným směrem než doposud. Jde  o to, zachovat její přirozený ráz, zachovat zeleň, která zde má tu největší úlohu.

Chráněná území

Svou mnohotvárností je území podél Šáreckého potoka ukázkou koncentrace různých přírodních podob. Není tu velkých ploch stejného charakteru, ať se díváme na kteroukoli stranu. Krajina se mění svou geologickou strukturou, způsobem kultivace a přírodním porostem na skále. Přírodní uspořádání, které je výsledkem geologického vývoje podmínilo, že krajina vyniká pestrostí a mnohotvárností. Jsou tu lužné háje a kulturní lesy, stále znovu vysazované a udržované. Příroda Šárky Divoké a Tiché je označována jako klíč k poznání květeny a zvířeny. Představuje velké hodnoty kulturní, jež přesahují daleko lokální význam.

Snahou ochrany přírody je, aby prostředí, které vzniklo harmonickým vývojem přírody a přírodních podmínek nebylo devastováno a ničeno.

Divoká Šárka je chráněný přírodní výtvor vyhláškou NVP č. 12/1964. Rozkládá se na katastrálním území Dolní Liboce v rozloze 26,35 ha.

Hlavním motivem ochrany je morfologie území a na ní vázané vlastnosti flóry a fauny. Vystupují tu buližníkové skály a břidlice proterozojického stáří, překryté ve vrcholových partiích zbytky cenomanských pískovců. V buližnících byly nalezeny nejstarší známé zkameněliny v Čechách. Členitá morfologie území je podmínkou pro rozvoj různých typů vegetace. Živinami chudé a těžko zvětratelné buližníkové skály poskytují rostlinám jen velmi omezené množství živin. Skály jsou porostlé většinou jen chudým společenstvím vřesu a metličky křivolaké. Pouze na jižních svazích Kozákovy skály, v místech se zbytky spraše, se udržely některé významné teplomilné druhy rostlin a živočichů. Oproti tomu severní strany soutěsky mají chladnomilné společenství horských mechů. Na dně údolí je zachován přirozený tok potoka s borovými porosty a zbytky lužního lesa. Přirozená doubrava je zachována pouze na vrcholových částech svahů u Nebušic.

Vizerka – návrh na chráněné naleziště na katastrálním území Vokovice v rozloze 2,54 ha.

Výrazný krajinný prvek skalního suku tvořený proterozojickými břidlicemi, který na odlišně exponovaných svazích vůči světovým stráním má zcela odlišnou vegetaci: vegetaci skalní stepi u dubohabrového lesa.

Zlatnice – chráněný přírodní výtvor v rozloze 3,27 ha, katastrální území Dejvice.

Představuje skalnatý buližníkový hřbet s vřesovištěm. Vyskytují se tu některé druhy chráněných rostlin a živočichů. Je význačným hnízdištěm zpěvného ptactva.

Divokou Šárku, Vizerku a Jenerálku spojuje sebenavazující ochranné pásmo, které má chránit krajinářský ráz této oblasti pro její přirozený břehový porost u louky podél potoka.

Nad mlýnem – chráněný přírodní výtvor vyhl. NVP č. 5/1968, katastrální území Dejvice, rozloha 3,89 ha.

Šárecký potok zde vytváří v proterozojických břidlicích strmé svahy na nárazovém břehu meandru. Spolupůsobením drobného bočního přítoku vznikl skalnatý ostroh, jehož strmé svahy hostí výraznou teplomilnou vegetaci. Okraje skal jsou zarostlé teplomilnými keři. Zčásti zde nepříjemně působí výsadba akátů.

Dolní část Šáreckého údolí má charakter značně odlišný. Divoký skalnatý kaňon je vystřídán otevřenějším údolím s hustším osídlením. Parkový les nahrazují zahrady na jižním svahu a smíšené háje nad severním úbočím.

Dolní Šárka – návrh na chráněné území, katastrální obec Dejvice, rozloha 6,15 ha.

Návrh se skládá ze tří menších celků na obou svazích potoka nad údolím. Duchoňka je skalnatý hřbet na pravém břehu potoka tvořený proterozojickými břidlicemi. Na jeho protáhlém vrcholu a jeho jižním svahu je zachovalé společenstvo skalní stepi, zejména společenstvo teplomilného lemu sousedního dubohabrového lesa. Na severním svahu je tento les dobře zachován jak ve složení dřevin tak i bylin. Šatovka je název skalnatého ostrohu na levém břehu potoka nad koupalištěm v Dolní Šárce.  Vytvořilo se zde  skalní  společenství  teplomilných  křovin  a  jejich  lemů  a společenstvo

skalní stepi. Žežulka je název pastviny nad stejnojmennou usedlostí a řadou teplomilných druhů v horní části pastviny. Je nalezištěm vzácných druhů teplomilného hmyzu.

Bába – návrh na státní přírodní rezervaci na katastrálním území Dejvice v rozloze 7,83 ha.

Členité skalnaté srázy na levém břehu Vltavy nad Podbabou, s rozsáhlými plochami skalních stěn, s nejrůznějším mikroklimatem, mají vzácnou teplomilnou i chladnomilnou vegetaci. Rokle a úpatí skal zarůstají teplomilnými dřevinami, kolem nichž se vytvářejí typické lemy teplomilných bylin. Na horním okraji skal na sprašové návěji jsou společenstva skalní stepi. Území je význačné bohatstvím vzácných teplomilných druhů hmyzu. Geologický podklad tvoří proterozojické břidlice.

Podbabské skály – návrh na chráněná naleziště, katastrální území Sedlec, rozloha 0,84 ha.

Důvodem ochrany skal pokračujících severním směrem od Báby vltavským údolím je jejich vegetace, květena a zvířena. Ještě roku 1942 zde bylo poslední přirozené naleziště hlaváčku jarního – adonis vernalis.

Housle – návrh na chráněný přírodní výtvor. Katastrální území Lysolaje, rozloha 3,82 ha.

Důvodem ochrany je geomorfologicky významná rokle z geologického údobí mezi prahorami a prvohorami (tzv. proterozoikum), zaříznutá ve spraši a křídových usazeninách.(1)

Účelová architektura

Ve čtyřicátých letech generace funkcionalistů, především v odbytných celcích účelových staveb, realizuje nové urbanistické názory včetně koncepce

(1) Státní památková péče: Pražská příroda a její ochrana, Praha 1979. str. 43 – 44

moderního bytu , v němž se spojuje účelnost s urbanistickými hodnotami. Na obvodě bývalé Horní Šárky sem patří výstavba vilové čtvrti Baba.

Jednou z velkých akcí v tomto prostoru byl průkopnický pokus realizovat v našich poměrech teoretické zásady zahradních měst, vycházejících z díla anglického teoretika Edwarda Hovarda. Cílem je zamezit negativním zdravotním důsledkům života v průmyslovém velkoměstě. Stejně jako Ořechovka, tak kolonie Baba jsou takovým průkopnickým činem moderní české architektury.

Podnět k výstavbě této vilové kolonie dal Svaz československého díla a regulační projekt Pavla Janáka z roku 1928. Kromě Janáka na projektu pracovali další čeští architekti té doby. Jmenujme jen namátkou Josefa Gočára, Františka Kavalíra, Vojtěcha Karharta a Hanu Kučerovou. Architekti se tu vrátili k úkolu plánovitě vytvářet životní prostředí a spojovat krajinu s prostorem města. Výstavba byla provedena v letech 1930 – 1938.

Zástavba území od kostela sv. Matěje ke zřícenině Bába byla velmi náročná. Původně vypracovaná studie Pražským projektovým ústavem uvažovala využít tohoto území pro vysokopodlažní zástavbu. Pozdější studie byly více v souladu s dřívější zástavbou, která se však svým charakterem vymykala moderním urbanistickým názorům. Převzata byla původní zeleň, které bylo použito jako clonových pásů mezi jednotlivými skupinami domů, propojených pěšími cestami.

Jednou z velkých akcí v tomto prostoru bylo vybudování vysokých škol technických. K dostavbě areálu se přikročilo koncem roku 1959. Do té doby byly postaveny podle projektů profesora Engla, Ondřeje a Petříka dva bloky pro vysokou školu chemicko-technologickou, vysokou školu zemědělskou a stavební fakultu.

Fakulta strojní a fakulta elektrotechnická byly provedeny jako etapa výstavby pro pět tisíc posluchačů denního studia. V roce 1966 zahájily obě fakulty výuku v nových budovách. V roce 1967 byla dokončena budova studentské menzy, v roce 1971 byla zahájena výuka v novostavbě stavební fakulty.

V těsném sousedství vysokých škol technických, na úpatí dnešní Hanspaulky, stojí reprezentační arcibiskupský seminář.  Byl postaven v letech
propagandy –  světová redakce časopisu Otázky míru a socialismu. Odtud vycházela marxistická propaganda až do roku 1989. Následujícího roku se sem vrátila katolická bohoslovecká fakulta, která byla opět včleněna do svazku Karlovy University.

Ve čtyřicátých letech byl postaven podle projektu akademického architekta Richarda Podzemského na náměstí Svobody v Dejvicích dům nazvaný „Skleněný“, vzor moderní funkcionalistické architektury. Dům zapadá svojí výškou do okolní zástavby. Do náměstí je obrácená střední část domu s krytou terasou. V bočních ulicích dosahuje stavba do výše pěti poschodí. Konstrukci domu tvoří železobetonový skelet, který je vyplněn zdivem a ve značné míře prosklen. Objekt je vytápěn ústředním topením vedeným stropem. Ve vstupní hale jsou reliéfy od J. Landy. Bytové jednotky jsou obráceny ke slunci. Prádelna, sušárna a kotelna jsou umístěny pod zemí. Pod terénem zahrady jsou garáže.

Ukázkou architektury socialistického realismu je stavba hotelu International na náměstí Družby. Byl postaven v roce 1952 až 1956 podle návrhu arch. Františka Jeřábka. Hotel má dvanáct pater a je ukončen věží vysokou 86,5 metrů. Ve dvanáctém patře je vybudovaná zimní zahrada.

Na počátku čtyřicátých let byl v Podbabě vybudován areál dvou budov Výzkumného ústavu vodohospodářského T. G. Masaryka. Budovy jsou postaveny z běžného červeného zdiva. Stavba ve velmi dobře viditelná z vrcholu Bába.

Stavba ústavu představuje dobrou kulisu na okraji města, kterou si jiná města sotva mohou dopřát. S odstupem doby je stále možno pokládat celkové architektonické řešení za velmi zdařilé.

Projekt byl v roce 1921 zadán firmě „Záruba-Pfeferman“.Autorem definitivního řešení je arch. Bartoš. Stavba byla zahájena v r. 1927 a dokončena postupně v roce 1930 – 1932.

V souvislosti s výstavbou nové výpadové silnice k ruzyňskému letišti vzniklo další komplexně vybavené sídliště Červený vrch, které navazuje na původní zástavbu Dejvic a Vokovic. Stranou nezůstala ani výstavba rodinných domků.

V sedmdesátých letech byly družstevně postaveny terasové domy ve vilové čtvrti v Břevnově.

V roce 1968 byla dána do provozu nová budova pražského letiště v Ruzyni. O deset lete později potom palác podniku zahraničního obchodu Koospol, který náleží k nejhodnotnějším novodobým architekturám vůbec.

Z velkého množství objektů byly vybrány nejdůležitější. Cenný odkaz minulosti a její hodnoty jsou zde tvůrčím způsobem harmonicky spojeny s tím, co vyžaduje moderní způsob života a rostoucí nároky člověka dnešní doby.

Pražské metro

Představitelé městské správy se téměř dvacet let dohadovali a radili o stavbě   podzemní   dráhy   v   Praze.   V   listopadu   r. 1929  zadaly Pražské

elektrické  podniky  konsorciu  Škodových  závodů v Plzni a Českomoravské
Kolben-Daněk v Praze vypracování generálního projektu sítě včetně podrobného projektu první trasy. Nacistická okupace a druhá světová válka zněmožnily počátek výstavby.

Po válce se znovu objevily staré plány. Nová studie se svými parametry v mnohém překročila úroveň podzemních drah evropských velkoměst.

Trasa „A“ byla uvedena do provozu v roce 1978. Na obvodu Dejvic a Bubenče má dvě stanice, Hradčanskou a Dejvickou. Stanice v Dejvicích byla vybudována v otevřené stavební jámě v hloubce 18 metrů pod úrovní terénu. Plochy podzemních stěn mají výměru 19.060 čtv. metrů. Hloubky podzemních stěn se pohybují od 11,5 do 24 metrů.

V hale Hradčanské stanice je umístěn nápis „In die Ordinationis Regis“ a letopočet „MLXXXV.“(1)

Další velkou investicí byla stavba nové komunikace Podbabská – Roztoky. Provedení této stavby sebou přineslo značné potíže plynoucí z husté zástavby území, velkých výškových rozdílů, složité geologické stavby, úzkého údolí Vltavy a nutnosti respektovat životní prostředí.

Podbabské a sedlecké skály zde tvoří rozsáhlé defilé skalnatých svahů nad Vltavou, od  šárecké Báby až k roztockému háji. Geologickým podkladem jsou paleozojické břidlice z údobí mezi prahorami a prvohorami.

Místo tichých vzpomínek

Šárecký hřbitov je pravděpodobně nejstarším pohřebištěm (vedle hřbitova bubenečského) v nejbližším pražském okolí. Je zde pochováno mnoho významných osobností kulturního a veřejného života vedle lidí prostých a neznámých.

(1) ……v den královských voleb …. (Český král Vratislav II. podporoval v těžkých bojích  o investuru císaře Jindřicha IV. a odměnou se mu dostalo, že mu císař roku 1085 na mohučském synodu vložil na hlavu královskou korunu)

Vejdeme barokní brankou. Na pravé straně u zdi je kubistická socha ženy u hrobu spisovatele Jana Nohy (1908 – 1966). Z jeho prací uveďme: Slovo mé, prostři se!, Zlatoperý čas, Šťastná řeka.

Před kostelem stojí bronzová socha Ladislava Jana Kofránka (1880 – 1954), člena Československé akademie věd a umění. Z jeho prací citujme: medajlony ve Smetanově síni Obecního domu v Praze, bronzovou bystu J.A. Šubrta v Národním divadle, symboly na filozofické fakultě, sochařské výzdoby veřejných budov aj.

Proti vchodu do kostela je pochován akademik Jan Smetana (1883 – 1962), profesor Českého vysokého učení v Praze. V oboru vodohospodářském byl světovou kapacitou. Nedaleko je mramorový sarkofág českého historika Josefa Šusty (1874 – 1945), presidenta ČSAV, spoluautora učebnice dějepisu pro vyšší třídy středních škol.

Na jižní straně kostela je hrobka s nápisem Monsignore Thdr. Rudolf Horský (1852 – 1928), poslanec na říšském sněmu ve Vídni, arcibiskupský notář, konsistorní rada. Byl dvouletým farářem na Šárce. O několik kroků dále je socha poutníka v životní velikosti od akademického sochaře Gabriela, s latinským nápisem Omnes eodem cogimur (Všichni spějeme tamtéž). Zde je pochován PhDr. Oldřich Tomíček (1891 – 1953), profesor Karlovy university.

O něco níže je mramorový náhrobek ve tvaru jehlance, na němž je lidská lebka ovinutá lípovou ratolestí, symbol lékařské činnosti českého buditele, lékařského spisovatele MUDr. Filipa Stanislava Kodyma (1811 – 1884). Na pomníku jsou vytesány názvy jeho nejznámějších prací: Zdravověda, Nauka o živlech a Hospodářská čítanka. V roce 1857 koupil na Horní Šárce, vedle staré fary usedlost zvanou Termanka. Postupem času se na původní jméno zapomnělo a začalo se jí říkat Kodymka.

Na východní straně kostela, pod zákrystií, je hrobka Josefa Grubra (1801 – 1855), učitele na obecné škole na Horní Šárce, která stála proti dnešní restauraci Na staré faře.

Malý dřevěný křížek s jménem již skoro zašlým říká, že zde leží prelát ThDr. Václav Halka hrabě Ledechovski (1881 – 1944), který po neshodách s papežským nunciem byl zbaven církevní funkce a uchýlil se do Dolní Šárky, kde obýval až do své smrti vilu Sanytrovku.

odešel z armády a věnoval se literární a novinářské práci. Těžiště jeho literární tvorby spočívá v próze. Středem jeho pozornosti jsou prostí lidé. Z jeho prací se často citují: Třetí rok, Na magistrále, Doma, Pět křižníků, Hlídač trati 47. Překládal Tolstého a Puškyna.

Velká hrobka při vstupu na hřbitov patří rodině Palliardi. Rodina vlašského původu se v Praze usadila v druhé polovině 17. století. Ignác Jan Palliardi navrhl knihovnu Strahovského kláštera, provedl přístavbu Lobkovického paláce, v Hybernské ulici postavil Šporkův palác a s největší pravděpodobností je i architektem a stavitelem kostela sv. Matěje na Horní Šárce.

Projdeme nyní proraženou zdí na druhý hřbitov. Po pravé straně nás upoutá mramorový pomník s bistou českého malíře Oldřicha Blažíčka (1884 – 1953), profesora ĆVUT v Praze. Ve svém rodném kraji maloval vesnické typy, staré písmáky, harmonikáře a prosté schweigerovské typy pro jejich malebnost. Z ciziny si přinášel nové náměty pro svou práci, zejména z Francie, Belgie, Bulharska, z Rujany a  Cařihradu.  Mezi  jeho největší plátna

patří obraz Velký les u Štramberka, který je majetkem Národní galerie v Praze.

Než opustíme tento hřbitov, zastavme se u hrobu akademického malíře Vojtěcha Tittelbacha (1900 – 1971), profesora Akademie výtvarných umění. Odtud můžeme vstoupit do třetí části hřbitova. Vlevo, nedaleko hlavních kovových vrat je pomník se soškou slovanského bůžka Radegasta. Na pomníku je vyryto jméno J.A. Jíra (1868 – 1930). Bohaté nálezy tohoto archeologa byly uloženy v jeho zámečku na Hanspaulce. Za nacistické okupace velká část sbírek byla zničena, některé jsou uloženy v oblastním muzeu v Roztokách. Na pravé straně od vchodu, ve třetí řadě, je pomník rodiny Plouharových, na něm je umístěna urna s jménem prvního ministra financí ČSR dr. Aloise Rašína s daty 1867 – 1923.

Pokračujeme-li dále směrem ke kříži, dojdeme k místu, kde odpočívá Josefina Hovorková (1850 – 1916), dcera malíře Josefa Mánesa. V téže řadě je pochován MUDr. Karel Herfort (1871 – 1940), který vedl po Dr.Amerlingovi ústav slabomyslných ve Šternberském paláci v Praze. Přicházíme k pomníčku architekta Pavla Janáka (1882 – 1958), projektantu vilové čtvrti Ořechovka a kolonie Baba. V letech 1922 – 1941 byl profesorem na umělecko-průmyslové škole v Praze. Byl nositelem Řádu práce a laureátem státní ceny. Než opustíme šárecký hřbitov, zastavme se ještě na chvíli u hrobu filmového režiséra Vladimíra Slavinského (1890 – 1941), který má za sebou desítky němých i zvukových filmů, ponejvíce veseloher. Za nacistické okupace překvapil dvěma filmy. To byl „Český muzikant“ a „Advokát chudých.“

Ve filmech jím natočených hráli vynikající herci: Hugo Haas, Theodor Pištěk, Eva Vrchlická, Oldřich Nový, Jindřich Plachta, Ferenc Futurista, Hana Vítová, Jaroslav Marvan a řada dalších. Jeho filmy byly přijímány nadšeně, někdy přímo manifestačně, jako např. jeho film „To byl český muzikant.“

Hřbitov v Bubenči

Původně   se  nacházel   kolem  starého,  ještě  dřevěného  kostelíka  sv. Gottharda, který byl založen ve 12. století. Dnešní hřbitov, jak jej známe, byl

založen až ve druhé polovině 19. století. Jako na šáreckém hřbitově, tak i zde najdeme hroby významných lidí i lidí prostých a neznámých.

Po levé straně hlavního vchodu, u zdi prvního oddělení leží členka Národního divadla v Praze, Adamcová – Olivová (1874 – 1950). Jejím druhým manželem byl Otakar Mařák, zprvu asistent kreslení na vinohradské reálce, později slavný pěvec Národního divadla. Část svého života strávil v Americe. Tam také zemřel v 65 letech. O jeho převoz do Prahy se postarala Marta Krásová, která tehdy v Americe hostovala. Je pohřben ve Slavíně na Vyšehradě.

Na protější straně směrem ke vchodu je pohřben někdejší starosta města Bubenče Alois Potůček (1854 – 1914), dále František Hlavatý (1872 – 1952), divadelní a filmový herec a člen divadla na Vinohradech.

Ve střední části prvního oddělení čteme jména: Alois Aust (1889 – 1961), skladatel taneční hudby, Eliška Hochová – Pleyeová (1910 – 1942), divadelní a filmová herečka. Hrála ve filmech: Před maturitou, Důvod k rozvodu, Žena na rozcestí, Velbloud uchem jehly, Dívka v modrém a mnoho jiných, Jaromír Truxa (1896 – 1940), akademický malíř a sochař, Josef Stivín (1879 – 1942), sólistka opery v Berlíně a členka opery Národního divadla v Brně.

V oddělení IB odpočívá rodina Ortů. Josef Hradčanský Ort (1889 – 1940), divadelní ředitel, autor mnoha veseloher a jednoaktovek, Karel Ort (1881 – 1933), profesor umělecko-průmyslové školy v Brně, Václav Ort (1878 – 1935), inženýr arch., Milada Ortová (1847 – 1902), dramatická umělkyně, členka Národního divadla v Praze. Provdala se za národního umělce Františka Smolíka. Na tomtéž oddělení leží Pavel Beřkovec (1894 – 1972), český hudební skladatel a pedagog. Jeho opera „Satyr“ zesměšňuje zvůli jednotlivce a pošetilost davu. Balet „Krysař“ z téhož roku (1938) má přímý vztah k nacistické okupaci.

Dále pak: Jindřich Eck (1887 – 1970), inženýr architekt a průmyslový výtvarník, který pracoval v Lipsku, Curychu, vystavoval v Haarlemu a v Kodani. Jeho práce byly    publikovány   ve   Volných    směrech,   Stylu  a   Obrazové revui.

Jan Milinovský (1868 – 1942), populární pražský kapelník, sloužil u vojenské služby 28. pěšího pluku, který měl tehdy kasárna na Klárově. K němu docházel Antonín Dvořák, kde si dával přehrávat své nové skladby.Po levé straně hřbitova, ve druhém oddělení jsou pochováni členi rodiny Jiránků, Josef, Karel, Alois a Stanislav. Josef Jiránek se znal dobře s Bedřichem Smetanou, což připomíná nápis: „Pozvedl pochodeň z rukou milovaného Mistra a nesl ji k dalším generacím“.

Ing. Dr. Severin Ondřej, (1889 – 1964), profesor ČVUT. Podle jeho projektu byla postavena budova vysoké školy chemicko-technologické v Dejvicích, některé úřední budovy v Těšíně a v Roudnici n/L.

PhDr. Antonín Boháč, universitní docent a autor vědeckých publikací z oboru demografie a statistiky. Namátkou uvádíme: Český populační problém, Boj o české menšiny, Hospodářské a sociální problémy v ČSR, národnost a sčítání lidu aj.

Ing. arch. Dr. Vojtěch Kroch (1892 – 1966), profesor ČVUT. Podle jeho návrhů byly provedeny nádražní budovy v Poděbradech, ve Štrbě a Olomouci.

Ing. Záruba Pfefferman (1869 – 1936), civilní inženýr. Projektoval Hydrobiologický ústav ČSAV v Podbabě. Jeho syn byl hlavním projektantem přehrady na Lipně.

Na ústřední části druhého oddělení hřbitova čteme jména: Marie Napravilová – Schwarcová (1910 – 1950), členka opery Národního divadla v Bratislavě. Pohostinsky vystupovala ve Vídni, Praze a Brně. Členkou Národního divadla v Praze se stala v roce 1935. Zpívala Mařenku, Rusalku, Alici ve Verdiově Falsfatu, Alžbětu ve Wagnerově Tanhäuseru aj.

Cyril Maria Vašíček, basista N.D. v Praze. Rudolf Deyl o něm píše ve své knize Vavříny a stíny.

Dr. Jaroslav Durych, vojenský lékař, básník, romanopisec, novelista a dramatik.   Je   typickým  básníkem  českého protireformačního baroka. Svoji

básnickou činnost uzavřel epickými cykly: „Té nejkrásnější“ a „Eva.“

Malířský rod Boudů začíná Aloisem Boudou (1867 – 1934) – malíř, kreslíř, profesor Státní grafické školy. Jeho žena Anna Boudová (1870 – 1940), rozená Suchardová, byla malířkou květin. Jejich syn Jaroslav (1898 – 1919), nepřežil těžké boje na italské frontě za první světové války. Před svou smrtí byl poctěn první cenou Akademie výtvarných umění.

scéně ND jmenujme některé: Zdravý nemocný, Bílá nemoc, Svatá Jana, Král Lear, Měsíc na vsi, Ze života hmyzu, Vstanou noví bojovníci a další. Byl oblíbeným hercem v němém i zvukovém filmu. Jedinečné jsou jeho postavy ve studentských filmech Škola základ života, Studujeme za školou. V roce 1952 byl jmenován národním umělcem, v roce 1958 mu byl udělen Řád práce a v roce 1961 Řád republiky.

Váša Příhoda (1888 – 1941), malíř krajinář a autor figurálních kompozic. Božena Benešová (1873 – 1936), spisovatelka a redaktorka. Z její literární tvorby uveďme Válečnou sociologickou trilogii, dále Don Pablo, don Pedro a Věra Lukášová.

Na těchto střídmě vymezených plochách hřbitovů jsou vepsány povědomé osudy mnoha lidí, celý jejich život, od data narození až po jejich skon.

„Omnes eodem igimur“,říká klasik, „všichni spějeme k témuž konci“. Každého čeká jedna jediná noc. Dnes něco jsme, zítra nic.

I když  každý v sobě občas cítíme temnou propast času, nevíme jak do ní nahlédnout a čeho se zachytit. Co bude s námi, čím se staneme?

Nevíme, tušíme, věříme . . .

X

Doslov

Člověk dneška o sobě s pýchou prohlašuje, že je pánem přírody, že nad přírodou zvítězil a dokládá to mnoha příklady. Málo si uvědomuje, že on sám je součástí této přírody i se svou technikou, civilizací a kulturou. Místo aby přírodu chránil, ničí ji a devastuje.

Jsme svědky prapodivných věcí. Stačí projít se údolím Divoké a Tiché Šárky abychom věděli na čem jsme. Mrtvé plochy o nichž nevíme zda jsou loukou, smetištěm či staveništěm, lesíky podél potoka, plné vyvrácených a polámaných stromů, o které nikdo nedbá, kdysi zelené a kvetoucí louky, porostlé něčím, co nemá jména a kam se dá ještě složit, co v domácnosti nepotřebujeme.

Kam se poděla naše kdysi tradiční kulturnost, vztah člověka k člověku, člověka k přírodě?

Řekneme si, že to všechno jsou pozůstatky  totality a její zplozené anonymity, nevšímavosti, nekompetentnosti a šedivosti. Život půjde dál, v existenci Šárky a okolí dojde k mnohým a snad překvapivým změnám a kombinacím. O tom, co bude následovat, bude již hovořeno v jiné generaci. Čas přikryje minulost milosrdnou mlhou, promění vzpomínky v nepaměť, nedocenitelnou vlastnost lidského rodu.

Článek Kronika podle Kaliny se nejdříve objevil na Šárecké údolí.

V rámci Šáreckého kulturního jara v květnu l955 přednesl Šárecký občan Ant. Hlaváček.

Na jaře r. l955 pořádala osvětová beseda v Podbabě a Šárce  kulturní jaro a v jeho rámci byly i dvě malé přednášky o tom, co složení půdy a horniny v Šáreckém údolí říká archeologům, co zde bylo před mnoha miliony lety. Byly to přednášky o neživé přírodě, o horninách starohorních a prvohorních, o útvaru křídovém, o buližnických pruzích v Divoké Šárce, o vrstvách ordovických, o šárecké břidlici, o vrstvě korycanské a bělohorské atd.

Tyto čistě vědecké přednášky byly velice četně navštíveny a všem posluchačům se líbily. V této úvaze bude řečeno, co naši vědci zjistili z vykopávek v Šárce, Podbabě a okolí, kteří národové zde před mnoha  a mnoha tisíci lety bydlili, tedy bude pojednáno o době předhistorické a potom o době, o které je psáno již v naší historii a to od roku l090 až do roku l914, tedy do počátku světové války.

Prameny k tomuto pojednání jsou vzaty ze Sborníků příspěvků k dějinám hlavního města Prahy, ze statí Dr. Kettnera o geologickém vývoji Šárky, z článku Rudolfa Turka Šárka v pravěku, Dr. Schánila o archeologických sbírkách J. A. Jíry na Hanspaulce a z naučného slovníku.

1.  V době kamenné před 30.000 lety

V době bronzové před 4.000 lety

V době železné před 3.000 lety

2.  Dějiny Dejvic, Šárky a Podbaby až do 30leté války

3.  Pověst o založení kostela svatého Matěje

4.  Vinice v Šárce a v údolí před 30 letou válkou

5.  Zlé příhody na Šárecku

6.  Dějiny Dejvic, Šárky a Podbaby od 30leté války

7.  Církevní správa od r. 1620 a založení fary

8.  Místní školství

9.  O nejstarších událostech v Podbabě a Šárce

10. Obecní správa

Vykopávkami předhistorických památek se zabýval nejdříve kněz Václav Krolmus a to podél železniční trati v Bubenči a v Šáreckém údolí u Jenerálky. Pracoval na nich od r. l846 až do své smrti r. l861. V pozdějších letech se o vykopávky velice zasloužil Josef Antonín Jíra, který prováděl práce hlavně u Mautnerovy Továrny, u vlečné dráhy směřující do Reisrovy sladovny, u nového hřbitova u Sv. Matěje, na návrších šáreckých a ve Veleslavíně. Bohaté sbírky z jeho vykopávek jsou uloženy v barokním zámečku na Hanspaulce, z nich četli a dosud čtou naši vědci dávnou a dávnou historii různých obyvatel našeho kraje. Význam Jírových sbírek tkví v tom, že až na malé výjimky jsou v tomto muzeu vykopávky z našeho nejbližšího okolí. Nejcennějšími jsou nálezy z mladší doby kamenné ze Šárky, Podbaby, Veleslavína, Vokovic, Dejvic a Bubenče.

Zvláště významnou je skupina šárecké malované keramiky, která má světovou  proslulost. Z období předchozího jsou cenné nálezy ze sídlišť a pohřebišť typu jordansmuhlského, durynského, nordického a předúněntického. Jiným významným oddílem je skupina památek z období germánské kolonizace Čech mezi IV. a VI. stoletím po Kristu.

J. A. Jíra zemřel roku l930 a odpočívá na novém Šáreckém hřbitově, hned u vchodu nalevo v druhé řadě, kde má výstižný pomník.

1. Od doby kamenné do stěhování národů

Pravěký vývoj evropského lidstva se rozpadá na 3 rozsáhlé časové oddíly, dobu kamennou, bronzovou a železnou, podle toho, jak člověk postupně ovládal hmotu. Z počátku znal výrobu jen z kamene a kostí a  po tisíciletí trvajícím vývoji se seznámil s užíváním kovů: zlata, mědi,  bronzu a posléze železa.

Již ve starší době kamenné, tedy před více jak 30 000 léty, bylo na Jenerálce významné tábořiště tehdejšího člověka, jedno z nejdůležitějších v Čechách. Obyvatelé byli potulní lovci, putující krajinou za zvěří. Lid měl potřebné nástroje: čepele nožů, škrabadla, vrtáčky, jehly atd. vyrobené z pazourků. Podnebí bylo tehdy v našich krajích velice studené a současně s tehdejším  člověkem žili tu mamuti, jeskynní medvědi, sobi a divocí koně. Ještě za plného trvání starší doby kamenné vymizelo lovecké obyvatelstvo a země zůstala dlouhou dobu neosídlena, neboť prodělávala pozvolný převrat přírodních poměrů. Velké záplavy řek  odpadly a rovněž i Vltava se vryla do tvrdých skal. Diluviální zvířena úplně vymizela. V pražském okolí je známo pouze  jedno místo, kde byly zjištěny stopy činnosti diluviálního člověka. Je to cihelna na Jenerálce.

V mladší době kamenné asi před 2500 až 3000 lety před Kristem byly osady v místech dnešního Bubenče, Dejvic, Podbaby a v Šárce. Hlavně nad Džbánem bylo  významné hradisko, kde se soustřeďoval živý obchodní ruch. Lid dovedl brousit a hladit nástroje potřebné k domácím pracím a k primitivnímu obdělávání polí, měl již znalost hrnčířství. Nádoby byly kulovité nebo polokulovité a  jemnější byly pokryty po téměř celé ploše vyrytým ornamentem  závitnice (voluty). Obydlí bývala částečně zapuštěna do země a steny proutím vypletené byly omazány hlínou. Těla mrtvých byla svázána a v skroucené poloze položena do hrobu, a to proto, aby duch, který tělo opustil, znovu se nevracel a neznepokojoval v podobě přízraků. Nebožtíkovi byly dány do hrobu ozdoby a nástroje. Podle vykopávek lze soudit, ze již v této době byla osada na rozhraní Bubenče a Šárky při nynějším průplavu a tato osada se v mladší době rozšířila k Bubenečskému nádrazí, hřbitovu Ve Struhách a cihelně Julisce. Tomu nasvědčuje nález kulturních jam v těch místech a v nich shledané nádoby, střepy nádob, kamenné nástroje, zlomky mlatů a kladiv, úštipky pazourků aj.

Dobu od 2 500 do 200 let před Kristem nazýváme dobou přechodní, je to doba, kdy začal pronikat do výroby nástrojů bronz. V této době přišel do našich krajů nový lovecký lid ze severozápadu, západu a i z Ukrajiny. Přinesli ssebou znalost vyrábět keramiku šňůrkovou. V hrobech se našli poháry zdobené otiskem, pletené šňůry, náhrdelníky a náramky, které byly zhotoveny ze psích, vlčích a jeleních zubů.

Dobu kolem roku 2000 před Kristem nazýváme dobou bronzovou. V době od l9. do 16. století vytváří se u nás tzv. kultura Únětická, která dostala název podle  rozsáhlého pohřebiště odkrytého nedaleko Únětic a Roztok. V této době vyrostly zvláště ve východních částech šárecké oblasti významné osady a jejich hřbitovy ve Struhách a v Podbabě. Veliké nálezy v hrobech a ve skladištích svědčí o čilém obchodním ruchu v této době.

Ve střední době bronzové, asi v l5. století před naším letopočtem pronikaly do Čech z Bavor a z Podunají nové kmeny. Jejich lid pochovával své mrtvé v rozsáhlých mohylách navršených z kamene a hlíny. Stopy po mohylách byly nalezeny v okolí Prahy a Roztok. Současně ze severozápadu a severovýchodu pronikl k nám lid, který své mrtvé spaloval na hranici a přepálené kosti ukládal v žárových hrobech do popelnic. Kulturu tohoto lidu nazýváme kulturou lužickou.

Asi ve l2. století, v době, kterou čeští archeologové nazývají knovízskou, vznikly a trvaly na území Bubenečském a Dejvickém tři osady. Jedna byla v místech nynějšího výstaviště v královské oboře, druhá v místech hřbitova ve Struhách a od něho na stranu západní k silnici Podbabské a třetí u hřbitova na jihovýchodní straně od kostela sv. Matěje na Šárce. První dvě mají mnoho kulturních hrobů obsahujících krom popela, střepů i celých nádob kostěné, kamenné a bronzové artefakty (umělé napodobeniny, v nichž při skrčených kostrách byly hliněné i bronzové milodary). Třetí osada na Šárce liší se od obou ostatních rázem kultury výslovně ještě lužické. V osadě na Šárce byly v té době dílny na výrobu bronzových předmětů a bylo při vykopávkách zjištěno i několik skladů předmětů. Byly zde nalezeny pozůstatky z pecí na tavení bronzu. V jámách u jižní zdi hřbitova našly se nože, sekerky, srpy, zlomek meče, jehlice, spony, knoflíky. Archeologové tvrdí, že v té době bylo v naší krajině dvojí obyvatelstvo. Domorodý lid pochovával své mrtvé v zemi, přistěhovalé obyvatelstvo mrtvoly spalovalo a popel z nich ukládalo v nádobách.

V l0. století byl příchod železa z Orientu. Způsobil pronikavé změny, všechny nástroje se dělají ze železa. Doba tato nazývá se dobou železnou. Naše kultura knovízská podléhá nové vlně, která se  podle nálezů z pohřebiště u Bylan na Českobrodsku nazývá bylanskou. Keramika je charakteristicky tuhovaná. Ve 4. století proniká do Čech ze západu, z území na sever od Alp mezi Rýnem a Mohanem nová kultura a nový lid gallští Bojové, kteří u  nás sídlili 3 století. Jejich kultura nazývá se laténská, podle naleziště La Téne na jezeře neuchatelském. Mrtví bojovníci měli v hrobech železné meče na železném závěsu, konopí, oštep, dřevený štít železem okovaný. Ženy měly bronzové šperky, masivní náramky, na kotnících nohou nánožní kruhy. V náramcích byly korále a pestrobarevné sklo. Z těchto dob je asi původ 4 pecí na tavení železné rudy, jež byly objeveny poblíž hřbitova Ve Struhách. V cihelně Julisce přišlo se na vrstvu z doby bylanské. Ténská pohřebiště velkých rozměrů našly se v cihelnách Juliska a u Majorky. Zde byl nalezen dvojitý hrob, spodní kostra byla ténská, kdežto vrchní kostra měla při sobě milodary rázu římského.

V prvém století před Kristem obsadily germánské kmeny Sevů, Markomanů a Kvádů za vedení krále Marobuda českou zem a vytlačily Boje z našeho území a tím se staly v jižních Čechách sousedy panství římského, jejichž kultura pronikla k nám z římských pohraničních panství. Ženy Markomanů měli též bronzové spony, kostěné jehlice do vlasů, náramky, hřebeny, což svědčí, že nebylo psychologického rozdílu mezi ženami různých národů té doby. Markomané opustili Čechy ve čtvrtém století při všeobecném stěhování národů. Z doby Markomanů bylo nalezeno v Podbabě vykopávkami proslulé pohřebiště.

Ve IV. století přišli do našich zemí Slované, bylo jich řada menších kmenů, z nichž nejsilnější byl kmen Čechů. Nad Džbánem vzniklo velkolepé opevnění a významné hradisko, v něm se soustřeďoval čilý obchodní zivot. Teprve založení pražského hradiště v druhé polovině devátého století, které během X. věku vyrostlo na důležité obchodní a politické ústředí, zatlačilo šárecké hradiště do  pozadí a jak hradisko, tak i okolní osady ztratily na významu. Šárka se vylidňovala a žila  jen malými osadami a samotami ve svém okolí.

V době stěhování národů po rozpadu hůnské říše procházely naší zemí germánské válečné družiny a z té doby je též původ pohřebiště v jižním traktu Meilbeckovy cihelny v Šárce. Profesor Niederle shledává v hrobech pozůstatky markomanů (Germánů od Rýna), naproti tomu Konservátor Šnajdr prohlašuje věci nalezené v hrobech za památky po Langobardech (Germáni z Podunají).

K předhistorickým památkám počítají se i místní jména starobylého původu. Jméno Bubeneč vzniklo teprve v l6. století, staročeský název byl Ovnec, novočesky Ovenec. Ovnec čili Beránek bylo jméno zakladatele dvora v době slovanské kolonisace Pražského okolí na území dnešního Bubenče. Rovněž tak Dejvice je název novější, který vinou zněmčilých úředníků ztratily původní název Dehnice, jehož starší tvar byl Degnice. Osada při kostele sv. Matěje  přijala jméno Šárky až ve l4. století, dříve se jmenovala Újezdec v Šárce, Újezd ve staročeském právu  znamená úděl, který nový majitel pozemku objížděl, aby poznal jeho  hranice. Ježto Újezd v Šárce byl proti jiným Újezdům malý, nazýval se Újezdec.

Ke jménu Šárka váže se pověst o dívčí lsti, které padl za oběť Ctirad v době, kdy české Amazonky ubíjely muže. Kronikář Dalimil  klade příhodu v les stranou za Břevnovem. Když Ctirad byl zbavován  života, uslyšeli lidé chechtati se čerty nad krutým dílem dívky Šárky, a proto je údolí nazýváno jejím jménem. Pověst je smyšlenka z l2. století, ale naši vědci považují za základ názvu přídavné jméno šarý, novočesky šerý, takže by Šárka byla šerým, čili setmělým dolem. Pojmenování se týkalo jistě zprvu hořejší části údolí Divoké Šárky, ale postupem času, rozšířilo se jméno Šárka na celé údolí.

2. Dějiny Dejvic až do války třicetileté

Nejstarší písemná správa o Dehnicích, tak se totiž dříve jmenovaly Dejvice, je z doby panování českého krále Vratislava, který panoval od roku l086 – l092. V listině se praví, že král Vratislav daroval pozemků na dva pluhy se soustružníky Bohdanem a Přemilem kostelu sv. Petra  na Vyšehradě. Rčení „pozemků na dva pluhy “ může býti míněno 400 strychů půdy orné i neorné. Dehničtí hospodáři jsou nazýváni soustružníky, protože platili své vrchnosti výrobky hotovými na soustruhu. Byl to jejich vedlejší způsob živnosti a výdělku, když nenaléhala polní práce.

Druhá zpráva o Dehnicích v listě ze dne 24. května 1320 jest již počátkem jejich souvislých dějin. Do tohoto roku byla celá ves královským statkem přikázaným nejvyššímu purkrabství Pražskému za díl dotace. Celá ves sestávala ze dvora o jednom popluží, jehož pozemky byly svobodny od zeměpanských platů a břemen, dále 4 selské usedlosti, jejichž držitelé měli povinnost pracovati na dvoře třikrát týdně, potom panský dvorec, ve kterém pro sebe, na odměnu své služby hospodařil nápravník, čili panoš purkrabský. Kromě toho byly ve vsi dvorečky, náležící jakémusi Gothardovi, který dával roční plat nejvyššímu panu purkrabí. Ze zápisů z l5. století seznáváme, že v té době byly ze jmenovaných  statků prodávány pražským mešťanům pozemky na zakládání vinic na Šárce a v oblasti nynější Hanspaulky.

Pro zajímavost uvedu v krátkosti nejdůležitejší vinice, jak vznikaly, jak se jmenovaly, neboť podle nich se i nyní, kdy vinice zanikly, jmenují stále dotyčné oblasti. Jsou to: Vinice Beránka – je památkou po dávném  držiteli Pavlu Beránkovi, mešťanu menšího města, který žil v létech kolem roku 650. Byla na vozní cestě od Dejvic k Nebušicím. Mezi Beránkovou a bývalými průhony byla vinice „komornická“. Náležela ke komornickému dvoru v Dehnicích v létech 643 – 790. Třetí vinice je perníkářka. Má jméno po perníkáři Václavu Doležalovi – měšťanu Starého města. Čtvrtá vinice je Bečvářka. Byla na ceste vedoucí od usedlosti Beránky na sever ke kamenitému vršku, z něhož je viděti na Jenerálku, kostelík sv. Jana v trničkách a bývalý Dubový mlýn. Vršek a stráň snižující se od něho k Šáreckému potoku měly ve starší době jméno Vranská nebo Krkavčí hora, kdežto později se ujal zvyk nazývati je Černým vrchem. Na jižní straně Krkavčí hory byla  vinice  Bečvářka nazvaná po dvorním bečváři Pavlu Cromanovi. Pátá vinice byla Zvonická, mající jméno po zvoníku na hradě Pražském Martinu Černém. Šestá vinice byla na severovýchod od vršku Krkavčí hory mezi Perníkářkou a Zlatnicí na oblém vrchu, kterému ve staré době říkali Homole. Jeho vrchol je nejvyšším místem oblasti Dejvické (323m). Vinice se jmenovala Pahoubka, název je od majitele apellačního rady Sigmunda Pauhofa. Sedmá vinice „Vostrovská“ má jméno od majitele Václava Vostrovského, Byla naproti Perníkářce, kde je kaple sv. Michala. Osmá vinice byla proti Komornické vinici na straně východní, nazývala se Volframka po majiteli Volframovi. S devátou vinicí Ostrovskou sousedila Bartoňka, její majitel byl kovář Bartoň. Desátá vinice – pod Bartoňkou u nynejší Hadovky byla vinice Jegrovská, majitelkou byla Anna Jegrová. Jedenáctá vinice byla u Jegrové a nazývala se Kanclířka, zvaná po nejvyšším kancléři Zdeňkovi z Lobkovic. Později se jmenovala Linkovka po majiteli Linkovi. Dvanáctá vinice Votíkovská byla u rybníčku, název má po svém zakladateli Votíkovi. Třináctá vinice Finská byla u Hadovky, měla název po majitelovi Finkovi z Finkenštejna.  Pro zkrácení výpočtu sdělím nyní pouze názvy vinic, které se nazývaly podle svých majitelů: jsou to Karasovská, Burkovská, Serpontka, Sušická, Turková, Hercovka, Topolka, Kozlovka, Koutská, Gehlovská, Mylnerovka, Míčanka, Diskaciátka, Kuthenka,  Tylišovská, Krocínovská, Geňsovská, Duchoslavka, Srbovská, Gyruska, Kohoutka, Branická, Kozešnice, Hrůzovská na svahu červeného vrchu. Jak známo, jsou témeř všechna tato jména zachována na Hanspaulce jako jména ulic, kde se tyto vinice nalézaly. Zmíním se zvláště o vinici Gyruska. Tato byla nejstarší částkou usedlosti Zlatnice, jejíž hospodářské stavení s hostincem bylo označeno německými studenty „burcáky“, kteří zde měli často své výstřední zábavy, jakož Špikaz. Pro zajímavost ješte uvedu jeden případ koupě, abyste poznali, jak se tenkráte pozemky vrchnosti platily. Bratři Černí koupili od probošství pozemky na šárecku dva lány asi l28 strychů. Roční plat z nich činil 5 kop, 12 grošů míšeňských a 8 slepic nebo místo slepic 32 grošů. To znamená, že jedna slepice byla za 4 groše. Dále bylo přikoupeno 12 strychů viniční  míry. Z nich se platilo za 60 strychů 12 kop míšeňských panu proboštovi kostela pražského, 30 strychů bylo nepoplatných. Obvyklý úrok byl 12 grošů ze strychu.

V dějinách dejvických nejsou zmínky o rytířích a konšelích. Lišily se od obecní správy sousedních vsí, ve kterých nad pořádkem bděl rychtář s konšely. V době předhusitské bděli nad pořádkem v Dehnicích 2 proboštovi vrchnostenčtí služebníci. V druhé polovině l5. století se ztenčil počet usedlostí, zbyly pouze čtyři dvorce, a proto nebylo třeba zřizovati rychtáře.

Dějiny Šárky až do války třicetileté

Z počátku l4. století ves Šárka, tehdáž ještě Újezdec zvaná, dělila se podle vrchnostenské příslušnosti na dvě poloviny. Jedna náležela kapitole kostela sv. Víta, druhá polovice byla statkem proboštů téhož kostela. Statky kapitolní třídily se v prebendy (důchod) a obedience (poslušnost). Prebendy připadly ke správě a požitku jednotlivým panovníkům, obedience byly společným zbožím všech kapitulárů. Jeden díl Šárky byl obediencí a zůstal jí až do roku l335, kdy probošt Držislav získal jej ke svému jmění za statek v Tuchlovicích. Tak se stalo, že celá ves vešla pod moc jednoho pána, totiž probošta  kapitoly Svatovítské.

Ves Šárka skládala se z poplužního dvora o půldruhém popluží polí, jež z největšího dílu prostíral se v dolejších částech území od nynější Strakovky až k průplavu, dále sedlského dvorce, potom poplužního dvora o jednom popluží polí, chatrčí několika podsedků kostela sv. Matěje. O poloze budov právě jmenovaných, kromě kostela není možno podati zprávu zcela spolehlivou. Větší poplužní dvůr byl pravděpodobně v místech dvorce Šáreckého č.p. 24 t.j. Hendlův statek. Menší poplužní dvůr sousedil s ním na západní straně, sedlský dvorec pak na straně jižní. V době, kdy ves podle vrchnosti dělila se na dvě poloviny, k většímu čili proboštskému dílu náležel větší poplužní dvůr s lukami na pravém břehu potoka Šáreckého, lesy na stráních k potoku se uchylujících a vrchem Babou. K proboštskému dílu patřil též sedlský dvorec. Příslušenstvím druhého dílu byl menší poplužní dvůr s poli ve vyšších polohách území a loukou v údolí pod kostelem a domky podsedků, kteří polí neměli. Když i tento díl stal se majetkem proboštským, některý z proboštů proměnil jej ve statek manský a to hejničtí a propůjčil jej zdarma za povinnost, aby nájemce hájil lesy v Šárce.

V knihách, které byly vedeny z počátku l5. století uvádí se, že příslušenstvím proboštského statku Šáreckého byly také vinice. Zakladatelem jejím byl probošt Jiřík z Janovic (r.  l399 – l420). Za něho počalo se pěstování na půdě Šárecké i soukromníky, jimž probošt půdu  pronajal. Uvedu znění podobných smluv: My Jiřík z Janovic, probošt kostela Pražského, vyznáváme tímto listem obecně před každým, kdo jej čísti bude nebo obsah jeho čísti slyšet bude, že jsme dali a mocí tohoto listu dáváme počestnému Marguartovi, malíři u předmestí Malé strany města pražského, jemu i jeho ženě, dětem i jeho budoucím, horu pustů na Šárce v našem panství. Vinice na Šárce měly dobrou polohu a dobře prospívaly. Část jejich je posud znatelná úpravou půdy stupňovými terasami nad nynejší cihelnou u Majorky. R. l420 páni Pražané odňali proboštovi  větší poplužní dvůr na Šárce a zrušili jeho vrchnost nad tamním nápravníkem i nad majitelem poddanského dvorce.

Vznik Podbaby a dějiny její do roku l595

Starobylou hranicí Šáreckého statku na straně severozápadní a severní byl Šárecký potok od Záporeckého (Kalinova) mlýna až ke vtoku do Vltavy. Na levém břehu potoka od Záporeckého mlýna až ke stoku s potokem Lysolajským patřily veškeré pozemky vsi Lysolaje. Od spojených potoků až ke vtoku do Vltavy patřily pozemky do Sedlce. O tom, zda potok náleží k Šárce či je příslušenstvím obce Lysolajské bylo po roce l521 často rokováno. Z výpovědí nejstarších sedláků Lysolajských, kteří roku l536 svědčili u komorního soudu, dovídáme se, že vrchnost Lysolajská, totiž nejvyšší purkrabové Pražští a obec tamní dělali si právo k potoku Šáreckému. „Co se potoku dotýče“, pravili svědci, „ty slušejí k ouřadu panu purkrabí nejvyššímu, neb jest jejich rychtář vždy bránil i holomci.“ Naproti tomu probošt Arnošt ze Šlejnic zastával mínění, že potok teče v gruntu Šáreckém. Důvod bral z listu krále Jiřího, v němž mezi příslušnostmi proboštského statku Šárky uvádějí se louky s potoky a ze zápisů desk zemských, podle něhož zástavní držitel řečeného statku Stanislav Kadeřávek prodal Václavu ze Změnčic louku pod kostelem sv. Matěje a potok podle louky.

Najvyšší purkrabí pražský – Pražský Jan mladší z Lobkovic (l555-l570) spoléhaje na své právo k potoku, dovolil vystavěti v Podbabě mlýn v místech nynějšího domu čp. 40, tedy za Břetislavkou směrem k Vltavě. Brzo potom buď od téhož nebo od jeho nástupce v úřadě pana Viléma z Rožmberka (r. l570 – l592) bylo dáno svolení k založení Podbabské krčmy a dvou chalup na břehu potoka mezi mlýnem a krčmou. Nejstarší známý drzitel mlýna byl Vít Flavon z Rotnfeldu, místopředseda dvorský a majitel poplužního dvora v Bubenči. Později prodal mlýn mlynáři Petru Černému za 300 kop grošů míšeňských. Ve smlouvě bylo uloženo novému mlynáři, aby uznával probošta za dědičného pána  svého a platil mu ročně 4 kopy grošů míšeňských a 60 vajec.

Krčma v Podbabě byla v místech nynějšího Podbabského nádraží v severním jeho konci. První zmínka o ní se vyskytuje v r. l585, kdy probošt Píšek vydal kus stráně „vedle samé krčmy“ na vzdělání vinice. Tehdá byl krčmářem Jan Švenda.

Havlovská chalupa v Podbabě byla v místech nynějšího domu čp. 36. Druhá chalupa byla Gregorovská a sice v místech nynejšího domu čp. 39. Později dochází zmínka o nové chalupě pod mlýnem Podbabským. Říkalo se jí Srbovská. V ní žil v r. l587 Tomáš Grof jinak Srb. V letech l595 až l600 je zmínka ještě o jiné chalupě, která byla za  mlýnem. Tato chalupa však brzo zašla a zůstaly v Podbabě jen tři chalupy.

3. Pověst o založení kostela sv. Matěje

O starém kostelíku Šáreckém, který trval až do r. l770, měl Václav Hájek z Libočan domněnku, že kostelík byl založen od knížete Boleslava II. Podklad k této domněnce shledáváme již ve zprávě letopisce Kosmy. Jak lze dočísti ve výsadním listě kostela sv. Jiří na hradě Pražském, kníže Boleslav založil 20 chrámů. Avšak Hájek motivuje svůj výrok umělou pověstí, k níž podklad přijal z básně Dalimilovy o Ctiradu a Šárce. Ctirad a jeho druhové byli prý pochováni v místech potomního kostelíka sv. Matěje, kdež hroby jejich střežil medvěd. Ježto krajina slynula hojností plaché zvěře, Boleslav II. léta 971 chtěl svým služebníkům kratochvíli učiniti, jel na lov do jednoho lesa, kterýž Šárka slove a tu roztáhše tenata, volavce zavedli, aby zvěř hnali a kníže zůstal na jednom vrchu sám toliko s jedním služebníkem. I ukázal se jemu velmi velký medvěd, an jde k němu. I řekl jemu služebník: O, milý kníže, běž pryč, aby toto líté zvíře tebe nezadávilo! A kníže znamenav se znamením svatého kříze, stál tu nepohnutelně, maje tu naději, že pro znamení svatého kříže nic jemu  to zvíře nebude moci uškoditi. A tak přišel medvěd ten až blízko k němu, strach ovšem, který byl na srdci knížete, proměnil tvář jeho. I ukázal se jest jemu v tu chvíli člověk, stoje před ním, jako svaté postavy, maje huel dlouhou, i udeřil jest ono zvíře, kteréž ihned pryč se obrátilo a odešlo. I řekl kníže: Měj děk, dobrý muži, z toho, že jsi mně této šeredné šelmy zbavil. I řekl muž: Tato šelma pekelná, kteráž tobě ukázala se, chtěla tebe odsud odehnati, neb ona tuto při těchto hrobích, na nichž stojíš, svou zvláštní rozkoš má. Otázal se kníže“ Čí jsou tito hrobové? I řekl muž: Těch, jenž jsou kouzelný nápoj pili. I řekl jemu kníže: Prosím tebe, kdo jsou to byli? Odpověděl mu: Služebníci Ctiradovi, syna Prošova, jež jest dívčí ruka zmordovala, a tomu jest dnes, jak se to stalo, 230 let. I řekl kníže: Kterak ty to víš? Však osoba tvého věku ukazuje, žes ty toho času na světě nebyl. I odvětil muž: Všecky věci, které se na světě dály toho času i před tím, i nyní se dějí, mne známé jsou. Řekl jemu kníže: „Prosím tebe, kdo jsi ty a který jest  tvé jméno? Muž odpověděl, řka: Služebník jsem a apoštol Ježíše Krista jménem Matěj. A s tím hned od něho odstoupil a v nějaké se světlo proměniv, zmizel. Kníže obrátil se k svému služebníku, řekl: Viděl – li jsi toho muže? Služebník odpověděl: Viděl jsem, ale vzdálil jsem se od něho, neb jsem pro veliký blesk tváři jeho naň spatřiti nemohl. Když se pak kníže domů navrátil, vidění to, které se jemu ukázalo, biskupu svému pořádně vypravil. I řekl biskup: Synu můj, vzdej chválu Pánu Bohu a na tom místě rozkaž postaviti motlitebnici ve jménu apoštola jeho sv. Matěje a on tvůj také zvláštní před panem Bohem přímluvce bude. Tu kníže hned bez meškání povolav dělníků, sám dům boží založil, postavil i dokonal. A biskup Vojtěch k poctivosti Pánu Bohu o sv. Matějovi tu na Šárce ten kostel posvětil. Původní kostelík měl tvar rotundy, které se stavěly v l0. až l2. století.

Jako nelze dospěti v jistotě o tom, kdy založen byl kostel na Šárce, tak není k dispozici i zápis o zřízení duchovní správy při něm, jež pak trvala až do počátku války husitské. Z farářů šáreckých je znám nejprve Martin Humpolec, syn Prokopa z Hoštic. V letech l404 – l406 on zastával úřad veřejného notáře v Praze. Duchovní správy vzdal se v roce l410. Po něm ustanoven byl nový farář Petr z Kostelce, později zvaný Bzdinka. Za něho převrat náboženský učinil konec duchovní správě.

Pokud statek Šárecký byl v zástavě, obyvatelé vsi Dehnic a Šárky strany pod obojí pochovávali své zemřelé na hřbitově u sv. Matěje a pečovali o zachování tamního chrámu. Ale když probošt Šlejnic vyplativ statek dal v chrámě konati služby boží kněžím katolickým, obyvatelé víry pod obojí odvrátili se od kostela sv. Matěje a vyhledali si jiné záduší. Jest to patrno z rozhodnutí obce Dehnické, aby platy z vinic, obdělaných na pozemcích obecních byly věnovány kostelu sv. Gotharda v Bubenči.

Příležitostí ke slavné bohoslužbě na Šárce býval den sv. Matěje. Svědčí o tom dopis probošta Pontána, jenž dne l9. února l595 meškaje v Mělníku, vypravil  list ke kapitolnímu děkanovi  Martinu Pfeifrovi tohoto znění: Rozpomínám se, že v budoucí pátek připadá slavnost sv. Matěje, k jehož poctivosti je založen kostelík na Šárce. I poněvadž tam každého roku v ten den bývá kázání a zpíváná mše, prosím, abyste ráčil obojí ten úkon poručit panu Petrovi vikáři a naříditi dvěma chorálistům, by ke mši tam zpívali. Týž probošt chtěje povzbuditi věřící k pouti Svatomatějské, vyžádal účastníkům, kteří by splnili výminky od církve stanovené, plnomocné odstupky. Takovou milost propůjčil jim papež Kliment VIII. listem ze dne l4. srpna l598 na dobu l0 let. Pouťmi Pražanů přibylo dobrodinců a jejich dary posloužily jak k výzdobě chrámu, tak opravám stavebním.

4. Vinice na Šárce před třicetiletou válkou

Témeř celý prostor od Šáreckého kostelíka až k Vítěznému náměstí, celá vilová čtvrť „Baba“ a svahy svažující se k Šáreckému potoku byly tenkráte vinicemi. Nejpůvabnější částkou tak zvaných „hor Šáreckých“ jest „Baba“, místy skalnatý, prudce zdvižený břeh Vltavský do úžlabí, kterým stékala voda z rybníčků Hornošáreckých od řeky podle Paťanky, až k ústí potoka Šáreckého. Na Babě je posud bývalý lis a letohrádek Serváce Engla z Englsflusu (zemřel  roku 1674), z něhož otvírá se rozkošný výhled do Vltavské kotliny od Libně k Podbabě. Půda bývalých vinic až na svahy do Šáreckého údolí jest nyní zastavena vilami a ulice jsou  pojmenovány jmény vinic, které měly obyčejně jméno po svém majiteli. Jsou to: Dyrinkovská, Diskaciátka, která se skládala ze čtyř menších vinic a to Kuthanky, Lobkovické, Šteflovské a Fetrovské. Dále to byla vinice Chodovská, Toulovská, Slavíkovská, Šafránka, Špitálka, Klimentka, Knátovská, Gehlovská, Kotlářka, Kocínka, Krocínka, Fišerka (Kodymka), Neherovská, Agrikolka, Markvartka, Šanvaldka, Weisovská, Fišlovka, Fidlerka, Šťáhlvaka, Kvintuška, Knotovská, Santinka, Niderlandrova, Šlejnická, Švábovská, Bakalářka, Kuncovka, Rožmberská, která byla v místech nynější farní budovy na Šárce a která byla majetkem známého pana Petra Voka z Rožmberka. Jedna z nejstarších vinic byla na jižním svahu hory Baby a zvala se Paťanka. Je o ní zmínka v Urbářích (knihy, ve kterých se zapisoval šlechtický a duchovenský majetek v rukou selských) v r. l420. Poblíže Paťanky byly vinice Votická, Brusecká, Makourka, u nádraží Podbabského Čechorodka, Gregora Podbabského, Kunsovka, Posthumka, Mechurka, Konigovská, Trnovská, Bakalářovská. Posledně jmenované byly v místech nynější vilové čtvrti Baba. Cestou z Horní Šárky do údolí potoka Šáreckého, vedoucí hájem a směřující k domu číslo popisné 45 měla ve starší době jméno cesty Lysolajské nebo Horomeřické. V l7. století jí nazývali též silnicí Velvarskou. Z ní nedaleko Háje prudce do údolí odbočuje cesta, které se dříve říkalo úvoz. Po pravé straně cesty Lysolajské proti úvozu prostírala se vinice Hoškovská. V místech čp. 45, nyní se mu často říká hájovna proti Zuzance byla vinice Duhoňská. Vedle ní byla Čížkovská, naproti Heřmanovu dvoru, nyní Podhájí, byla vinice Černohorská. Na svahu kostelního vrchu byla Nozírovská, Červenkovská, Janinovská. U Hendlova statku byla vinice Šmídovská. V místech nynejšího nového hřbitova Šáreckého byla vinice Koutecká. U počátku příkré cesty do Šárky lidově zvané Bašťák byla vinice Natanaelka, Dyrinkovská II. U cesty vedoucí z Dehnic k mlýnu Záporeckému byla Špalkovská a Baptistka. Nedaleko mlýna po východní straně byla Pajerka.

Vinice v údolí Šáreckém na Lysolajsku

Katastrální území obce Dehnic po levém břehu potoka Šáreckého bylo až do r.l849 půdou Lysolajskou. Přípravný krok k tomu, aby od Lysolaj bylo odtrženo, stal se při zakládání katastru za císaře Josefa II., kdy do soupisu pozemků Dejvických a Šáreckých r. l787 pojali jižní část teritoria Lysolajského v míře 94 jiter. Byly to vesměs viničné pozemky se staveními na nich zabudovanými, která se sbližovala s osadou Šáreckou. Též při úpravě stabilního katastru v letech l817-l824 byla tato jižní část území Lysolajského zastavena při katastrální obci spojených obcí Dejvic a Šárky a později, když bylo vydáno tak zvané provisorní zřízení obecní, připadala ta část k politické obci Dejvicím.

Z počátku l5. století byly v Lysolajích 3 dvory, které patřily duchovenstvu. Ve dvorech hospodařili sedláci, kteří je měli v pronájmu. Roku l420 při náboženském rozbouření byli duchovní páni svého majetku v Lysolajích zbaveni. Již počátkem l6. století začali obyvatelé upravovati jižní svahy šárecké na vinice. Uvedu názvy vinic, vycházíme od hranic Nebušic na Záporeckém mlýnu a postupujeme na stranu severovýchodní ke hranicím Podbaby. Nad Záporeckým mlýnem byly vinice Stehlíkovská, Vařilovská, Skřivanka, Bránická, Švamberská. U čp. 86 (U Procházků) byla vinice Vokorinka, Nad cestou od Mlýnku čp. 85 k mlýnu Záporeckému (Kolátorovi) byla vinice Posthumka. V místech Heřmanova dvora byla Koutská cili Podhájská. Vedle ní byla Škodovská. V místech nynejší zahrady Zuzanka byla Šenvaldka, potom Krausovská, Černohorská, Edlmanka. V místech čp. 82 Rakařky, nynějšího koupalište byla vinice Konigovská. V západní polovine Šatovky byla Kocínka, ve východní polovine Písecká. Dále byla Sanytrovka, Žezulka, Lejpoltka, Mlynářka, Pulkrábka. V místech nynejší Okolky byla Koberka, potom byla Petrášková, Tomášková, Stříbrská a Habartka. (Kdyby si někdo z občanů přál bližší podrobnosti o těchto vinicích, kdy byly  a kým byly založeny, kdo  byli  pozdější majitelé, mohou podati podrobnejší zprávu).

5. Zlé příhody na Šárecku

Údolí Šáreckého potoka bývalo zalíbeným stanovištěm záškodných lidí, někdy i politických protivníků, strojících se na osoby, jež přicházely cestou buď po břehu Vltavském nebo napříč údolím vedle nynější Jenerálky. K vyčíhání pocestných sloužily dvě hory, Šárecká Baba a Baba Sedlecká a vrchy nad údolím. I nelze si mysleti k obraně proti násilníkům horšího místa, z něhož i útěk byl velice těžký, než silnice nynější Podbabou. Ani rozmnožení vinic v krajině neprospělo veřejné bezpečnosti, neboť její škůdcové nacházeli útočište u Lotrovské chasy viničné. Tak nabyla Podbaba a Šárka až do l7. století pro loupežné přepady a vraždy zlé pověsti.

Ať řeč o tom doložíme příklady, píše Jakub z Vřesovic panu Oldřichu z Rožmberka, když r. l448 jel do Prahy pod bezpečným listem pana Jiříka z Poděbrad, že protivníci jeho „U Šárky strahovali sem i tam, na mne majíc 40 koní. A vidouc, že jsem se přesílil jízdnými, i nesměli na mne, neboť jsem měl na l00 koní.“

Roku l490 Rakovničtí polapili lotra příjmením Zemana, jenž dán byv na mučení, vyznal mimo jiné vraždy i to, že se svým tovaryšem Salavou „zamordovali ženu na Šárce u struhy a vzali jí pět kop a sukni, Salava, že jí hrdlo mečem sťal. V roce l531 bylo před komorním soudem jednáno o žalobě, kterou vedl Jiřík Kunce proti Jiříku Žejdlicovi ze Šenfeldu, že jej u Baby zranil, zbodl a zasekl mimo všecken pořad práva a při tom vzal mu šavli, váček a co v tom váčku měl a považuje ho za mrtvého odjel.

Veliké pohnutí mysli způsobil příběh vyloupení tvrze Roztocké na podzim roku l590. Pachatelé zločinu, jichž bylo 24, sešli se prve pod Babou a tam přísahou se zavázali, aby jeden na druhého nepravili. Smluveno, aby pána svázali a peníze brali. Odnesli truhlu obsahující 50.000.

O řádení škůdníků v Šáreckém údolí svedčí zpráva Melichara Červenky r. l6l8 “ V pondělí po třech králích byl jsem u Jakuba Vocáska na Trunku s Kašparem Žákem v přítomnosti jiných poctivých lidí. V tom přišel tam Jiřík Rybařík, o němž Kašpar mluvil a v tom ho k sobě k stolu zavolal a jeho se doptával, taky-li co o tom ví,  kdo jest jeho Kašpara, když do Šárek šel, mordoval, čemuž on přiznal, že Václavíček a Matejíček a Řezníček že jsou jej mordovali a jemu hned o tom povídali, že ho posekali, že těžko živ zůstane. Mezi tím se ho Kašpar Žák ptal, když jest u Václava na posledním penízi před rychtářem ven z okna vyskočil a on řekl, že dobře pamatuje a že skrze dvě podlahy nahoru ven vyskočil a sotva utekl.

Když roku l595 pustili útrpné právo na Štepána Vatu, pověděl on na sebe a druhy: „Zabili jsme nějakého člověka pod Babou u božích muk a vzali od něho kopu míšeňskou, druhého vejš ku Praze u druhých božích muk. Podobně vyznal Jakub ze Zhoře, že byl v loupežné družině, která zabíjela lidi v Šárce za Prahou.

Dějiny Dejvické v letech l620 – l910

Během let až do bitvy na Bílé Hoře ves Dejvice proměnila se v osadu o třech poplužních dvorech. Dva dvory, přední a střední, hledě od Hradčan byly na panství probošta Svatovítského a v r. l620 náležely Michalu Vitmanovi, radnímu Nového města Pražského. K přednímu dvoru příslušela krčma a kovárna. Třetí čili zadní dvůr náležel panstvím a držením k nejvyššímu komornictví jako nadační statek.

Než minulo 30 let od bitvy Bělohorské splynuly přední a střední dvůr v jedno, takže v letech l651 – l790 byly v Dejvicích jen dva dvory, jeden proboštský s krčmou a kovárnou, druhý komornický. Kromě toho na Dejvickém území bylo několik viničních stavení, jež svou polohou byly samotami. Při takové rozptýlenosti lidských příbytků byl společný život přirozeně nepatrný.

Na Šárce u kostelíka sv. Matěje zašly tři bývalé dvory a na jejich místě vznikla krčma s polním hospodářstvím, které prodlením času vzrostlo v dvoreckou ekonomii. Tak jako na Dejvicku bylo i na Šárecku několik viničních stavení na krajině roztroušených. Na sklonku l7. století se zdvihl ze sutin Záporecký mlýn, neboli na Posledním penízi neboli Kalinův. O něco později byl zřízen ze základů nový mlýn Šárecký, jemuz říkali Malý. Vlnu společenského ruchu uspíšil v Šárce probošt František Kazimír Strachovský ze Strachovic, který založil r. 1771 faru. Když před tím nedlouho byl sečítán v Čechách lid, byly sečítány však jen osoby mužského pohlaví. Sčítáno bylo po domech, jimž tehda dostalo se pevného označení popisnými čísly. Bylo napočteno na Dejvicku l7 domů, na Šárecku 21 domů, v Podbabě 10 domů, v Šáreckém údolí po levé straně potoka, to jest na Lysolajské straně l6 domů, tudíž  na území nynější katastrální obce Dehnicích 64 domů.

Podbaba měla ráz sousedské vísky. Tam jedině seděli proboští poddaní, dva chalupníci, tam byla zájezdní krčma a mlýn. K Podbabě náležela viničná stavení na Makource a Ryvolce.

Po vzpouře českých stavů odňali r. l6l9 proboštu panství nad Šárkou a Podbabou a prodali je měšťanu Menšího města Kryštofu Kobrovi. Po bitvě Bělohorské r. l620 byl prodej prohlášen neplatným a Šárka a Podbaba stala se opět majetkem  proboštským. V Šáreckém údolí bylo v té době 9 viničních stavení, 2 chalupy a mlýn Nový zvaný Mlýnek. S katastrální obcí Dejvicemi srostla Dolní šárka v r. l784.

Od poloviny l8. století nastalo nové zalidňování okolí Pražského. Na území Dejvickošáreckém byli to chalupníci v Podbabě, mající po kusech země při královské silnici proti Vltavě a okolo svých chalup. V Dejvicích a na Šárce sice probošti pronajímali pozemky mnohým žadatelům, ale dělali to dost neradi, teprve když místní usedlí poddaní vykoupili se z roboty a když po úbytku jejich pracovních služeb bylo třeba opatřovati ke dvoru Dejvickému jiné pracovníky, jevili probošti větší ochotu poskytovati lidu pozemky.

Za poskytnutí pozemků vzali na sebe jednak povinnost ročního platu, jednak určitého počtu dní roboty. Tím způsobem vzrostl do r. 1848 počet domků na 48 stavení, takže všech stavení na území Dejvickošáreckém bylo tenkráte 115.

Přistavováním domů vůkol proboštského dvora a v místech bývalého komornického dvora byla vzkříšena sousedská ves Dejvice, ovšem v jiné podobě než mívala. Také osada podbabská se rozšířila. Třetím pak místem, jež nové domky oživily, bylo údolí Šárecké proti Mlýnku. A ačkoliv vrchnost při poskytování pozemků na postavení domků kladla si za podmínku, ze zakladatel domku nebo jeho dědic a nástupce nesmí prodati domek řemeslníkovi, protože řemeslník nehodil by se ke konání nádenické práce při dvoře, přeci již od konce l8. století řemeslníci se svolením proboštů vcházeli v držení poddanských domků. Tak do našich vsí se dostaly městské živnosti, kterými se stav domkářů značne zlepšil.

Ruch velikého průmyslu počal vznikati na území Dejvickošáreckém roku l845, kdy byla  založena cihelna na Strahovce. Ruch se rozšířil po roce l866, za ním šly proměny společenského rázu, vzrůst populace a stavební podnikatelství. K prvnímu domu u Brusecké brány, zbudovanému v roce l875 přibyla záhy řada dalších domů, jež stala se předvojem výstavné městské čtvrti, zvané nové Dejvice.

Ještě se krátce zmíním o robotnických závazcích. Než nadešel rok l848, bylo službou ke dvoru Dejvickému zavázáno 50 domkářů, kteří museli odpracovati bezplatně celkem 360 dní. Místo 6 denní roboty museli domkáři zaplatit vrchnosti 36 krejcarů. Domkáři Dejvičtí, Šárečtí a Podbabští byli zprvu čirými baráčníky, později probošt Vojtěch z Heritesu (r. l790 – l822) uvalil na ně poplatky  z převodu dědictví neb prodeje. Poplatky byly mezi přímými přáteli 2 1/2 % a mezi osobami nepříbuznými 5% trhové sumy. Chalupnící v Podbabě byli co se týce roboty na tom lépe, neboť probošt Starchovský jim r. l769 navrhl, aby za robotu dávali roční poplatek 7 zlatých a oni s tímto návrhem souhlasili. Byl tedy na statku velký rozdíl mezi domkáři a chalupníky, který byl v tom, že z chalupníků býval rychtář a konšelé, kdežto z domkářů těchto hodností nemohl dosáhnout. Panský pivovar v Dejvicích nebyl sice velký,  ale dával slušný výnos. Výrobky jeho se prodávaly v panské hospodě (bývalé čp. 3) a ve výsadních hostincích na Šárce a Podbabě.

Těžká pohroma stihla vinice Šárecké za války r. 1742. Francouzské vojsko tábořící před Prahou je tak zničilo, že je musili majetníci znovu vybudovávati. Druhá pohroma přišla v r. l744 a třetí v r. l757 a tím zanikla vetšina vinic. Neboť majitelé již neměli chutě znovu je opravovati.

Vinice, které byly daleko  od úředního dozoru, netěšily se dobré pověsti. Bylo o nich známo, že se na nich provozovalo pytláctví, podvodnictví, pokoutní sektářství, opilství, rváčství. Účastenství v allotriích měli nejen vinaři, nýbrž i lidé přicházející do vinic a hosté.

Když po prohrané bitvě na Bílé hoře byl vydán císařský patent o tom, že ani ve městech, ani na panských statcích nesmí být provozováno jiné náboženství než katolické, ukrývali se jinověrci na vinicích. Vlivem Těmito jinověrci byli strženi k odporu proti katolictví i viniční dělníci, až v létech l631 – l648 jinověrství mezi vinaři téměř zobecnělo. Zprvu si jezuité nevšímali těchto poměrů, neboť viniční chasa byla většinou cizokrajného původu a teprve po roce l660 počali jezuité vážně se obírati s obrácením vinařů na katolickou víru. Jejich námaha se jim však nedařila, vinaři zůstávali po většině nekatolíky, brali posilu duchovní, od potulných kazatelů, kteří jim ochotně žehnali k sňatkům, ať snoubenci byli lidé svobodní nebo poddaní, ať měli výhostné listy od svých vrchností nebo nic. Když potom ani přísné státní zákony z let l721 – l724 směřující proti přechovávačům kacířských učitelů, kazatelů a proti šiřitelům kacířských knih nezpůsobily obrat, císař Karel VI. nařídil, aby všecka stavení na vinicích byla zrušena. Zda a kterak se stavení rušila, není známo.

Na některých vinicích byl lis spolu s vinárnou a poněvadž sklepní jeho zásoba nestačila pro všechny hosty, čepovalo se na vinicích též  pivo. Čepování piva bylo r. l730 zakázáno, neboť bylo shledáno, že pod záminkou „trunku“ konají se na vinicích podezřelé schůzky a že dochází ke rvačkám.

Po zkáze vinic za války o dědictví rakouské zmizela vinařská chasa a tím i nešváry. Na území nynější katastrální obce Dejvic bylo sice obnoveno několik vinic, zejména na Zlatnici, Špitálce, Šatovce, Žežulce a Pulkrábce, avšak vinice ty neměly už dlouhého trvání.

7. Církevní správa od r. l620 a založení fary

V l7. století bylo na území Dejvickošáreckém málo usedlých lidí, většinu obyvatelstva tvořila hospodářská chasa, ubytovaná v chatrčích a domech, přistavených k viničným lisům. Po bitvě na Bílé hoře po prvém období rekatolizace byli usedlíci a hospodářská chasa katolíky, kdežto vinaři lnuli k českému jinověrství. Katolíkům v Dejvicích, na Šárce a Podbabě konával služby boží v kostelíku sv. Matěje a pochovával zemřelé katolíky na tamním hřbitově farář kostela sv. Víta na hradě Pražském. Mládež v té době vyrůstala bez školního učení. Duchovní přicházel tak jednou do roka, pokřtil děti, oddal rodiče, podal večeři Páně, napomenul k vytrvalosti a odešel.

Velký mor roku l680 vzpružil náboženskou horlivost lidu a zjednal i Šáreckému kostelíku, u něhož na hřbitově spočinula těla skosených morem, mnoho dobrodinců. Nebyli to však patroni kostela, metropolitní probošti, nýbrž prostí měšťané Pražští, kteří vyzdobili kostel, obrazy, sochami, kazatelnou a různými cennými potřebami pro mši svatou. V roce l701 povzbudil farář od sv. Víta Vojtěch Hořejší dobrodince k peněžní sbírce a k poskytnutí hmot na stavbu „příční zdi“ nového hřbitova, přiděleného v čas moru r. l680, který podle zápisů „až posavad jest zavřený nebyl, takže všelijak dobytek tam choditi mohl podle libosti.“ K důchodu kostela sv. Matěje patřily odkazy, plat za zvonění při pohřbech a některé úřední pokuty.

Původní Šárecká fara zanikla v husitské válce. Faru znova zřídil r. l771 probošt František Kazimír Strachovský z toho důvodu, že těžce nemocné osoby v Dejvicích, na Šárce a Podbabě nemohly se v noci dovolati náboženské útěchy a svatovítský farář nemohl přijíti, jelikož se Brusecká brána na noc zavírala. Probošt Strachovský též uznal, že kostelík nemůže již plně vyhovovati svému účelu a proto původní kostelík tvaru rotundy dal zbořiti a na svůj náklad dal postaviti v roce l770 nový kostel. Zároveň dal postaviti na Šárce farní dům, malé stavení o jednom poschodí (nyní čp. 20). Prvním farářem na Šárce stal se r. 1772 farář František Hegner. Šárečtí faráři měli roční příjem 100 zl. z pokladny zvané „farářská“ dále úroky ze dvou  nadací, celkem 200 zl, dostali kus pole a ročně 6 sudů piva z Dejvického pivovaru, 5 zl. a vědro piva k poutní slavnosti a beránek k velikonočním svátkům. Roku 1773 probošt Strachovský založil na Šárce kaplanství. Kaplan měl roční příjem 200 zl. Roku l805, kdy vlivem válek byla znehodnocena cena peněz a kaplan se nemohl uživiti z těch 200 zl., církevní úřad přestal kaplany na Šárku ustanovovati.

Farní oblast kostela sv. Matěje byla původně na území Dejvickošáreckém. Roku 1784 rozhodl císař Josef II., že osady Pražských farních chrámů nesmějí sahati na hradby, byla ke sv. Matěji přikázána  tehdá tzv. Horní Šárka s kostelíkem sv. Jana v Trníčkách u Jenerálky, brzo ale toto rozhodnutí bylo zase zrušeno a k Šárecké farnosti byly r. 1787 přifařeny Lysolaje.

Pro rozptýlenost lidských příbytků a nedostatek dobrých cest byla duchovní správa dosti namáhavá.

Z jara roku l840 potkala Šárecký kostel zlá nehoda. V noci po dni l3. března rozpoutala se bouře nad krajinou, blesk zasáhnul kostelní věž a způsobil požár, který strávil vršek věže a zničil dva kostelní zvony. Teprve za 12 let byl ze zbytků starých zvonů slit nový zvon „Václav“. O rok později došlo k dalšímu rozšíření hřbitova na Šárce, na čemz má zásluhu  majitel dvorce Antonín  Schwiezar, který daroval pozemek na rozšíření hřbitova. Roku l892 dal probošt Dr. Tersch vystavěti nový farní dům na Šárce nákladem 26.000,- korun, dal poříditi do kostela od Pražského vrchnáře Jindřicha Schiffnera nové varhany, dal upraviti vstup na věž schodištěm, neboť až do této doby se vystupovalo na věž z presbytáře po žebříku. Rovněž v té době byl dán na věž hromosvod.

Podél cesty vedoucí z nynější Svatovítské ulice na Šárku bylo l2 kapliček čili božích muk, které v prvé polovici l8. století zřídili zbožní Pražané putující ku sv. Matěji na Šárku. Z těchto kapliček zbyla jen jedna a to sv. Jana Nepomuckého poblíž kostela na Šárce. Dále jsou to dvě známější kapličky a sice sv. Václava v Podbabě, která byla vystavena v roce l877  přičiněním tehdejšího kostelníka Václava Suchoradského, majitele domu v Podbabě a kaplička na cestě zvaném Kaliňák.

Roku l898 stal se farářem Dr. Rudolf Horský, muž známý české veřejnosti svou činností literární,  řečnickou a politickou. Tohoto faráře pamatuje ještě mnoho našich občanů, neboť žil a byl farářem u sv. Matěje ještě několik let po převratu.

8. Místní školství

Probošt Strachovský, který založil faru na Horní Šárce, postaral se též o to, aby při nové faře byla zřízena škola. Prvním učitelem byl Josef Luver. Učiteloval na Šárce několik let až do r. l778. Prvním jeho platem byl sobotales. Kromě toho dostával l0 zl. od fary jako odměnu za kostelnickou přísluhu a na povzbuzení jeho horlivosti ve cvičení mládeže. Dalším důchodem Luvrovým byl peníz zvaný „štolový“, který farníci dávali učiteli při křtech a výkropech a honorář za pohřební zpěvy nebo hru na varhany při oddavkách.

Probošt Strachovský dal při farním domě vystavěti domek a v něm zaříditi učební síň. Po tehdejším zvyku bylo ve škole vypraveno všecko jen malým nákladem. Učební síň měla dvě okna o dvojím zasklení, což na tehdejší dobu byla velká vymoženost. Dále v síni byla podlouhlá tabule pro žáky a černá tabule pro vzorné psaní písmen a číslic. Z učebny se vstupovalo do komory, která byla pokojem a ložnicí učitelovou.

V roce l827 probošt Garoli dal vystavěti novou školní budovu na Šárce. Je to přízemní domek čp. 21 mezi farou a stanicí trolejbusu. Školní budova měla učební síň pro 100 žáků, dvě obytné světnice, kuchyni, klenutou komoru a sklep.  Tehdejší učitel Josef Gruber zřídil při ní zahrádku a viničku.

Roční příjem Šáreckého učitele jen poznenáhlu se lepšil. Jak přibývalo v Dejvicích, Podbabě, na Šárce a v Lysolajích obyvatel, tak přibývalo učiteli i na školním platu a štolových dávkách. Kromě toho dostával dvojí renumeraci ze zádušní pokladny, jednu za varhanictví, druhou za kostelnickou přísluhu, konanou ve všedních dnech. Po zavedení obecní samosprávy stanovil úřad pro Šáreckého učitele plat 300 zl. ročně. Roku l865 stala se Šárecká škola dvojtřídní. Roku l869, kdy vykročila v živo nová školská soustava, bylo na Šárce již 203 žáků a proto velice těžko se do dvou světnic směstnali. Trvalo však plných deset let, než úřady povolily zřízení třetí třídy. Roku l882 byla zřízena čtvrtá třída, roku l883 pátá. Poněvadž domek čp. 21 měl jen jednu učební síň, byly pro školu najmuty místnosti v soukromých staveních, zejména v čp. 23 a l44.

Když na starostenský úřad v Dejvicích nastoupil Jan Škván, počalo se mluviti o potřebě nových dvou školních budov a po obvyklých úředních průtazích byly r. l886 položeny základy ke dvěma školním budovám a to pro školu proti Dejvickému růžku (tato byla již zbořena, byla v místech, kde z Vítězného náměstí zatáčí elektrická tramvaj směrem do Vokovic) a druhou školu pro děti ze Šáreckého údolí, z Podbaby a Lysolaj na Purkrábce. Roku 1887 konalo se slavnostní posvěcení budov. Prvním  řídícím učitelem v Šárce byl Vincenc Škola, roku l891 Václav Šťastný, roku l893 Josef Granát a od roku 1909 do 1919 Václav Šťastný, roku 1919 byl učitelský sbor: Alžběta Heradová, Anděla Dudová, Ludmila Rannrová, Miroslava Poporová a Leopoldina Farkačová.

9. Nejstarší usedlosti v Podbabě a Šárce

čp. 107/31       vystavěl r. l8l9 Jakub Klempíř

čp. 30              Majorka

čp. 34/7           domek vystavil r. l863 Ant. Hlaváček

čp. 29/9           před r. l770 byla poblíže domku kovárna, při stavbě dráhy byla zbourána a r. l850 vystaven opodál nový domek s kovárnou

čp. 31/13         domek vystavěl r. l754 Josef Ryvola

čp. 32/17         vystavěl r. l770 Matěj Šmaha, domek v té době dne 28. února „skrze kvalt a potopení vody z gruntu byl vyvrácen“ a znovu postaven na bezpečnějším místě

čp. 117/19       Bratrství, vystavěl r. l842 Leopold Šťastný

čp. 163/21       vystavěl r. l770 Matěj Suchoradský, domek měl dříve č. l9

čp. 33/23         vystavěl r. l770 Matěj Suchoradský, domek měl dříve č. l8

čp. 119/25       vystavěl r. l852 Kristian Rohan

čp. 109(27       vystavěl r. l824 Jakub Klempíř

čp. 114/29       vystavěl r. l835 Alois Luňáček

Od nádraží v Podbabě k Břetislavce

čp. 35/1           vystavěl r. l850 Jan Šercl

čp. 115/3         vystavěl r. l839 Jan Šercl

čp. 123/5         vystavěl r. l839 Jan Šercl

čp. 39/11         je v místech bývalé chalupy Gregorovské

čp. 7/15           vystavěl r. l793 Jan Dvořák

čp. 36              je v místech bývalé chalupy Havlovské

čp. 160/17       vznikl rozdělením domu čp. 37 na dvě části

čp. 38/19         vystavěl r. l803 Jan Dvořák

čp. 118/25       vystavěl r. l847 Václav Podhorský

čp. 40/29         Podbabský mlýn vystavěný v l6. století, v  roce  l748  prodán  Jiřímu Kalousovi, po němž ješte nyní se „Kalousovský“ označuje

Od Břetislavky směrem do Šárky

čp.  71/14        vystavěl asi r. l750 Podhorský

čp.  72/16        vystavěla asi r. l750 Marianna Kuželková

čp.  73/20        vystavěl v l7. století Daniel Houška, říká se tam „na Keclovce“

čp. 74/22         vystavěl v l7. století Jan Prosický

čp. 75/24         vystavěl v l7. století Šimon Prosický

čp. 76/32         vystavěl v l7. století rytíř Odkolek, další majitelé: Hrabě Přehořovský, hrabě z Schrattenbachu, 2 opati Emauzského kláštera

čp. 77/36         stará vinice, r. l676 patřila nejvyššímu  purkrabímu – Purkrabka

čp. 78/40         dům měl dříve čp. 31, nazývá se Velingrovka

čp. 42              domek pod strání, usedlost je zvaná Konvářka po majiteli z  r. l708, Ondřeji Dieblovi, konváři, pozdější název: Zelená zahrada

čp. 79/42         „Žežulka“ má název po majiteli vinice z roku l627 mešťanu Jindřichu Žezulovi, v roce l735 majitel opat Ant. Merkl dal na Žežulce zbudovati kapli zasvěcenou sv. Isidoru, dnes po kapli není ani památky, v polovině l9. století postavil tam Unětický pivovar stavení pro výrobu piva, ale jelikož se potom shledalo, že v potoce jsou splašky z Ruzyňského cukrovaru, bylo stavení předěláno na sladovnu a po zrušení sladovny byly z místností zřízeny hostinské pokoje, které hlavně na léto byly Pražanům pronajímány, u Žežulky a naproti Žežulce byly restaurační zahrady s kolotoči a houpačkami

čp.  80/56        „Sanytrovka“ má jméno po majiteli vinice z roku l642 Matyáši Erlovi, sanytárníkovi ze Starého města, v usedlosti byla známá vinárna, poslední majitel prelát hrabě Lodochovski dal zaříditi ve stavení zajímavou kapli a halu s krásnými obrazy a bohatou starobylou knihovnou, kaple i hala se svým zařízením je chráněna pomátkovým úřadem

čp. 43              stavení je pod vrchem a je o něm zmínka v knihách již z roku l770, v roce l8l9 majitel Matěj Kolátor dal si do knih vepsati tento výměnek: v chaloupce pro sebe až do smrti svý svobodnej a spokojenej byt s tím doložením, by jej nastávající noví manželové a všechny posesorové (majitelé) té chaloupky ctili, milovali a jemu všechnu věrnou a upřímnou službu prokázali a po smrti jeho na svůj vlastní náklad pocestný průvod vypravili

čp. 44              Malý mlýn je usedlost u cesty z Horní Šárky do údolí zvaná Šatovák. Poprvé je o něm v knihách zmínka r. l721, kdy byl majitelem Pavel Malý, náhon vody na mlýnské kolo byl veden od hospodářského stavení usedlostí Emilka, v druhé polovine l9. století pro nedostatecný přítok vody přestal býti mlýnem, od roku l890 do l9l0 měli tam bratři Wolrábové závod na výrobu tepaných bronzových předmětů, strouha pro náhon vody byla v prvé světové válce zasypána

čp. 41              Šatovka – usedlost má jméno po Janu Křtitelovi de Chateau, krejčím a měšťanu Menšího města, který koupil vinici a stavení roku 1673 od dřívejšího majitele, Jan Chateau obnovil vinohrad, zahradu doplnil mladým štěpím a u lisu zbudoval obytné stavení, později zbudoval na svém pozemku kapli ve jménu sv. trojice, hostinec na Šatovce byl již před sto léty

čp. 82/76         Rakařka – zprvu to byla vinice, později hospodářská usedlost, vznikla spojením vinic Maxmiliánky a Edlmanky v r. l650, poslední majitel, nedávno zemřelý zdejší občan Kubr vybudoval na Rakařce jedno z nejkrásnejších koupališť ve velké Praze, které nám vždy bude jeho jméno připomínávati

čp. 45              Duchoňka – je naproti koupališti pod  vrchem sv. Matěje, stavení bylo  postaveno asi  r. l700, název je po vinici Duchoňská

čp. 83              Zuzanka – ve vile bývalého majitele fy. Rott je nyní školka, za školkou je starší stavení, které se nazývalo „Žitná“ po bývalé majitelce v roce l684, nynější jméno Zuzanka dal asi r. l880 bývalý majitel František Mráz

čp. 84              Podháj – Heřmanův dvůr – o této velké usedlosti skládající se dříve ze štěpnice, chmelnice, polí,  luk, dvora  a mlýna

čp. 85              Mlýnek – jsou o něm zápisy již před 30 letou válkou, za této války Podhajská vinice zašla a mlýn zpustl, po válce majitel uvedl zase hospodářské stavení do pořádku, v letech l690 počalo se usedlosti říkati Heřmanův dvůr, v místech dnešní restaurace a v zahradě před ní byl asi před l00 lety rybník, od rybníku vedla do potoka štola, před l00 léty byl rybník zasypán a postavena restaurace, při dělání vodovodu jsem sám štolu viděl

čp. 85              „Mlýnek“ – v r. l590 dal nejvyšší purkrabí Pražský pan Vilém z Rožmberka svolení, aby v místech nynějšího hostince „Na Mlýnku“ byl vybudován mlýn, voda na mlýn byla hnána strouhou, která začínala u stavidla, které je u betonového mostu a které je ješte dnes ač pobořené viděti, strouha bude v brzké době zasypána a jelikož p. Šebela zasypaná místa ihned planýruje a osazuje ovocnými stromky, nebude po ní brzy památky, strouha z Mlýnku směrem k Podbabě byla zasypána asi před 20 léty, mlýn až do r. l849 byl součástí Podhájské usedlosti, za 30 leté války zpustl a  nazýval se „Pustým mlýnem“, asi v r. l720 byl mlýn opět uveden v chod, mlýn měl 2 kola, asi r. l830 majitel Josef Hendl dal mlýn přestavěti ze základů, kolem roku l890 měli na Mlýnku bratři Wolrábové zařízenou dílnu na tepané bronzové předměty, roku l897, kdy koupil mlýnek Karel Urban, byl tímto zde zřízen hostinec, který nabyl velice dobré pověsti, takže byl i ve všední dny navštěvován stálými hosty z Prahy, jelikož ve Mlýnku byla studna s velikou zásobou vody, byla tato voda podle smlouvy s obcí Dejvickou a majitelem v r. l904 hnána rourami na Horní Šárku, pohonná síla byla voda Šáreckého potoka hnaná mlýnskými koly

Nyní uvedu staré domky, které začínají při začátku cesty Bašťáku směrem ke Kaplance a dále. Tyto domky byly postaveny na pozemcích bývalého proboštství. Proboštství prodávalo zarostlé pozemky poměrně za malý obnos, ale noví majitelé musili se zavázati na každoroční bezplatnou výpomoc na žně na pozemcích vrchnosti.

čp. 47              Vosátka

čp. 111            Plicka, r. l827 Václav Síla – poplatek l zl. 10 kr. práce, l3 dnů

čp. 49              Krákora, r. l807 Jan Šantora – poplatek l zl. 10 kr. práce, 6 dnů

čp. 50              Kolátor, r. l796 Josef Šmíd – poplatek l zl. 10 kr. práce, 6 dnů

čp. 51              Suldovský, r. l784 Josef Kolátor – poplatek l zl. 30 kr. práce, 6 dnů

čp. 48              Brož, r. l807 Josef Kouba – poplatek l zl. l2 kr. práce, 6 dnů

čp. l50             Bašta, r. l880 Josef Kubál

čp. 52              Suldovský, r. l788 Josef Fiala – poplatek l zl. 30 kr. práce

čp. 110            Hlaváček, r. l8l0 Josef Král – poplatek 5 zl. 20 kr. práce, 6 dnů

čp. 105            Pekárek, r. l8l0 Josef Král – poplatek 7 zl. 30 kr. práce, 6 dnů

čp. 162            Kaplanka, r. l880 pozemek patřil  k usedlosti čp. 46 (Fulín)

čp. 46              Fulín, r. l806 Jan Diviš – poplatek l zl. l0 kr. práce, 6 dnů

čp. 60              Gruberová, r. l8l0 Václav Čermák – poplatek l zl. lO kr. práce, 6 dnů

čp. 54              U Dudků, r. l726 – bývalá vinice Vokorinka

čp. 53              Hrdlička, r. l726 – bývalá vinice Vokorinka

čp. 86              Štaffa, r. l767

čp. 87              Pohorecký, r. l786

čp. 88              Sládek, r. l766 – domek byl lisem vinice Švamberské

čp. 89              Smolíková, r. l766 – domek byl lisem vinice Švamberské

čp. l06             Daněk, r. l834 Jan Zpěvák

čp. 90              Nechvátal, r. l8l4 Jan Příhoda – poplatek l zl. L0 kr. práce, 6 dnů

čp. 91              Diamant, r. l8l5 Tomáš Šťastný

čp. 55              Kalinův mlýn zvaný dříve Záporeckého nebo na Posledním penízi

Je přirozené, že většina našich starých domků v Šárce byla během let důkladně opravena a zlepšena, doškové střechy byly vyměněny za taškové, dána větší okna, zřízeny lepší studně, atd., takže většina domků nemá původní podobu. Snad jen domek čp. 53 (Hrdlička), potom hospodářská stavení v Heřmanově dvorci (U Ištvánů) a některý domek pod strání proti Žežulce zůstal v původní podobě.

Ku konci chci vzpomenouti ještě jednoho památného stromu. Na úpatí cesty „Umrlčiny“ na malém paloučku byla v květnu l945 zasazena místním revolučním výborem na památku květnové revoluce a na oslavu našeho osvobození lípa. Zmiňuji se o ní, protože je snad již zapomenuta.

Kalinův mlýn zvaný „Na posledním penízi “ nebo „Záporecký“

Byl vystaven Václavem Černým v druhé polovici l6. století. Zakladatel zřídil strouhu k náhonu vody a vystavil mlýnské stavení nynější číslo popisné 55. Vrstevníci nazvali jeho dílo „Na posledním penízi“, protože první nájemníci měli stále nedostatek peněz. Druhé jméno mlýna „Záporecký“ naskýtá se v listinách z počátku 17. století. Podle zvyku doby mlýn byl také krčmou a o údálosti jedné dovídáme se ze spisů z roku 1581. Tehdáž hospodařil ve mlýně nájemce Martin Kuba. Zachovalo se svědectví o krvavé potyčce, v níž změřili své síly sedlák Jiří Ota z Horoměřic a šlechtic Julius Opit z Maličína. Tři sedláci z Horoměřic podnapili se v Praze a na cestě domů zavítali ještě do mlýna „Na posledním penízi“. Brzy potom přišli tam Julius Opit s Janem Bryndou. Seděli chvilku a pili, v tom se v slovních potkali. Opit vykládal o svém šlechtictvcí a maloval křídou na stole svůj erb. Ota se vyslovil neuctivě o erbu a dodal „Já mám víc peněz než některý zeman, mám i lepší statek. Ty jsi svůj dvůr spálil.“ Opit řekl „Potvorníče, dej pokoj, by pak více peněz měl, proto si chlapi.“ Byl již večer, když ti hosté z mlýna odcházeli. Mlynář Kuba předvídal, že na ceste dojde k horším věcem, než jsou hanlivé řeči. Svědectví jeho to naznačuje: Tu jsem obojí strany prosil, poněvadž sousedy jsou, aby spolu pokojně šli. Jednomu, který s Opitem šel, dal jsem do ruky motyčku. Po malé chvilce se on vrátil, plakal a byl vokrvavený, že ti sedláci pana Opita skoro zabili a ze sotva za živa utekl. Opit si s ranami poležel a Ota měl ruku kordem probodenou.

Za války 30 leté utrpěl mlýn tou měrou, že byl od držitele opušten a zůstaven proboštům jako pozemkovým pánům. Teprve roku 1691 mlynář Jakub Zelenka žádal probošta, aby ladem ležící mlýn nebo řkouce samé toliko místo to s nějakou hromadou ležícího kamene prodati ráčil, že jej na svůj náklad vystavěti a povinný úrok z něho platiti chce. Pan probošt ráčil se k tomu nakloniti a jemu rozbitý mlýn za 30 zlatých Rýnských prodal. Krom toho dával proboštovi úroku l kopu 30 grošů. Za sedmileté války majitel Václav Králíček zemřel r. l761 a zůstavil  mlýn (skrze vojenské běhy od nepřítele větším dílem zpustlý a zruinovaný s dvojím složením, stoupou a ostatním stavením). Při projednávání pozůstalosti byl mlýn odhadnut na 250  zl. Rýnských. Majitelem stal se Martin Králíček, který vyplatil podíl svým 4 sestrám.

Dalšími majiteli byli Martin Králíček, který v roce l803 prodal mlýn za 3.200 zlatých Janu Tůmovi. Jeho syn Ignác Tůma měl dceru Kateřinu, která si vzala za manžela Jana Kalinu z mlýna Tachlovického. Dalším majitelem byl jeho syn František a potom od roku 1906 jeho vnuk Antonín, kterého spousta zdejších usedlíků zná, který asi před l5 lety zemřel, ale stále se mlýnu v Šárce říkalo Kalinův mlýn. Mlýn  byl přestaven v roce 1919, kdy bylo přistaveno I. patro. Mlýn mlel mouku až do r. l933. Pak byl náhon na vodu zasypán. Od r. l933 do r. l945 byla v mlýně pouze pekárna chleba.

10. Obecní správa na sklonku poddanské doby

Dejvice, Šárka a Podbaba tvořily jednu obec, jejímž představeným byl rychtář jmenovaný od probošta Svatovítské kapitoly. Byli to chalupníci Podbabští  nebo mlynáři ze Šáreckého údolí, protože v Dejvicích a na Horní Šárce nebylo usedlých lidí. Prvý známý rychtář byl v letech l652 – l665 Tomáš Šlap, chalupník v Podbabě (nyní č.p. 39). Potom se nezachovaly zprávy o rychtářích až teprve ve druhé polovině l8. století. Byli to Martin Malý (od r. l761), Václav Slavík od r. l770, Martin Mrva od r. l785, Josef Heltrich od r. l787, Václav Dorna od r. l803 až do r. l825 a po něm Ignác Tůma až do r. l850.

Dejvický rychtář podpisoval smlouvy o koupi nebo postupu nehybného majetku proboštských poddaných ale jen tehdá, když vrchnost dovolila. Jinou práci rychtáři neměli, protože obec neměla svůj vlastní majetek, neboť veškeré polnosti byly pronajaty na vinice, z nichž roční poplatek byl darován k záduším. Podle zápisů farní pamětní knihy bylo na konci poddanské doby na Šárce 8 popisných čísel, 60 katolíků, v Šáreckém údolí 41 popisných čísel, 350 katolíků a 54 evangelíků, v Podbabě 17 popisných čísel, 220 katolíků, 5 evangelíků a l5 židů, v Dejvicích l direktorální úřad, proboštský dvůr, pivovar, mimo to 25 popisných čísel, 250 katolíků, l evangelík a l0 židů, v Lysolajích 37 popisných čísel, 280 katolíků a l5 evangelíků. Z uvedených čísel je zřejmo, že dolní Šárka v roce l848 byla nejvetší částí obce Dejvice.

Mezi obyvatelstvem je možno pozorovati už některé samostatné řemeslníky a pro zajímavost uvádím, že v roce 1819 dostal v Podbabě Václav Červenka povolení vésti kramářský obchod a zavázal se platiti z něho vrchnosti l zlatý ročně. Dne 7. září 1848 vydal císař Ferdinand zákon, kterým bylo zrušeno poddanství lidu. Za robotu, neutrální dávky a platy, které byli držitelé půdy povinni pozemkovému pánu, měla býti sjednána přiměřená náhrada. V Dejvicích, Podbabě a na Šárce bylo celkem 50 lidí povinno robotou.

Po zrušení poddanství se Dejvice nijak nezvětšovaly. V Dejvicích po zániku patrimoniálního úřadu životní ruch spíše potuchl. Podbaba sice získala zřízením státní dráhy místní nádraží r. l851, je však tísněna horou, řekou a silnicí a zůstala odsouzena ke svým nevelkým rozměrům. Ke třetí osadě Šárce nevedla ani silnice, nýbrž jen polní cesty a proto pro svou odlehlost netěšilo se oblibě obchodníků.

O volbě prvního starosty není zápisů, předpokládá se však, že to byl dosavadní rychtář Ignác Tůma. Druhým starostou byl Antonín Schweizar, od r. l848 majitel dvora na Šárce. Schweizer daroval pozemek na rozšíření hřbitova. Třetím starostou a sice od r. l864 byl František Luňáček, majitel domu a obchodník dřívím v Podbabě. Tento měl těžkou práci v r. l866, kdy bylo v Podbabě ubytováno prušácké vojsko. V r. l870 zúčastnil se oposičních schůzí proti vídeňské vládě a byl proto zatčen a 7 neděl ve vazbě.

Za tehdejšího ražení spolkového života ustavil se v Podbabě přičiněním Luňáčka akciový potravní spolek, zvaný „Zásobárna Šárecká“. Tento spolek se dobře vyvíjel, takže r. l872 se přikročilo ke stavbě spolkového domu v Podbabě. V roce 1875 při velkém vídeňském krachu a při vzniklé při něm panice vzal i tento spolek za své. Za starostenství Luňáčka byly již vypracovány plány na zřízení silnice od Podbaby k Jenerálce, ale z obavy, že by výlohy příliš zatížily místní poplatníky, ke stavbě v té době nedošlo. Teprve v r. l904 – l905 obec Dejvická s obcí Nebušickou obdržely na stavbu státní subvenci k 78.600,- a silnice stala se skutkem.

Starostou byl Luňácek až do roku l877. V té době byly již v provozu v Dejvicích 3 cihelny (na Strakovce, Kotlářka a Juliska) a za starostenství Václava Kuneše (l877-80) budovaly se nové domy u Brusecké brány. Od r. l880 do l883 byl starostou statkář Antonín Hendl, od l883 – l886 sládek Jan Škván. Počet obyvatelstva se již značně rozmnožil, takže nastala potřeba rozšířiti obecnou školu na Šárce o čtvrtou a pátou třídu. Školní budova měla však jen jednu učební síň a proto 4 třídy byly umístěny v soukromých domech a po tříletém rokování schválily úřady r. l885, že budou vystaveny dve školy a to Na Růžku a v Dolní Šárce na Pulkrábce. Za starostenství Františka Hennra (l886-l897) byla naděje, že Dejvice budou připojeny ku Praze, ale nedošlo k tomu. Obec pražská k žádosti Dejvické obce povolila dodávati plyn a užitkovou vodu do předměstí u Brusecké brány. Obec Dejvická zařídila osvětlování cest petrolejem. Aby vyhověla novému zdravotnickému zákonu, koupila obec při ceste od Kodymky do Šáreckého údolí pozemek a dala na něm vystavěti isolační čili desinfekcní nemocnici (čp. l95). Od l897 – l900 byl starostou Antonín Hrdlička a po něm František Frolík, mlynář. Za jeho éry byl založen hřbitov, kanalisace Zadních Dejvic, zřízena vodárna a vodovod, upravena cesta z podbabské silnice podle Paťanky do Horní Šárky a r. l906 stavba silnice z Podbaby na Jenerálku. K vodárně byl vyhlédnut r. l902 hostinec a mlýn čp. 85, zvaný „Na mlýnku“ jehož majitelem byl Karel Urban. Voda se zdvihala strojem do vodojemu na Šárce a odtud se rozváděla po území. V této době začala se upravovat cesta zvaná Umrlčina (bývalá umrlčí cesta, kterou se brávaly pohřební průvody z údolí na hřbitov u sv. Matěje), byla úprava cesty vedoucí podle Kotlářky a Hanspaulky do Horní Šárky r. l905, zřízeno železné zábradlí při ceste Bašťák na Horní Šárku r. l907, která nedlouho předtím byla učiněna schůdnou, zavedeno elektrické osvětlení v Šárce r. l906.

Při zmínce o stavbě silnice je třeba si znázorniti, jak před 50 lety údolí a hlavně zde u Mlýnku krajina vypadala. Údolím vedla úzká polní cesta, na které se mohly jen proti sobě dva jedoucí koňské potahy jen tak vyhnouti. Cesta šla hned do kopce, hned z kopce a proto se musily dělati odkopávky a navážky. Nejvíce odkopávky bylo třeba na cestě za Mlýnkem, jak si snadno zrakem ověříme. Naproti tomu odkopaný materiál byl navázen od Mlýnku směrem k Podhájí, což je viděti na postavených tam vilách, které jsou pod úrovní silnice. Potom navážka dosti vysoká byla dávána mezi stavení občanů Hrdličky a Pavlase (U Dudků), jejichž zahrady byly původně spojeny, neboť měly dříve jednoho majitele. Materiál se odvážel na vozících úzkokolejné dráhy, coz působilo naší tehdejší mládeži velikou radost a jistě naši občané ve věku již kolem 60 let se dobře pamatují, jak na vozících jezdili. Před Kalinovým mlýnem musila býti odbouraná skála.

V té době nebyly ješte ani u Mlýnku u Baštů, ani za Mlýnkem směrem k Hrdličkům, ani u Umrlčiny betonové mosty přes potok. Byly tam jen dřevené lávky pro pěší, povozy jezdily vodou přes potok.

Jdete-li cestou Bašťákem na Hanspaulku, uvidíte asi v polovině cesty v rokli zděnou studánku. Z této studánky byla před léty hnána voda potrubím na Horní Šárku. Od r. l904 bylo pro Horní Šárku používáno vody z Mlýnku. Téměř nahoře je malý domeček, bydlí tam stařenka Řezníčková. Tento malinký domeček si vystavěli před léty tři velcí milovníci karet, aby se v něm mohli klidně oddati své zálibě.

R. l907 schválilo obecní zastupitelstvo definitivní znění smlouvy o spojení Dejvic s Prahou. Od r. l904 – l9l0 byl starostou lékárník Steiner a po něm do r. l9l5 do své smrti opět František Frolík. Po jeho smrti převzal řízení obce bývalý starosta Antonín Hendl.

Jak vzrůstal počet obyvatelstva roku l850 bydlilo na Dejvickém území 1168 osob. Při soupisu vykonaném v r. l890 bylo již 3578 obyvatelů, v r. l900 jiz 5087, při soupisu r. l9l0 bylo napočteno 6500 obyvatelů. Z tohoto počtu přebývalo 255l osob ve čtvrti u Brusecké brány, ostatních 2949 v dalším území Dejvickém.

Záznamy, z nichž jsou zkráceně brány záznamy o historii Dejvic, Šárky a Podbaby, končí počátkem první světové války. Pro úplnost dodám po paměti několik zpráv. Po válce stal se starostou Zavadil, po něm Šárecký usedlík Jan Čech, který věnoval Šáreckému údolí a cestám jdoucím na Hanspaulku zvláštní pozornost. Společenský život v naší osvobozené vlasti doznal v Podbabě a Šárce velkého rozmachu. V Podbabě místní tělocvičná jednota Sokol a divadelní spolek Ratolest předháněly se v činnosti. V Šárce usídlil se nově založený sportovní klub Republikán, který kromě dobré cinnosti sportovní měl každou zimu velké oblibě se těšící divadelní představení, kabarety a plesy. Za Podhájem bylo v lese přírodní divadlo, na kterém byla hrána výpravná představení s hudbou. Až k Mlýnku byl zaveden obecní vodovod. Elektrická dráha po válce končila u železničních závor v Dejvicích a teprve po vystavení prašného mostu přes železniční trať byla dráha prodloužena nejprve na náměstí, potom za několik měsíců ke studentské koleji, potom k restauraci „u Špačků“ a dále do Vokovic. Domy v Dejvicích končily v místech dnešního náměstí, kde stála osamoceně škola zvaná „na Růžku“. Za školou byla velká ohrada s dřívím a za ní veliká pláň. Na pláni cvičilo vojsko, pláni se říkalo execírák a v únoru celá pláň byla obsazena atrakcemi Matějské pouti, zápasnickými a boxérskými arenami a různými dnes nevídanými lákadly. Šárecké obyvatelstvo jezdívalo do Prahy buď vlakem z Podbaby nebo elektrikou až z Dejvic, kam musely hospodyně choditi nakupovati maso a většinu životních potřeb. Teprve od roku l925 situace pro Šárku se značně počala lepšiti. Během několika málo let byla vystavěna celá Hanspaulka, jedna z nejmodernejších čtvrtí Prahy. Proč se jmenuje vlastně Hanspaulka? Před dávnými lety byla v místech dnešní Hanspaulky jen jedna usedlost, bylo to stavení uprostřed vinice, která v létech l7l8 až l757  patřila vrchnímu kontroloru při úřade zemského výboru Janu Pavlu Rippmannovi, jemuž se po domácku říkalo Hanspaul. Usedlost čp. l5 byla spíše venkovským statkem než vinicí, neboť měla 75 strychů pozemků, z nichž jen malý díl byl osen révou. Za zmínku stojí uvésti okolnost, že při stavbě Hanspaulky nemusel se dovážeti vůbec písek, neboť celá tato čtvrť velice blízko povrchu země měla velké vrstvy dobrého písku, což svědčí o tom, že kdysi celá tato krajina byla zaplavena mořem. O množství písku svědčí také pojmenování hlavní ulice „Na pískách“. Dopravní spojkou k Bořislavce byl z počátku městský autobus, který později byl zaměněn trolejbusem.

Po skončení světové krize asi v létech l933 počala vyrůstati nová moderní čtvrť Baba.

Těm, kdo se skutečně zajímají o historii našeho kraje, o historii Dejvic, Podbaby a Šárky, chtěl bych dáti upřímnou radu, zajděte do musea J. A. Jíry na Hanspaulce, je v krásném barokním zámečku a prohlédnete si vzácné sbírky předmětů nalezených v hrobech bývalých praobyvatelů našeho údolí a okolí. Snad se Vám v tom musejním tichu, v tom tichu, z kterého cítíte dávný pravěk, vybaví v mysli, jak to zde u nás před dávnými a dávnými lety vypadalo. Budete-li mít trochu dějinné fantazie, uvidíte v mysli nejprve ohromné plochy hučícího moře a množství dnes už neexistujících ryb a ještěrů, potom strašný nepopsatelný chaos při nějakém přírodním převratu, při kterém zmizelo moře a tvořily se řeky o 300 metrů, možná že i o l000 m nížeji, než byla dříve hladina moře, uvidíte husté lesy a v nich medvědy, mamuty, soby, lovce opásané jen kožešinami a s těžkými kyji v ruce, zahlédneme troje obranné valy a v nich ukryto velké obchodní středisko nad Džbánem v Divoké Šárce, zpozorujete na kopci u sv. Matěje velké dílny na meče, ozdoby, sekery, srpy, objeví se český kníže, medvěd a svatý Matěj, vžijete se do života na vinicích, kde naši předchůdci bývali  tak veselí, budete přítomni pohřbům divně odětých lidí, uvidíte jak svažují mrtvé a je v sedě zakopávají, jinde opět jak je na hranicích spalují na popel a kosti dávají do popelnic a opět jinde jak pochovávají do vysokých mohyl v plné zbroji mrtvého bojovníka nebo ženu ověšenou náramky od uší až ke kotníkům. Jako ve filmu přejedou před Vašima očima  houfy zbojníků číhajících na lidskou kořist, rytíř Ctirad a zrádná česká Amazonka Vlasta, různé lidské kmeny, národy, o nichž nevíme, jací to národové vlastně byli, boje s Germány, Římany, Gally, Slovany a na cestě do Šáreckého údolí uvidíte nedaleko fary nízký přízemní domek, dřívejší škola, po levé straně velký hřbitov, který slyšel po tolik staletí jen lidský nářek, místo dnešního kostelíka postavte si v mysli pouze kruhovitou rotundu a řeknete si: „To vše…….To bylo …….a není, to je už pouze historie.

Šárecké jaro l955

Článek Dějiny podle Hlaváčka se nejdříve objevil na Šárecké údolí.